Mapa Operace DICKENS – Třetí bitvy o Monte Cassino - v prvé fázi, mezi 15. až 17. březnem 1944.
Přestávku mezi útočnými operacemi Spojenců, „Druhou a Třetí bitvou o Monte Cassino“, operacemi AVENGER a DICKENS, přestávku, kterou prodloužilo špatné zimní počasí, využily obě strany.
Wehrmacht, jeho německý 14. ts, ještě více opevnil obranné pozice v cassinském sektoru 1. parašutistické divize, kam byla navíc povolána německá 90. divize pancéřových granátníků, jako záloha za frontu. Záložní divize si tak mohla odpočinout, vycvičit nováčky, které pak zařadila do bojových praporů.
Zároveň maršál Kesselring provedl to co slíbil, tedy vyznamenal generála Baadeho, který dostal ke svému Rytířskému kříži Dubové ratolesti. Přestávka v boji mezi druhou a třetí bitvou zároveň znamenala, že svérázný nový velitel německého 14. ts (10. A), kterým se stal generál Heidrich (předtím velitel 1. parašutistické divize – jeho svéráznost ještě později vysvětlím) měl mnohem víc času na zorganizování celé obrany v Cassinu, okolo Monte Cassina a proti celé smíšené americko-britské 5. A. Protože předsunuté německé obranné pozice ( předsunuté opěrné body) byly pod neustálou dělostřeleckou palbou Spojenců, nebylo tam možné vybudovat pro vojáky nějaké zvlášť odolné podzemní kryty. Ale ve druhé německé obranné linii, která byla bezprostředně za předsunutou, němečtí ženisté vyztužili jeskyně a zesílili sklepy betonem. Také se ve městě Cassino a na hoře u Monte Cassina podařilo shromáždit všechny druhy zásob, protože Němci dobře věděli, že Spojenci budou útočit na silnici č. 6 – Via Casilina. Silnice tak bude v nadcházející bitvě těžko použitelná pro zásobování. Shromážděním zásob na obou místech tak mohli Němci během nadcházející bitvy dopravovat zásoby do města a zase naopak do hor. Mezi druhou a třetí bitvou spojenecké dělostřelectvo decimovalo všechny předchozí a stávající cesty zásobování a tak Němci museli najít alternativní zásobovací cesty mimo oblast dělostřeleckého ostřelování. Generál Heidrich zároveň nechal zřídit oboustranné obranné linie (němečtí obránci se mohli bránit na východ i na západ – pochopitelně i jih a někde sever) v jižní okrajové části města Cassina v oblasti Baronského paláce a Římského divadla (viz. mapa). V těchto obranných liniích nechal rozmístit velké množství těžkých kulometů a protitankových kanónů, které měly zabránit Spojencům ve výpadu z železniční stanice a zároveň v pokračování útoku směrem na západ po Via Casilina.
Při bojích o Cassino a Monte Cassino měli Němci opět jeden závažný problém ( jako v První až Čtvrté bitvě). Německý průzkum nemohl stále pořádně zjistit jak vlastně vypadala v inkriminované době britsko-americká 5. A (Němci v té době neměli ve spojeneckých řadách ani špiony, a ani nemohli využívat dobře letecký průzkum pro naprostou leteckou převahu Spojenců a špatné počasí). Náčelník štábu německé 10. A, kterým byl v té době generálmajor Wentzell, proto musel nechat shánět po nemocnicích dokumenty z výslechu spojeneckých zajatců, protože Němci v městě Cassino nezískali ani jednoho zajatce. Například se německá zpravodajská služba nemohla vůbec dopátrat toho, kde je po svém vystřídání americký 2. as a pak se také nemohla 13. března 1944 dopátrat toho, jestli se skutečně z města Cassina stahuje celá 2. novozélandská divize, když k Němcům dorazila zpráva, že se z města Cassina Novozélanďané stahují (to se přemisťoval novozélandský úderný oddíl tvořený novozélandským 25. pěším praporem z 6. novozélandské brigády – 2. novozélandská divize – když novozélandský 24. a 26. prapor zůstával na místě – na jihu města Cassina).
Ještě 19. února 1944, právě v rámci plnění Kesselringových směrnic, které znamenaly narušovat útočné snahy Spojenců, 15. Skupiny armád v Itálii protiútoky, při kterých měli Němci brát především zajatce, podnikla německá 15. divize pancéřových granátníků útok. Útok však stál Němce 100 mrtvých a zraněných a sami ztratili 35 zajatců. Pak se přeci jenom 8. března 1944 poblíž Minturna podařilo Němcům odvézt zajatce z, na cassinskou frontu nově příchozí, americké 88. pěší divize. Jenomže američtí zajatci (mnozí ani nevěděli) zarytě při výslechu mlčeli, když hovořit začali až po začátku ofenzívy, tedy 16. března 1944. Teprve tehdy se Němci plně dozvěděli, že 2. as se přemístil( část divizí k Anziu), a že proti nim stojí nové divize. Informace už skoro nebyla Němcům nic platná….
Když se do 11. března 1944 vlastně nic na cassinské frontě nedělo a maršál Kesselring měl zprávy, že se americko-britská 5. A nehýbe, rozhodl se odjet na dovolenou do Německa. Kesselring prvně neodhadl situaci a věřil, že na jižní frontě, v okolí Cassina, se před jarním oteplením nic „Velkého“ nechystá.
Bojový plán „Operace DICKENS“ – „Třetí bitvy o Monte Cassino“.
Tím finálním plánem „Operace DICKENS“, která začala 15. března 1944, byl vlastně plán, který schválil generál Clark a který 21. února 1944 zveřejnil velitel Novozélandského sboru generál Freyberg.
Indické a novozélandské jednotky se měly před rozedněním dne 15. března 1944 stáhnout do bezpečnostní linie 900 metrů od Cassina. Mělo přijít těžké bombardování od 8 hodin 30 minut do 12,00 hodin. Po celou dobu mělo přibližně 500 převážně těžkých bombardérů shodit více jak 1 000 tun bomb do oblasti o rozměrech 1 300 x 400 metrů, když zároveň oblast mělo ostřelovat dělostřelectvo. Potom v odpoledních hodinách měly zaútočit stíhací bombardéry na předem určené cíle. V městě Cassinu měli do akce vyrazit Novozélanďané hned v poledne. Z východu měly zaútočit roty A a B z novozélandského 25. pěšího praporu 6. pěší brigády hned pod ochranou palebné clony dělostřelectva, která se měla každých 6 minut posunout o 100 metrů dopředu. Úderné oddíly měly proniknout severní částí města do linie fronty, kterou tvořila silnice č. 6. Rota D, která postupovala napravo, měla útočit z kóty 175 a obsadit Hradní vrch, coby výchozí bod, ze kterého měla pak 5. indická pěší brigáda (4. indická divize) podniknout útok vzhůru svahem, který se tyčil nad městem Cassino. Tanky z 19. obrněného pluku měly postupovat těsně za novozélandským 25. pěším praporem a podporovat jeho útok palbou.
V tu dobu měla 5. novozélandská brigáda a americké „Bojové velitelství B“ z 1. obrněné divize, z levého jižního křídla ostřelovat město Cassino.
To byla První fáze oné třetí bitvy o Cassino, která měla skončit ve 14 hodin odpoledne.
V tu samou dobu měl rotu D na Hradním vrchu vystřídat 1./4. prapor essexeského pluku z 5. indické brigády.
V Druhé fázi třetí bitvy o Cassino měla novozélandská 6. pěší brigáda pokračovat v postupu na jih až k Baronskému paláci, do míst kde se silnice č. 6 stáčela podél úpatí klášterního vrchu na západ. Po své levé straně měla obsadit železniční stanici a pahorek, aby pak pokračovala po obou stranách řeky Gari (řeka se severněji nazývala Rapido, zde pak Gari, aby se pak jižněji nazývala Garigliano) i s jejími přítoky.
V té samé době měla indická 5. pěší brigáda (4. indická pěší divize) postupovat v příčném směru (divergentní – rozbíhavý útok) a vzhůru po úbočí klášterního vrchu měla po útoku obsadit kótu 435, kótu, která byla jinak zvána jako „Šibeniční vrch“. Zároveň měla indická 7. pěší brigáda zaútočit proti severní straně kláštera Monte Cassino a tady najít slabá místa v německé obraně. Během noci z 15. na 16. března měli novozélandští a američtí ženisté přemostit řeku Rapido v místech, kde vstupovala do města – od východu železniční trať a silnice č. 6. Novozélandská 5. pěší brigáda měla dobýt a zcela obsadit oblast nádraží a tanky amerického „Bojového velitelství B“, jakož i zbylé tanky novozélandské divize, měly vjet do vytvořeného předmostí, aby se zde připravily k následnému útoku, který by zužitkoval úspěch z předchozího dne. Bojový plán předpokládal, že po skončení první bojové noci bude mít 4. indická pěší divize v držení klášter Monte Cassino, ale i kdyby ho neobsadila, měly její jednotky ráno 16. března 1944 začít využívat dosažených pozic – zužitkovaní fáze ofenzívy – tedy postupovat do údolí řeky Liri. V součinnosti s tímto útokem na německé obranné postavení v okolí kláštera Monte Cassino, měla za rozbřesku 16. března zaútočit z „Madras Circusu“ smíšená skupina amerických a novozélandských tanků podřízená průzkumné rotě 7. indické brigády a dorazit na západní úbočí pod klášterem Monte Cassino včas na to, aby podpořila útok indické 5. pěší brigády, která sem postupovala od východu.
Dělostřelectvo.
Plán pro spojenecké dělostřelectvo byl skutečně rozsáhlý. Spojenci zde využívali, jak říkají na konci uvedené prameny, i tři italská železniční děla, dále některá polní, protitanková a protiletadlová děla, která pocházela z arzenálu italské armády, takže celkový počet nasazených spojeneckých děl zněl – 900 kusů. Dělostřelecký plán stanovil, že během 4 hodin bude vystříleno 1 200 tun výbušnin na lokalizované objekty, které zahrnovaly samozřejmě i německé dělostřelecké baterie.
Později bylo zjištěno, že i když na každého německého obránce připadlo 4 až 5 tun třaskavin, nezajistilo to Spojencům úspěch. Pravdou bylo, že palbou utrpěli obránci opěrných bodů, ale již v druhém pásmu obrany, kde měli Němci lepší kryty, se obránci rychle vzpamatovali a to ještě před útokem spojenecké pěchoty. Zároveň hrozilo, a také se pak stalo, že když Spojenci ustoupili za bezpečnostní linii pro bombardování, pronikli obránci do jejich obranných pozic. Dalším problémem bylo, že úzká útočná fronta, na kterou měli velmi dobrý výhled obránci, znemožňovala rychlé a účinné upoutání obránců vepředu. Němci se tak mohli dostat do míst, kde hrozil průlom. Co však bylo horší bylo to, že bombardování a dělostřelecká palba sice smetla německé první opěrné body, ale suť a rozvaliny mohly a také skutečně znemožňovaly, průjezd spojeneckých tanků městem, zatímco přeživší němečtí obránci získali v sutinách souvislý pás krytých obranných palebných pozic.
Cassino po leteckém a dělostřeleckém bombardování po 15. březnu 1944.
