Schéma amerického 12. leteckého velitelství a 15. leteckého velitelství bombardovacího letectva k 1. listopadu 1943.
Pokračujme dál ve vzniku nového plánu bombardovací letecké ofenzívy – CBO, která se formovala v konci roku 1943 a v prvních třech měsících roku 1944. Vznikala i s pomocí analytické studie čestného plukovníka letectva Solly Zuckermana a hovoříme o ní již na konci Č 69: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5024
Nová letecká ofenzíva měla celkový vliv i na hlubší a bezpečnější blízkou leteckou podporu amerických pozemních sil na frontě v Itálii. Nejen to, právě v Itálii na přelomu let 1943 až 1944 se rodila souhra mezi USAAF a pozemními jednotkami USA. Souhra, která se projevila nejvýrazněji po prvních týdnech „Operace OVERLORD“ a pokračovala až do roku 1945, aby se později stala legendou ve všech válečných konfliktech vedených Spojenými státy (je jasné, že občasné chyby se staly, ale v globále byla letecká podpora pozemního vojska velice důležitá a prospěšná).
Abychom lépe pochopili válku v Itálii 1943 až 1944 pokračujme dál v rozboru plánu leteckého bombardování zázemí Wehrmachtu v Itálii, když nyní pokračuji taktickou metodou bombardování mostů, tunelů, náspů a průkopů.
Sledujme dál vývoj myšlení spojeneckých leteckých generálů, sledujme dál vývoj strategie a taktiky leteckých úderů na přelomu roku 1943 a v prvních měsících roku 1944.
Ve studii pro novou leteckou ofenzívu se hovoří dále o tom, že na každých 190 bojových letů připadl jen jeden přesný zásah při bombardování mostu. Studie říkala, že italské mosty se výrazně odlišovaly svou konstrukcí a tím i svou zranitelností. Italské mosty většinou představovaly jen malé cíle – průměrné rozměry byly 9 x 90 metrů. Bylo proto zapotřebí i 10 leteckých útoků, které provádělo nejméně 30 letadel, aby byla zajištěna pravděpodobnost zásahu 82,2%. Jenomže italské mosty byly konstruovány tak, že stále ještě je bylo mnohdy po zásahu možno použít, byť třeba jen po malé úpravě. Ve své studii Solly Zuckerman ( *1904 - +1993)
Solly Zuckerman v Tobruku v roce 1943.
dospěl k závěru, že taktické bombardování by se proto mělo praktikovat jen v průběhu bitvy, a to jen v blízkosti bojiště.
Již jsme říkali, že v prvních dvou týdnech února CCS ve Washingtonu dával najevo netrpělivost s probíhající válkou v Itálii. Vytýkaly 15. Skupině armád v Itálii především nehybnost bojů a malé územní zisky. V souvislosti s tím 10. února 1944 navrhl generál Arnold v dopise veliteli letectva ve Středomoří Eakerovi, aby pro bombardování využil svých 2 900 letadel, která měl k dispozici na válčišti a která měla prorazit Spojencům cestu do údolí řeky Liri. V dopise mu Eaker odpověděl, že i kdyby to provedl, armáda by letecké údery nestačila patřičně využít. 1/Argumentoval mu tím, že by u pozemních armádních štábů (v tomto případě štáb americké 5. A) potřeboval mít předsunuté oddíly, které by dodaly přesné údaje o vytyčených lokalitách bombardování, a které by je musely předat s náležitým předstihem jeho leteckým štábům. 2/ Dalším argumentem bylo, že úderné oddíly by musely být připraveny vyrazit do útoku hned po skončení bombardování, aby využily ochromení zbombardovaného nepřítele. A tady Eaker vyjádřil jasné pochybnosti, že by tyto důležité body armádní štáby pozemního vojska zajistily. My víme, že tehdy Eaker zastával konvenční leteckou strategii výškového plošného bombardování, které by odřízlo bránícího se nepřítele na bojišti. Případně ho zcela zničilo. V názoru ho podporoval i velitel celého válčiště v Středomoří Maitland Wilson se štábem, který takto provedl i únorovou analýzu, když 25. února 1944 vydal Wilson generální směrnici, která, jak víme, se rozcházela s Hardingovým (generál Harding byl od ledna novým náčelníkem štábu 15. Skupiny armád generála Alexandera v Itálii, který po neúspěších První a Druhé bitvy o Cassino nechal ještě dojet již rozběhnutou Třetí bitvu, ale zároveň už plánoval Velkou jarní ofenzívu - nejprve na duben, a později na květen 1944) plánem Velké jarní ofenzívy. Tehdy uvedl, že takové operaci by mělo dominovat letectvo, čímž podporoval Eakerovy názory.
V té době však CCS dospěla k názoru, že Eakerův plán bombardování komunikací a zázemí by nepřinesl rychlé výsledky a podpořila tehdy Arnoldův plán na využití těžkých bombardérů u Cassina. Dokonce premiér Jejich Veličenstev Churchill celý Wilsonův plán bombardování zkritizoval a naopak schválil Hardingovu Velkou jarní ofenzívu. Churchillovi se jen nelíbilo, že by u Cassina mělo dojít k bojové přestávce. Všechny tyto koncepce a protichůdné názory, které jsem předtím popsal, ovlivnily právě průběh „Třetí bitvy o Monte Cassino“ – „Operaci DICKENS“, která tak vlastně byla kompromisem protichůdných názorů.
Ani generál Eaker a ani jeho zástupce, britský letecký maršál sir John Slessor, si od bombardování Cassina příliš neslibovali. Také generál Alexander nečekal, že silné spojenecké letectvo nějakým zásadním způsobem přiškrtí, nebo zásadně omezí přísun německých zásob, ale protože CCS požadovala v Itálii územní zisky a stavěla se zásadně proti opotřebovacím bojům, které pohlcovaly lidskou sílu a materiál, a protože generál Clark svým názorem podpořil CCS, souhlasil generál Alexander s nasazením těžkých bombardérů i u Cassina. Souhlasil také s novým Eakerovým plánem na bombardování komunikací v době od března do května 1944, kdy nakonec měla začít „Operace DIADEM“ – „Velká Jarní ofenzíva“ (nebo také Velká Květnová ofenzíva).
Samotné bombardování města Cassina mělo provizorní a experimentální ráz, protože většina představitelů letectva USAAF v něj neměla příliš důvěru. Generál Alexander však zastával názor, že každé bombardování před útočícími jednotkami ušetří životy vojáků. Stejné si myslel i generál Freyberg, který měl vždy velký zájem na tom, aby byli ušetřeni jeho Novozélanďané, ale i Indové v jeho Novozélandském sboru. Později mnozí z účastníků řekli, že si tehdy mysleli, že experimentem nemají co ztratit a že není rozumné oponovat doporučení CCS ve Washingtonu.
Již jsme hovořili o tom, že v březnové ofenzívě se štáb 5. A dopustil chyby, kterou již mezi První a Druhou bitvou o Monte Cassino bylo bombardování opatství, neboť jej Němci využili nejen propagačně, ale i později rozvaliny i jako dobrou obranu. Stejná chyba bylo i ono březnové bombardování těžkými bombardéry města Cassina před Třetí bitvou. Těžké bombardéry byly příliš nepřesné, aby mohly poskytovat blízkou podporu pozemním vojskům. Přes tohle všechno se po Třetí bitvě snesla veškerá kritika na pozemní armádu, které se vytýkalo:
- Volba letových tras neproběhla s ohledem na terén a na rozmístění vlastních jednotek.
- Pozemní armáda jasně neuvedla, jakého účinku má letectvo dosáhnout.
- Především se však poukazovalo na to, že pozemní vojska po bombardování nevyrazila včas do útoku.
V této souvislosti bylo řečeno, že při budoucích bombardovacích akcích musí být vymezen kratší časový interval, kdy budou pozemní vojska nasazena, aby se využilo momentu překvapení ochromeného nepřítele.
Generál Slessor a generál Eaker se vyjádřili tak, že pozemní armáda neměla právo očekávat od bombardování lepší výsledky, než jakých se dosáhlo při mnohem mohutnějších akcích na Západní frontě od Cassina, když tyto dva případy nelze srovnávat. U Britů se nezvratně potvrdilo, že když bylo bombardování intenzivní, přesné a krátkodobé a když na něj bezprostředně navázal útok tanků a pěchoty, přineslo to většinou úspěch. Kdežto u Cassina, při březnové ofenzívě, bylo bombardování nepřátelských pozic dlouhodobé a žalostně nepřesné a nástup pěchoty byl pozdržen, takže se němečtí obránci stačili vzpamatovat. Stačili vyběhnout z krytů a připravit všechny zbraně k obraně. Tehdy ještě nebyla vyvinuta žádná procedura, která by koordinovala situaci tak, že po těžkých náletech by vyrazila pěchota do útoku. Tehdy totiž ještě neexistovala speciální komunikační síť, jaká se pak vyvinula při spolupráci mezi pozemním vojskem a taktickým letectvem.
Generál Eaker postupně dospěl k rozumnému závěru, že posádky strategických bombardérů nebyly vycvičeny k úzké kooperaci s pozemními jednotkami. Bylo nutné zapracovat na tom, aby se tak stalo. Jeden příklad kdy se to podařilo byl, když nastala nouze – při těžkém útoku německých tanků u Salerna. Zatím generál Eaker prosazoval taktické letectvo, které si u Cassina vedlo daleko lépe. Na podporu svého stanoviska podnikl Eaker okamžité kroky. To, aby se zlepšila komunikace mezi pozemní americkou 5. A a 12. velitelstvím letecké podpory. A protože potřeboval podpořit svůj plán na bombardování německého týlu, byl plán, který spustil 19. března 1944 pod kódovým označením „Operace STRANGLE“, připojen ke strategickému cíli v Zuckermanově zprávě ještě taktický cíl, na základě odůvodnění, že střední bombardéry jsou na konci roku 1943 přesnější, než bývaly na počátku bojů amerického letectva v 2. světové válce.
