Rozmístění sborů obou stran k 11. květnu 1944, ze kterého je patrné, kde stály popisované německé sbory.
Pokračujeme ještě posledním rozmísťováním některých německých jednotek připravujících svojí obranu před květnovým útokem Spojenců.
Samotné město Cassino v květnové ofenzívě měly hájit dva značně oslabené německé parašutistické prapory, proti kterým měla útočit pěchota britské 6. obrněné divize, jejíž tanky přešly pod velení britské 4. pěší divize, aby tak posílily útok proti „Gustavově linii“. Necelé 2 km jižně od města Cassina, tedy jižně od silnice Via Casiliny (silnice č. 6) bránil frontu německý kulometný prapor z 1. parašutistické divize. Mezi ním a levým břehem řeky Liri měla svou obrannou linii ona již vzpomínaná 44. (pěší) divize říšských granátníků (Hoch und Deutschmeister). Jenomže na poslední chvíli její velitel generál Bruno Ortner obdržel rozkaz, aby všechnu svou pěchotu, včetně průzkumného praporu, předal jiným sektorům. Jeho 2 pluky měly vyztužit obranu na návrších Monte Cassino a třetí pluk, spolu s průzkumným praporem, odjel posílit německou 71. divizi z 14. ts. Generál Ortner místo nich obdržel jen prapor pancéřových granátníků, posílený o část dalšího praporu ze 115. pluku z 15. divize pancéřových granátníků, také z 14. ts, který umístil na levé křídlo hned vedle kulometného parašutistického praporu. Napravo od tohoto uskupení postavil narychlo zformovanou „Blokační skupinu“ pod velením plukovníka Bodeho (Sperrgruppe Bode) – v německé armádě obvyklé „škatule škatule hejbejte se“ – Bojová skupina Bode, zde se jí jen říkalo Spergruppe, tedy „Blokační skupina Bode“. „Blokační skupina Bode“ byla sestavena ze dvou praporů 576. granátnického pluku, části druhořadé 305. pěší divize z „Bojové skupiny Haucke“ (viz. mapa) a další části ze 3. praporu ze 115. pluku pancéřových granátníků. Již jsme mnohokrát hovořili o tom, že v německé armádě se celkem pružně sestavovaly bojové skupiny, které byly dle účelu použití vybaveny příslušnými zbraněmi. Zároveň jsme hovořili o tom, že to bylo někdy na škodu věci, neboť výborné bojové svazky byly narušeny a bylo to proti základní německé štábní praxi. V tomto případě musely tyhle vyjmenované prapory, třebaže posíleny, čelit útokům dvou spojeneckých divizí, které proti nim měly útočit ve vlnách, které tvořily 4 brigády a podporovalo je 200 tanků, jakož i palba velké části dělostřelectva britské 8. A.
Celému německému 51. as (LI. as) velel německý generál Feuerstein (60 let), zkušený důstojník staré generace (účastnil se v 1. světové válce překvapivého stažení německé armády do „Hindenburgovy linie“, která zcela překazila naplánovanou ofenzívu francouzským generálem Robertem Nivellem, což mělo tehdy závažné následky). Když generála Feuersteina navštívil Kesselring dne 10. května na jeho velitelství navrhl mu velitel 51. as generál Feuerstein stažení do Hitlerovy linie, která byla v té době neobsazená. Argumentoval tím, že bude zkrácena délka obranné linie a vrchní velitel bude mít tak vytvořeny zálohy, kterých měli tehdy Němci všude nedostatek. Polní maršál Kesselring tehdy nesouhlasil, protože to bylo v rozporu s Vůdcovým striktním rozkazem – „Za žádných okolností nesmí být vyklizena bez boje žádná pozice!“. Navíc tady měl dle zápisu polní maršál dojem, že na frontě 51. as u Feursteina to žádný hlavní úder nebude.
Kesselring, na rozdíl od některých svých velitelů nepochopil, že Spojenci připravují skutečně nebývalou koncentraci palebné síly – na zemi i ve vzduchu – palebné síly tanků a děl a ohromnou koncentraci bombardérů.
„Operace DIADEM“ – „Jarní květnová ofenzíva 1944“.
Mapa útoků britské 8. A v údolí řeky Liri, kde jsou vidět první útoky britského 13. as a v prvém sledu útočící indická 8. pěší divize a britská 4. pěší divize, jakož i tanky kanadské 6. obrněné divize.
Německé dělostřelectvo rozmístěné od Cassina směrem na jih, k moři, čítalo celkem 385 děl všech ráží, když proti němu stálo jen v sektoru 8. A 1 050 děl, v zóně Francouzského expedičního sboru 400 děl a přibližně 200 děl stálo v pásmu amerického 2. as a nejsou tam započítány ještě stovky SHD (zápis, jako zdroj, je založen v aktech Royal Artillery Historical Society, vol xi, no. 3, „Cassino 1944“ – přednášky brigádního generála F. S. Siggerse a generála sira Sidneyho Kirkmana).
V celé květnové ofenzívě bude dobré si všímat vývoje bojů britské 8. A v údolí řeky Liri, kde bude jasně patrná ohromná převaha spojeneckého dělostřelectva, ale i potom budeme pokračovat dále na jih k americké 5. A, kde bude palebná převaha také jasně patrná. Byla to právě účinná dělostřelecká palba, kterou byla spojenecká vojska podporována i za tmy a špatného počasí, přičemž od vyžádání dělostřelecké palby do její spuštění uplynuly jen minuty, nikoli hodiny (takto se historici vyjadřují, že je to relativní doba k zásahu třeba tanků, nebo letadel, jejichž doba zásahu byla určitě delší), která Spojence přivedla k vítězství.
Generál Kirkman, jehož britský 13. as útočil v prvním sledu bitvy, si o celé bitvě, zvláště o dnu 10. a 11. května 1944 vedl osobní soukromý deník, který se stal později i podkladem pro historiky, neboť byl doplňován po hodinách, jak byly vydávány rozkazy a jak se situace na bojišti u Cassina, Monte Cassina a v údolí řeky Liri vyvíjela, a to i po 12. květnu 1944. Je to ucelené, ale pro líčení přípravy a postupu prvních bojů nám postačí jen některé pasáže.
Nejprve si však řekněme, že v noci z 11. na 12. května 1944, přesněji ve 23 hodin 11. května, spustilo téměř 2 000 děl všech ráží palbu. Dělostřelecká příprava na frontě od Cassina směrem na jih až k moři trvala 45 minut.
Začneme nyní situací u britského 13. as u generála Kirkmana.
Generál Kirkman, velitel 13. as, ještě 10. května 1944 sledoval „prvotřídní nácvik“ přechodu řeky v podání 1./6. praporu královského západosurreyského pluku, který přechod nacvičoval na řece Volturno. Potom navštívil všechny velitele svých divizí ze 13. as a já si raději dovolím ( z důvodu tehdejší atmosféry) zde citovat:
„Pašovi Dudleyi Russellovi, veliteli 8. indické divize
, generál Kirkman vysvětlil, že pokud se jeho úvodní útok bude vyvíjet dobře, má podstoupit všechna rizika a pokusit se okamžitě zaútočit na Hitlerovu linii, o níž se správně předpokládalo, že bude fakticky neobsazená dokud se do ní nestáhnou posádky z ‚Gustavovy linie‘.
Dudley Wardovi, veliteli britské 4. pěší divize, která měla útočit na pravém křídle 13. as, udělil instrukce, že má ihned po zřízení stabilního předmostí odbočit doprava, odříznout Cassino a klášter, aby nemohly být posíleny, a spojit se s Poláky.
Generál Charles Keightley měl přepravit jednu brigádu ze své britské 78. pěší divize, aby 12. května zahájila přechod řeky; později hodlal Kirkman vřadit celou britskou 78. pěší divizi mezi Russella a Warda, podél centrální linie Via Casiliny. Také on měl pak postupovat co nejrychleji a pokusit se ‚přeskočit‘ Hitlerovu linii. Až bude britská 78. pěší divize kompletně na cestě, vysvětlil Wardovi a rovněž generálu Eveleghovi (jehož britská 6. obrněná divize byla rozdělena tak, aby jedna část podporovala Warda a druhá část poutala německé parašutisty v Cassinu), hodlá obě divize stáhnout do zálohy praporu, aby se připravily na využití vzniklého průlomu německé fronty.“
Nakonec generál Kirkman v poledne 11. května shromáždil celý svůj štáb 13. as a všem důstojníkům vysvětlil své záměry, aby správně později rozesílali jeho požadavky. Večer se pak generál Kirkman vydal po Via Casilině směrem k řece Rapido (Gari, Garigliano), a pozoroval jak jsou všechna vojska maskovaná a později po setmění ho znepokojil hluk tanků a ženijních vozidel, které se vydávaly do svých shromaždišť.
Jeho denní zápis končil předpovědí počasí – mělo být „hezké a suché“ – a úvahou, že všechny přechody řek tváří v tvář odhodlanému bránícímu se nepříteli znamenají riskantní operace. Že „šance na úspěch se kloní silně v náš prospěch“, a že pochybuje zda „mají Bošové nějaké ponětí o tom, co je stihne“.
Měl pravdu. Bošové nevěděli co je stihne, ale stejně tak ani spojenečtí vojáci netušili co na ně v noci z 11. na 12. května 1944, ráno a po celý den čeká.
Mlha.
Ještě 11. května 1944 se ve 23 hodin večer, když spustila děla – oněch téměř 2 000 hlavní všech ráží – se objevila nad údolím řeky Liri mlha a pořádně hustá.
Když se stmívalo bylo ještě hezky, na jasné obloze svítily hvězdy a počáteční tmu proměnily v den kužely reflektorů, které vytvářely „umělé měsíční světlo“. Jak říkají historické prameny a já cituji:
„Důstojníkům v dělostřeleckých pozicích nyní zbývalo jen to, aby s ohledem na nejnovější informace o větru a počasí provedli v tabulkách pro řízení palby poslední korekce týkající se nastavení mířidel a aby jediným rozkazem „Pal!“ vypustili první z hromových salv, které připravil pro Němce britský generál Frank Siggers. Pěchota a ženisté se mezitím přemisťovaly z utajených shromaždišť dolů ke břehu řeky.
A tady zasáhla příroda.
Do údolí řeky Rapido (Gari,Garigliano) se snesla často mlha, ačkoli v měsíci květnu to již nebylo obvyklé, ale když se té noci začal náhle utvářet opar, ještě zhoustl vlivem dýmu ze stovek explodujících granátů – britských i německých – a z mlhy se posléze vytvořila hustá clona, jakmile podplukovník Wilkinson a jeho protiletadloví dělostřelci spustili v předepsaný čas generátory dýmu, které za rozbřesku zahalily celé bojiště uspokojivým příkrovem.“
No jo, jenomže postupující prapory v mlze zabloudily, řidiči ženijních vozidel převážející materiál na stavbu mostu, minuli trasy, museli zastavit a uvízli v palbě a v řadách britského 13. as zavládl z jednoho konce na druhý zmatek. Tahle úvodní palebná clona byla načasována tak, aby po přesně vymezený časový úsek zasahovala přední pozice „Gustavovy linie“ a aby se úderné oddíly mohly přiblížit a eliminovat obránce. Kvůli mlze však dorazily úderné oddíly příliš pozdě a palebná clona se přesně podle plánu začala pomalu posouvat vpřed, ještě než se útočníci dostali k pozicím. To samozřejmě nahrálo německým obráncům, kteří se chopili minometů a kulometů a spustili vražednou palbu směřovanou na místa přechodu.
