XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 85.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 85.

Útoky 12. května 1944, britská 4. pěší divize, indická 8.pěší divize a 2. Polský sbor.





Pokračujme dál útočnou činností britské 4. pěší divize v noci 11. května 1944 po 23 hodině, když začátek je popisován zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5074
Z jednoho, na konci odstavce uvedeného zdroje se dozvídáme že, cituji:

„Nejhorší situace nastala při stavbě mostu pro tanky. Kolem jedné hodiny v noci (tedy již 12. května) měli ženisté z větší části vybudované dosedací plochy, ale jakmile se těžká vozidla převážející komponenty Baileyova mostu rozjela dolů ke břehům, zburcoval hluk motorů nepřítele, jenž spustil ‚tak intenzivní palbu, že sapéři museli ustoupit, aby se kryli, a mnoho vozidel se vzňalo‘. Vskutku hrozilo, že se bude opakovat debakl ‚Krvavá řeka‘, avšak divizi je nutno přičíst ke cti, že důstojníci a poddůstojníci dokázali operaci podchytit a začali se objevovat přirození vůdci, kterých si v kasárnách či za normálních okolností nikdo nevšimne.“
(Zde je zdrojem: Jackson, The Battle for Rome, str. 94-97. Generál sir William Jackson popisuje situaci také z pozice zkušeného královského ženisty, zapojeného do přepravy přes řeku).

Dál potom generál Jackson pro historii pokračuje tím, že vyzdvihuje svobodníka H. Grangera ze 2./4. praporu hampshirského pluku. Onen prapor zajišťoval, stejně jako již popisovaní Pocksonovi Gurkhové, převoz na člunech přes řeku jen jiným způsobem. Zde ten systém spočíval v tom, že bylo nataženo lano nad hladinou řeky, aby se mohly posádky člunů s jeho pomocí přitahovat tam a zase zpátky. A v tomto systému natahování lan, svobodník Granger třikrát přeplaval řeku s lany, aby pak zůstal 4 hodiny nahý na břehu, kde shromažďoval zbloudilé vojáky a posílal je do míst přechodu. Díky takovýmto lidem, s podobným úsilím, třebaže okolo nich pálily německé kulomety, se shromáždily čety, roty a později měla každá brigáda z britské 4. pěší divize na protějším břehu své předmostí. Britská 10. brigáda si tak vybudovala předmostí naproti M. Trocchiu a 28. pěší brigáda asi 500 metrů severně od S. Angela v oblasti bráněné levým praporem generála Bodeho (německá „Blokační skupina Bode“). Britské brigády neměly k dispozici tanky ani těžké zbraně, ale za pomoci radiem a telefonem přivolané palby dělostřelectva a své vlastní palby z pušek a lehkých kulometů, odrazily velký počet nekoordinovaných německých protiútoků. V tu dobu navštívil obě britské brigády i velitel britského 13. as generál Kirkman, který si o britské 4. pěší divizi zapsal do deníku, cituji:

„Jsou ve velmi dobrém stavu.“

A pak nařídil jejich veliteli generálu Dudleyi Wardovi, aby nasadil svou záložní brigádu a zbudoval té noci „za každou cenu“ most. Bylo jasné, že začal být s britskou 4. pěší divizí spokojen (jak říká ve své, výše uvedené knize, generál Jackson) – „a nebyl to jen řečnický obrat“.
Bylo 12. května 17 hodin 45 minut, když zahájily dvě polní roty královských ženistů z britské 4. pěší divize práci na předmostí 10. pěší brigády v jejím levém středu (co nejdále od návrší Monte Cassina na jeho pravé straně) a již ve 4 hodiny ráno 13. května 1944 byl most zprovozněn pro Wardovu brigádu a tanky ze 17./21. hulánského pluku, celkem 3 roty. Postavení mostu zaplatilo životem 80 ženistů ze 200, kteří se na stavbě Baileyova mostu podíleli. Generál Kirkman věděl, že postavení mostu zcela změnilo situaci a nařídil budovat další 3 mosty, když „vyhecoval generála Russella a řekl mu, aby si nazítří více pospíšil“. Upozornil velitele 6. obrněné divize generála Evelegha, že se má jeho čelní brigáda připravit na čtrnáctého k přechodu, aby se poté mezi britskou 4. a indickou 8. pěší divizí probila na severozápad, jak je na upozorňoval ve svých instrukcích onoho 10. května. Zbytek obrněné divize má následovat a spojit se 15. května na Via Casilině (silnice č. 6) s Poláky z 2. Polského sboru. Ve svém deníku měl generál Kirkman uvedeno, že množství zajatců, které prý tehdy nejlépe vypovídalo o bitvě proti Němcům, by mohlo dosáhnout počtu 600, třebaže 13. as měl k onomu datu celkové ztráty ve výši 1 000 mužů, což bylo vážné. Generál Kirkman v závěru svého zápisu konstatoval, že proběhl „krajně uspokojivý den“, ale jeho naděje měly brzy pohasnout.

Pokračujme nyní postupem britské 78. pěší divize( velitel generál Keightley), kterou také značně zbrzdil špatný terén, když všechny vedlejší cesty neunesly tíhu tanků. Navíc oblaka prachu snížila viditelnost skoro stejně jako mlha u předchozích divizí v noci 11. května. Navíc zde na vedlejších silnicích vznikly „strašné dopravní zácpy“. Celou situaci ještě zkomplikoval fakt, že předsunuté jednotky indické 4. pěší divize se nacházely dost vepředu, ale nevyčistily dobyté území od německých obránců, takže čelní oddíly postupující britské 78. pěší divize se musely probíjet vpřed už cestou do oblasti, která měla sloužit jako výchozí bod jejich útoku.

Vůbec nejhorší situace nastala u 2. Polského sboru, který zaútočil svými dvěma brigádami 12. května 1944 a za cenu šokujících ztrát, svého levého ramene, v útoku neuspěl, když směrem na Monte Cassino byl německými obránci odražen (viz. mapa). Generál Anders později analyzoval proč se tak stalo - nalezl 4 hlavní důvody:

1) Při útočné operaci nebyl útok úzce koordinován s dělostřeleckým ostřelováním (stejný názor také zastával brigádní generál Siggers. Ten by byl raději, kdyby v noci 11. května útočily oba sbory bok po boku – britský 13. as a 2. Polský sbor - , aby oslabily účinek německé obranné palby jejím rozdělením do dvou sektorů).
2) Druhým důvodem byl zákaz hlídkování v blízkosti fronty, který měl za následek, že polské úderné jednotky nezískaly podrobné informace o německých obranných pozicích.
3) Komunikační sítě na úrovni Polského sboru nebyly zabezpečeny před nepřátelským ostřelováním a právě v okamžiku nejvyšší nouze se přerušilo spojení s velením.
4) Ke všemu se ještě přidala dodatečně zjištěná okolnost, která se již neměla opakovat. Totiž hodina H se shodovala se střídáním německých vojsk v obranné linii, přičemž parašutisté byli tak dobří vojáci, že se vlastně zdvojili - příchozí parašutisté se chovali stejně jako ti parašutisté, které vyměňovali a utvořili jeden celek, čímž polské úderné oddíly čelily dvojnásobné síle.

Tohle vše se spiklo proti Polákům a generál Anders situaci začal řešit, když od 12. května 1944 připravoval německým parašutistům těžkou odvetu. Generál a jeho štáb se zabývali tím, že ze svých protitankových dělostřeleckých a pomocných jednotek narychlo vytvářeli pěší prapory. Všechny vojáky seznamovali s jejich novými úkoly.
O druhém útoku polských jednotek spuštěném po 15. květnu 1944 si pak řekneme později.

Prakticky až 14. a 15. května 1944 byl generál Anders připraven obnovit útok v jižním směru, aby se tak spojil s britským 13. as, ale generál Kirkman věděl, že 2. Polský sbor je schopen podniknout již jen jeden další rozsáhlý útok a tak po12. květnu útok Polského sboru dvakrát zadržel. Postupy všech ostatních sborů, jejich divizí, však signalizoval veliteli britské 8. A, že 15. května 1944 se bitva v oblasti jeho sborů začíná odvíjet podle jeho přání, a že by se měla urychlit. Nařídil proto 1. Kanadskému sboru, aby od 16. května 1944 převzal kontrolu nad frontou, kde útočila indická 8. pěší divize.
Generálmajor Chris Vokes, velitel 1. kanadské pěší divize, dostal přesné instrukce, jak bude střídat vojáky indické 8. pěší divize generála Russella, a podnikl již předběžná opatření, jak bude výměna uskutečněna. Tady byla vznesena jen kritická poznámka směrem ke generálporučíkovi Burnsovi, veliteli 1. Kanadského sboru, který prý tehdy postrádal sebevědomí, když nevěděl jak bezproblémové vystřídání provést. A dle generála Kirkmana vůbec prý „působil nedůvěřivě“. Sám generál Kirkman prý tehdy rozhodl rázně, že střídání bude probíhat „normální cestou“, což prý tehdy znamenalo, že operaci bude velet generál Russell, to do té doby, než generál Vokes nasadí své dvě brigády, a poté převezme velení kanadský štáb. A tak střídání vojsk, které je vždy, když je pod nepřátelským tlakem, složitá procedura, probíhalo v noci v naprosté tichosti. Střídána byla rota za rotu, četa za četu a družstvo za družstvo. Obě divize byly dobře vycvičené a disciplinované a Němci se o změně vůbec nedozvěděli.
Právě v této době 15. a 16. května 1944 se celého útoku, v oblasti Cassina a Monte Cassina a na jih od něj, ujal velitel britské 8. A generál sir Oliver Leese.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 86.

Prakticky až do 14. května 1944 nezasahoval velitel britské 8. A generál Leese do průběhu „Operace DIADEM“ a jen povzbuzoval svého velitele 13. as generála Kirkmana v jeho rozhodnutích. Teprve pokynem, aby nasadil po 14. květnu 1944 1. Kanadský sbor vlastně do ofenzívy zasáhl. A že to byla „správná chvíle“ si ukážeme za chvíli. Totiž než si tu „správnou chvíli“ ukážeme, musíme si popsat celkovou situaci na frontě okolo Cassina, Monte Cassina a jižně pod ním ke dni 14. a 15. května 1944. Kdo četl předchozí články tak ví, že britsko-indická pěchota 8. pěší divize generála Russella a kanadské tanky skoro zlikvidovaly bojovou sílu německé „Blokační skupiny Bode“. Na druhé straně pěchota britské 4. pěší divize generála Warda, se dostala do těžkých bojů s německými parašutisty generála Henriciho ve městě Cassinu a okolí a jen velice zvolna postupovala vpřed. Protože nevyčistila od německých obránců všechna místa dokonale, ztížila tak situaci britské 78. pěší divizi (generál Keightley),




jejíž tanky uvízly na nesjízdných, rozmoklých březích bezvýznamné říčky Piopetto. Tím vznikla hrozivá dopravní zácpa a čelní brigáda Wardovy britské 4. pěší divize nedokázala vyčistit dostatečný prostor pro britsko 78. pěší divizi, která se tak nemohla bez boje přiblížit do své výchozí pozice. Situace to tedy nebyla lehká. Velitel 8. A generál Leese však věděl, že by sice mohl požádat generála Anderse, aby se pokusil vniknout Němcům do boku, a že by i v době přeskupování (hovoříme o přetváření, přeskupování polských dělostřelců do polských pěších úderných jednotek, po odražení 2. Polského sboru v článku Č 85) polští vojáci bojovali na hranici sebeobětování, ale to nechtěl, neboť by tím na hybnosti útoku nic nezískal. Mnohem lepší v této situaci bylo, vyčkat, až bude moci Kirkman se svým 13. as a Anders se svým 2. Polským sborem, podniknout koordinovaný útok ve stejnou dobu (jako pravé a levé rameno kleští). To měla být ta „správná chvíle“, kdy velitel armády provede „správné rozhodnutí“. Kdyby ono „správné rozhodnutí“ učinil příliš brzy, „zahltil by bojiště tanky a pěchotou“ a promrhal by svou přesilu ve všech druzích zbraní. Příliš otálet také nemohl, aby Němci neposílili svou obranu a tím by mu příležitost „proklouzla mezi prsty“. Možná, že mohl počkat ještě chvíli, až generál Kirkman se svým 13. as postoupí ještě o kus dál, jenomže (jak situaci hodnotí někteří historici) chápal něco, co předchozí velitelé nechápali – „že při obsazení nízko položeného terénu se i návrší stanou pro nepřítele neudržitelnými“ (samozřejmě měl i zprávy o postupu Francouzského expedičního sboru generála Juina





, a amerického 2. as – Keysova sboru – americká 5. A - které vytvářely levé rameno kleští u moře a tím ničily „Gustavovu linii“ od jihu, čímž ohrožovaly týlové cesty německého 14. ts a celé 10. A. Celé si popíšeme později.).
Během určité doby (od 13. do 15. května), během, které dvakrát doporučil Kirkman Leesovi odložit útok 2. Polského sboru, začala britská 78. pěší divize postupně získávat převahu (zvláště po 14. květnu ráno a i celém dni) v řadě nesouvislých místních velice krutých bojů na úrovni rot a praporů, při kterých se utkala s německými obránci z roztroušených jednotek generála Ortnera, z jeho 44. pěší divize (správně se jmenovala, jak víme, 44. pěší divize „Hoch und Detschmeister“, když v ní v této době byly prapory a pluky z různých i podřadnějších, méně kvalitních německých divizí).
Tady si řekněme, že britská 78. pěší divize generála Keightleyho, která se velmi dobře prvně ukázala již v Tunisu, byla jedna z nejlepších pěších formací v britské armádě.
(Historici o ní hovoří tak, že britská 78. pěší divize a britská 6. pěší obrněná divize tvořily základ krátkodobě existující 1. A a jejich příslušníci měli ke své divizi velmi úzký přátelský vztah, i navzájem mezi sebou, čemuž napomohla výměna brigád: 1. gardová brigáda přešla k obrněné divizi, zatímco kompletně irská 38. mechanizovaná pěší brigáda se připojila k 78. divizi jako řadová pěchota, což se vyplatilo, když je přijeli podpořit do údolí řeky Liri jejich staří přátelé z 26. obrněné brigády. Historici dále říkají, že to byla právě britská 78. pěší divize, která nikdy nepodlehla Montgomeryho kouzlu, a když se od něj dozvěděla, že se zařazením do britské 8. A stoupla fakticky v ceně, reagovali její vojáci na to velmi opovržlivě. Vojáci 78. pěší divize si vyvěšovali na své stany i všude jinde prohlášení, že nemají „žádnou spojitost s britskou 8. A“, ke značnému pobavení, či mrzutosti vyšších důstojníků podle toho jestli se takový vyšší důstojník hlásil k 78. pěší divizi, nebo k britské 8. A).
Dne 15. května 1944 se dostal 6. prapor inniskillingských fyzilírů, v doprovodu jedné z nejlepších britských formací, 16./5. královniných královských hulánů, krátce po zahájení postupu do potíží. Totiž tehdy se stal terčem prudké kulometné palby německých obránců, kteří se ukrývali na poli ve vysoké kukuřici. Okamžitě se zformovaly tanky a pěchota do palebných řad. Jak říká jeden ze zdrojů historiků, cituji:

„Střelbou ze samopalů a vrháním granátů z věží tanků Sherman německé obránce odrazily.“

Při dalším postupu se 6. prapor inniskillingských fyzilírů, spolu s tanky, přiblížily k vedlejší cestě do Pignatara, kde narazily na ještě těžší odpor.
Tady následoval přímo vzorný útok 6. praporu inniskillingských fyzilírů s podporou narychlo zaktivizovaného dělostřelectva a již vzpomínaných hulánských tanků, které seřazeny v palebné linii prostřílely cestu pěchotě. Celkem si Inniskillingští odvedli 60 zajatců, ukořistili 5 protitankových děl, 2 SHD a jeden tank PzKpfw IV.
Napravo od nich postupující 5. prapor Northamptonského pluku, který pozbyl v ranní mlze v údolí řeky Liri tankový doprovod, narazil na německé obranné uskupení, zaútočil na něj z chodu a zajal 126 Němců.
Celkem však tato drobná vítězství přišla britskou 78. pěší divizi draho. Inniskillingští fyzilíři ztratili 70 důstojníků a vojáků – mnozí padli v intenzivní dělostřelecké palbě, kterou Němci pravidelně spouštěli jako reakci na ztrátu nějaké své pozice.
A právě tady na útoku britské 78. pěší divize se projevilo, jak nerozumné bylo ono německé rozptýlení původních pluků 44. pěší divize „Hoch und Detschmeister“ generála Ortnera, když je nahradily jednotky z celé řady německých pěších divizí. Generál Ortner již 4. května 1944, tedy mnoho dní před ofenzívou, hlásil, že jeho divize a i „Blokační skupina Bode“ nebude schopna zřídit souvislou obrannou linii, že nejsou efektivní (nemají dostatek záloh), a že budou muset být staženy do Hitlerovy linie a to nejpozději do noci z 15. na 16. května 1944. Bylo to stejné hlášení, které potom později, 14. května, odeslaly oba německé sbory – 14. ts a 51. horský sbor – na vyšší velitelství 10. A. A nebyla to jediná špatná zpráva, která se 14. května 1944 večer a 15. května přes den dostaly ke generálu Vietinghoffovi, veliteli německé 10. A. Dostala se tam i zpráva o tom, co si komplexně popíšeme později – že Keysův americký 2. as, který byl nejprve 11. a 12. května odražen, se zotavil, přeskupil a sváděl těžké boje u moře a začal postupovat k Terracině. Stejně tak 10. A dostihla zpráva, že Francouzský expediční sbor generála Juina postupuje. Divize generála Juina, jeho severoafrické koloniální divize, prolomily v horách „Gustavovu linii“ a pěchota a tanky, tehdy již proslulé „Divize svobodných Francouzů“ (popisované v době 14. a 15. května byla tato divize přejmenována na francouzskou 1. pochodovou pěší divizi) si začala razit cestu kupředu podél pravého břehu řeky Liri.
Kolaps „ Gustavovy linie na jihu.




Přes všechna tato zjištění nereagoval maršál Kesselring, velitel Skupiny armád Jih, docela jednoznačně a správně. Polní maršál Kesselring zarytě lpěl na svých přesvědčeních ( že hrozí vylodění Spojenců – „ mánie po Anziu“), když upozornil von Mackensena, velitele německé 14. A, který se pořád úzkostlivě strachoval, že mu „fronta u Anzia exploduje před očima“, aby připravil k odvelení své jediné záložní formace – německou 26. td – do Gaety. U Gaety měla neustále čelit nějaké imaginární hrozbě, že se Spojenci vylodí mezi jeho levým křídlem a pravým křídlem 10. A. Stejně tak je však pravda, že 14. května 1944 maršál Kesselring poslal posily do německé 10. A generála von Vietinghoffa. Byla to německá 90. divize pancéřových granátníků (velitel generálporučík Ernst Günter Baade), takže mohl být vyslán její 200. pluk pancéřových granátníků, aby podpořil 14. ts, který čelil útoku Francouzského expedičního sboru generála Juina, zatímco zbytek 90. divize pancéřových granátníků, což byla pouhá bojová skupina z 361. granátnického pluku, plus silné uskupení protitankových a útočných děl, odešel k německému 51. horskému sboru (do okolí Cassina a Monte Cassina). Ti měli původně obsadit pozice v „Hitlerově linii“, ale byli vtaženi do probíhající bitvy v údolí řeky Liri, kde ztratili v boji více než polovinu svých sil.
Tak taková tedy byla situace v době, kdy generálmajor Chris Vokes, velitel 1. kanadské pěší divize, střídal na rozkaz generála Leese, velitele britské 8. A, jako předzvěst 1. Kanadského sboru, jednotky indické 8. pěší divize a pomalu zde mohla začít další fáze ofenzívy, ofenzívy, která měla využít boj úderných skupin z 11., 12., 13., 14. května v místech, o kterých mluvíme – nad městem Cassino, v okolí Monte Cassina, jižně od Cassina v působení britské 8. A. A generál Kirkman, velitel 13. as, na tuhle druhou fázi, „zúčtovací, využívající fázi“ netrpělivě čekal.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 87.

Druhá fáze „ Operace DIADEM“ na celé frontě na severu nad městem Cassino, opatstvím Monte Cassino a v údolí řeky Liri a až na jih k moři.



Samotná 2. fáze útočné „Operace DIADEM“, v prostoru nad městem Cassino, v okolí Monte Cassina, a jižně pod městem Cassino, probíhala v takovém klasickém stylu, který si již navykla britská 8. A v předchozích nasazeních ( v Africe, na Sicílii, ale i v Itálii). Na úzké frontě , za těsné podpory tanků britské 26. obrněné brigády a celkem ještě 400 hlavní děl všech ráží zaútočila britská pěchota na Němce. V útoku jim bránila obrana nejlepších jednotek, které měl tehdy k dispozici německý 51. horský sbor generála Feuersteina. Generál Feuerstein riskoval, když oslabil pozice na návrších Monte Cassina a z 1. parašutistického pluku, kterému velel plukovník Schulze vytvořil zálohu – tzv. „Bojovou skupinu Schulze“, kterou tvořily dva prapory parašutistů, několik polních děl, 8 SHD 105 mm a 23 SHD 75 mm. Dne 15. května 1944 se rozpoutal krutý boj, ve kterém britská 78. pěší divize útočila zarputile, jak to Britové uměli. Zarputilost, zdatnost a palebná převaha Britů byla příliš i na fanatické německé parašutisty. Mimořádně zdatně si vedl z britské 78. pěší divize 2. prapor Lancashirských fyzilírů a 2. prapor londýnských irských střelců, kteří svého protivníka udolaly tím, že jim nejprve odrazily několik protiútoků, ke kterým je svými útoky i donutily. Při této bitvě se vyznamenal – dostal VC – Viktoriin kříž za odvahu – fyzilír Jefferson. Když do sektoru jeho roty vpadly při protiútoku německé tanky, Jefferson se jim otevřeně postavil s PIAT a nejbližší tank zapálil.
Londýnští irští střelci při postupu dosáhli své první vytyčené pozice, ve kterých se však ihned stali terčem mohutného a velmi dobře organizovaného protiútoku. Mimo svých ručních zbraní měli ještě podporu 76,2 mm protitankových děl královského dělostřelectva a kulometů z praporu Kennsingtonského pluku princezny Louisy, kteří jim svou palbou pomohly. Prapor pobil 100 Němců, zničil 9 tanků a SHD a odvedl 120 zajatců. Ztráty se však vyšplhaly vysoko na obou stranách. Když se zpět do „Hitlerovy linie“ vrátila „Bojová skupina Schulz“, měla jen polovinu svých sil. Lancashirští jen během 16. května přišli v jedné rotě o 40 z 90 mužů a londýnští irští střelci o 5 důstojníků a 60 mužů, k čemuž je nutno přičíst ještě 16 padlých z řad královského dělostřelectva a kennsingtonského praporu. Co však bylo pro vývoj všech bojů důležité, bylo to, že britská 78. pěší divize prolomila „Gustavovu linii“. A právě tehdy si do svého deníku zapsal velitel britského 13. as generál Kirkman, cituji:

„Docela dobrý den.“

Mnohem závažnější byl telefonický rozhovor zaznamenaný v německých zápisech 10. A, který vedl polní maršál Kesselring, velitel Skupiny armád Jih, s velitelem 10. A generálem von Vietinghoffem. Po telefonu zhodnotili situaci večer 16. května 1944 takto, cituji:

„Kesselring: Pokládám za nutné stažení do Sengerovy pozice (na mapě uvedena také jako Hitlerova linie).
Von Vietinghoff: Pak bude nutné zahájit ústup do míst severně od Liri. Probily se tam tanky.
Kesselring: Jak daleko?
Von Vietinghoff: K Piumarole. (Mýlil se. Britská 78. pěší divize tam vstoupila až druhý den).
Kesselring: A jak vypadá situace o kus dál na severu?
Von Vietinghoff: V Schulzově oblasti je asi stovka tanků.
Kesselring: Pak tedy musíme vyklidit Cassino.
Von Vietinghoff: Ano.“
(Tyto německé záznamy jsou součástí tzv. Zpráva č. 20, založené v Dierectorate of History Otawa.).
Tato slovní výměna končící oním „Ano“ – „Ja“ – je vlastně takovým epitafem za všechny mrtvé vojáky ze sedmi armád, kteří padli v „První až Čtvrté bitvě o Cassino a Monte Cassino“.

Nám ještě zbývá říci si, jak k obsazení a dobytí Cassina a Monte Cassina došlo, zvláště jak 2. Polský sbor po svém prvním odražení 12. května 1944 uspěl a Monte Cassino po boji obsadil.
Bylo jasné, že pro Němce se agonie po 16. květnu 1944 u Cassina a Monte Cassina přiblížila. A právě až 16. května 1944 rozhodl generál Leese, velitel 8. A, že nadešel čas, aby pověřil generála Anderse, velitele 2. Polského sboru, dlouho připravovaným druhým útokem na Monte Cassino.
Již v předchozích článcích jsme si řekli, že po první porážce prováděl 2. Polský sbor omezení svých dělostřeleckých jednotek, když dělostřelce přeřazoval k úderným oddílům, stejně jako při doplňování úderných oddílů využíval další vojáky z dalších profesí. Poláci se prostě od 13. května ráno přeskupovali, doplňovali a cvičili, to také kvůli tomu, aby svou první porážku německým Heidrichovým parašutistům vrátili. Jejich průzkumné oddíly neustále hlídkovaly okolo německých pozic, takže němečtí parašutisté se museli mít neustále na pozoru. Polští vojáci úderných oddílů a jejich poddůstojníci a důstojníci se podrobně seznamovali s horským terénem a mohutností německých obranných pozic, jakož i s jejich opevněními. Pomocí rušivé palby, v kombinaci s průzkumem bojem, přiměli Němce, aby jim odhalovali svoje předem zaměřené cíle. Poláci neustále na německé obranné pozice a pevnůstky dotírali rušivou palbou a příležitostnými dělostřeleckými přepady. A ani tak dobří vojáci, kterými bezesporu němečtí parašutisté za ty roky válčení byli, nebyli vůči takovému druhu zacházení imunní. Už jen samotný hluk Heidrichovi parašutisty připravoval o spánek. To vedlo k podráždění a pomalým reakcím v nouzových situacích, jak si to polští vojáci při průzkumu bojem ověřili. U německých parašutistů docházelo k trvalému odlivu sil, pozbývali rostoucí únavou opatrnost. Parašutisté museli neustále konat přirozené potřeby, dopravovat zásoby. Jejich spojaři byli nuceni vyrážet do terénu na opravy telefonních kabelů. Spojky musely běhat se zprávami, zde se mnoho vojáků z pomocných jednotek nevracelo. Ztráty v řadách nižších důstojníků a poddůstojníků byly od 13. do 16. května u Heidrichových parašutistů, kteří zde v pozicích před Poláky ani jednu noc nespali, stále vyšší.
Generál Anders se rozhodl, že obnoví útok svého 2. Polského sboru dne 17. května 1944, aby se útok shodoval s dalším výpadem generála Keightleye, velitele britské 78. pěší divize, dole v údolí. Myslel, že to bude klasický útok po dělostřelecké přípravě, ale nebylo tomu tak. Úderu předcházela brilantní akce v podání polských pěších hlídek. Byla to akce, které jsou opravdu schopny jen nejlépe vycvičené a vysoce adaptabilní jednotky. Totiž během noci z 16. na 17. května vyslal velitel praporu z 5. krajové (Kresowa) divize hlídku, aby mu naposledy prověřila jeho cíl útoku. Velitel této hlídky, který to s plněním svých precizních instrukcí možná přehnal, doslova „zlikvidoval“ množství rozptýlených německých hlídek na tzv. „Hřebeni duchů“, německých hlídek, které blokovaly přístup ke klíčovému bodu německé obrany, ke Colle S. Angelu. Odtud vedla cesta do Villy S. Lucie nad Via Casilinou a odvráceným svahem kóty 593




, které tak dlouho Němci drželi jako hlavní os své obrany. Jeho držení bylo pro Němce důležité i pro případ, že by potřebovali stáhnout v pořádku vojska z „Hadího hřebene“. Když se to velitel polského praporu dozvěděl, jak byly jeho hlídky úspěšné, vyrazil s celým svým praporem, pod příkrovem tmy, do terénu, aby hlídky posílil. No a druhý den ráno 17. května 1944 vyslal velitel polské brigády přes jeho pozice vstříc Colle (Sedlu) S. Angelu další svůj prapor. Tady Němci zareagovali okamžitě a prudce. Útoky a protiútoky se střídaly až do setmění 17. května 1944, kdy generál Anders nasadil svou poslední zálohu, ale žádná z jeho divizí nedosáhla finálních cílů.
(Generál Kirkman, velitel 13. as, tehdy pojal přesvědčení, že polský velitel selhal a nařídil britské 78. pěší divizi generála Keightleyho, aby zdvojnásobila úsilí a rozšířila svou útočnou frontu směrem doleva.).
Generál Anders, ale neselhal a později o dni 17. května 1944 napsal, cituji:

„Měl jsem dojem, že nastal kritický okamžik, když si obě strany navzájem čelily naprosto vyčerpané, očividně neschopné jakéhokoli dalšího úsilí; tehdy vítězí ten, kdo má silnější vůli, kdo dokáže zasadit finální úder.“

V duchu této myšlenky generál Anders nařídil na 18. května 1944 frontální útok v celé šířce fronty 2. Polského sboru. Samozřejmě, že nevěděl, že již v noci 16. května se začali Němci, na rozkaz polního maršála Kesselringa, prakticky stahovat (ukázalo se, že v některých místech se utkaly polské úderné oddíly s týlovými oddíly německých parašutistů, které kryly ustupující německá vojska). Nesnižujme tímto polské zásluhy ( ono se ještě příště i ukáže, že Heidrichovi parašutisté neuposlechli nejprve rozkaz k ústupu a na návrších a v rozvalinách Monte Cassina se klasicky, ještě 18. a 19. května, a v městě Cassino 19. odstřelovači, bránili).

Poláci ráno 18. května 1944 zaútočili na německé parašutisty a z jejich obranných pozic je doslova vybili.
Dne 18. května 1944 v 10 hodin 20 minut dorazili příslušníci 12. pluku podolských hulánů do rozvalin kláštera Monte Cassino a vztyčili na jeho hradbách červenobílou polskou vlajku.

Nejprve 18. května 1944 nad rozvalinami opatství Monte Cassino visela jen polská vlajka.





A takhle vypadaly ulice a cesty města Cassina v květnu 1944.






Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40