Využití, nebo také „ Zužitkování“ francouzské ofenzívy po 14. květnu 1944. Je zde vidět i oboustranná „Hitlerova (nebo také „Von Sengrova linie) linie“ – viz text dále.
V noci z 12. na 13. května 1944, když divizní generál Dody, velitel 2. marocké pěší divize připravoval svůj vylepšený „ dvojitý útok“ ( první ve 4 hodiny ráno a druhý, po obsazení a zabezpečení pozic, v 8 hodin ráno. Vylepšený o 18 dělostřeleckých oddílů – 176 děl ráže 105 mm a 102 děl ráže 155 mm) mu pomohli „ nechtíc“ Němci. Němečtí velitelé totiž do rána 13. května posílili obranu dělostřelectvem i pancéřovými granátníky, před vojsky generála Dodyho a německá děla po zaujetí posic spustila přípravnou palbu. Ihned po dělostřelecké přípravě provedli němečtí pancéřoví granátníci protiútok. Ovšem silné francouzské dělostřelectvo německý protiútok utopilo v krvi. Zároveň vzniklá situace znamenala, že první útok Francouzů musel být o hodinu odložen. O nějakou dobu později dorazili do německé obrany další pancéřoví granátníci, kteří provedli další protiútok, ale i tento německý protiútok se v dělostřelecké palbě Francouzů zhroutil. Při protiútoku padl do francouzského zajetí i německý velitel praporu. Zmatené a dezorganizované zbytky německých pancéřových granátníků utekli do týlu, kam je vyprovodila francouzská minometná palba. Pak zaútočili Dodyho Maročané, kterým již v obraně čelilo jen několik rozptýlených a deprimovaných německých obranných skupinek. V půlce dopoledne dne 13. května 1944 padly do rukou Francouzů M. Faito a M. Feuci.
Na pravém křídle 2. marocké pěší divize pokračovaly boje až do 14 hodin, kdy padlo M. Girofano a o hodinu později francouzské dělostřelectvo generála Dodyho kontrolovalo palbou čtyřkilometrový úsek před divizí, který sahal až k M. Majo.
Bylo 15 hodin odpoledne dne 13. května 1944, když na vrcholu M. Maja Dodyho Maročané vztyčili obrovskou francouzskou trikoloru, která byla vidět dalekohledem od Tyranského moře až po rozvaliny kláštera na Monte Cassinu.
V tuhle dobu byl již celý Francouzský expediční sbor generála Juina v pohybu.
Na pravé straně útoku CEF tanky divizního generála Brosseta z 1. pochodové pěší divize urazily velký kus cesty do S. Apollináre.
Pluky 4. marocké horské divize generála Seveze prolomily v „Gustavově linii“ mezeru mezi M. Feuce a M. Siolou. Mezeru širokou 4 km, a divizní generál Sevez se se svými jednotkami chystal k výpadu do masivu M. Aurunci.
Plukovník Gillebaud zanechal část svých pěších jednotek ze své „Bojové skupiny Gillebaud“, aby vyčistily Castelforte. S většinou bojové skupiny pak prolomil německou obranu a postupoval po cestě vzhůru do kopců před sebou.
Zbytek 3. alžírské pěší divize generála Monsaberta již přicházel přes vybudované mosty na řece Garigliano a chystal se následovat Gillebauda.
CEF generála Juina prolomil dne 13. května 1944 odpoledne „Gustavovu linii“ na čtyřech místech a němečtí obránci prchali ve zmatku zpět. Německé jednotky od začátku ofenzívy CEF ztratily 30 až 40% svých početních stavů a do rukou Francouzů se dostalo 900 zajatců. Vítězství to nebylo nějak laciné, neboť Francouzi v celém CEF ztratili 2 150 padlých, nezvěstných a raněných vojáků. Zejména to byly marocké pěší divize, které prořídly a jen samotná „Bojová skupina Gillebaud“ ztratila 335 mužů, což vyvážila 377 zajatými německými vojáky, z čehož bylo 11 důstojníků.
Tehdy hodnotil situaci na frontě štáb generála Kesselringa za účasti polního maršála. Všichni museli konstatovat, že situace u německé 10. A je alarmující a všechny přítomné nepříjemně zaskočil vývoj spojenecké ofenzívy. I když u Anzia ještě útok nezačal a situace u Monte Cassina se ještě naplno neprojevila, byla bojová situace na jihu u moře, v místech útoku Američanů a Francouzi špatná.
Německé štáby konstatovaly, že jih a střed obranné fronty 10. A se zhroutil a byl to zrovna sektor, který polní maršál Kesselring považoval za nedobytný.
Tuhle situaci maršál Kesselring posuzoval celkově jinak, než jeho protějšek, generál Clark velitel 5. A, který byl posedlý jen osobními ambicemi. Totiž největší hrozbu 13. května 1944 a dál, představovalo „skloubení“ všech spojeneckých útoků.
Maršál Kesselring měl sice v záloze své tři tankové divize, ale zdráhal se je ještě nasadit, dokud nevěděl vše o spojeneckých útocích. Německý maršál stále čekal, že ho Spojenci překvapí nějakým vyloděním, které v kombinaci s útokem z Anzijského předmostí a probíhající spojeneckou ofenzívou by znamenalo naprosté zhroucení německé obrany, pokud by předčasně nasadil své tři tankové divize. Maršál Kesselring věděl, že kdyby tři tankové divize rychle nasadil, možná by zadržel Brity v údolí řeky Liri, kde měli Němci velmi silnou obranu na úzké frontě. Bylo by to však jako kdyby držel korkovou zátku v lahvi. Pokud by připustil, aby se zátka uvolnila, mohla by vylétnout a zhroutilo by to celou německou obranu v Itálii. Zhroutil by se tak jeho defenzivní plán pomalého ústupu. Kdyby neměl žádné zálohy, kterými by pak podpořil nad 10. A stojící 14. A, muselo by dojít k zhroucení. To by se totiž německá 10. A ocitla v obklíčení při výpadu z Anzijského předmostí. A tak ještě odmítal nasadit i jen část ústřední zálohy, což Spojencům nahrávalo do karet.
Jenomže 13. května 1944 byla „Gustavova linie“ prolomena a maršálovi nezbývalo nic jiného, než ze své ústřední zálohy poslat jednotky, aby posílily německou 71. divizi pancéřových granátníků a obsadit předsunutá postavení „Hitlerovy linie“. A tak to byl právě den 13. května 1944 odpoledne, když polní maršál Kesselring nařídil, aby se německá 90. divize pancéřových granátníků přesunula ze svého místa dislokace, kterým bylo ústí řeky Tibery, kde plnila pozorovatelské úkoly (hlídala případné vylodění Spojenců), na frontu. Již ráno 14. května 1944 byl 200. pluk pancéřových granátníků na frontě (předsunutý 200. pluk pancéřových granátníků z 90. divize pancéřových granátníků se přemisťoval celou noc, aby tak unikl pozornosti spojeneckého bombardování a hloubkových útoků stíhacích bombardérů) a zaujímal pozice v lokalitě západně od cíle spojeneckých útoků, kterým byl průsmyk Espérie.
Velitel německé 10. A generál von Vietinghoff zároveň začínal vytvářet zálohy. Zálohy vytvářel německým „úsporným způsobem“, který si němečtí velitelé navykli během válčení od roku 1939. Byl to velice účinný způsob a v roce 1944 již v něm Němci přímo vynikali. Totiž generál Vietinghoff nařídil velitelům svých sborů, aby zredukovali své stavy, kde to jen půjde (již tak zredukované ztrátami při těžkých bojích) – měli stáhnout někde rotu, někde četu, nebo družstvo. Také dělostřelci, ženisté a průzkumníci měli být nasazováni v roli pěchoty, v rámci tzv. „nouzových opatření“. Došlo i na vytváření ZBV rot. (ZBV rota – Zur besonderen Verwendung – jednotky pro zvláštní použití, často v nouzových situacích).
ZBV roty se sestavovaly z vojáků, které bylo možno postrádat u týlu a vytvářely se z nich nové bojové skupiny. Historici poznamenávají, že to bylo možné snad jen v německé armádě, ve Wehrmachtu (je to známé i u Rudé armády, kde se dělala i drastičtější opatření při získávání pěchoty z místních zdrojů – v RA to bylo na znovu osvobozovaných územích i násilím a často u mladých chlapců i bez předchozího výcviku), kde měli týlaři ( kuchaři, skladníci, písaři atd) na počátku výcvik stejný, jako řadoví pěšáci. Co však bylo důležité, že němečtí týlaři byli naočkováni dlouhodobým působením nacismu a bez váhání se po rozkazu zapojovali do boje po boku ostatních pěšáků a pod nejbližším důstojníkem, či poddůstojníkem, kterému se podřídili - ať jej předem znali, nebo neznali.
Ještě jeden problém si řekněme.
Zpravodajská služba Spojenců samozřejmě věděla o existenci tzv. „Hitlerovy oboustranné linie“ (viz. mapa ofenzíva Fr. exp. sboru – Využití), která vedla v blízkosti Piedimonte, 6,5 km západně od Cassina na severním břehu Liri do Pontecorva a odtud na západ, stáčejíc se mírně na jih přes Fondi, až skončila na pobřeží moře v Terracině.
(Historické prameny říkají, že Francouzi považovali za „Hitlerovu linii“ opevněnou linii, či sled opevněných stanovišť mezi Espérií a silnicí č. 82, ale to si lze snadno vysvětlit. Totiž německé obranné linie a bunkry byly zbudovány do značné hloubky /v němčině se jim neříkalo „linie“, nýbrž Stellungen – Postavení/ a v tomto světle mohla být již připravená opevnění na espérijské frontě pokládána za předsunutá stanoviště „Hitlerovy linie“).
Francouzští zpravodajští důstojníci CEF se od zajatců od M. Majo dozvěděli, že obránci mají rozkaz hájit území až do konce. Proto Němci pokračovali v sebevražedných protiútocích. Němečtí zajatci, které vyslýchala „Bojová skupina Gillebaud“ pak hovořili o „Pomerančové linii“, do které chtěli ustoupit. „Pomerančová linie“ vedla jihozápadně od Corena přes údolí Ausente. Francouzská rozvědka se pak také dozvěděla o tzv. „Linii Dora“, která se táhla od pravého břehu řeky Liri a blokovala přístupové cesty do Espérie, odkud vedla přes návrší, které se tyčilo západně od silnice až k Ausonii.
Všichni němečtí zajatci pak potvrdili názor útočících francouzských jednotek, že se německý odpor vlastně zhroutil a že zbytek posádky „Gustavovy linie“ mířil v malých skupinkách přes hory do týlu.
Mimo mrtvých ztratili ustupující Němci ještě 1 200 zajatců, z čehož bylo 20 důstojníků, včetně 6 velitelů praporů. Potvrdili také, že Němci přišli o všechna děla mimo dvou, která se podařilo odtáhnout.
Tehdy také francouzská zpravodajská služba, po výslechu německých zajatců, získala podezření, že do oblasti CEF dorazil německý 200. pluk pancéřových granátníků.
V tomto období nadešel čas, aby Juinův Francouzský expediční sbor, bez ohledu na vyčerpání, vyrazil urychleně do dalšího útoku.
Důvod byl jasný! Němci nesmí stačit obsadit „Hitlerovu linii“.
