Po přeskupení, v druhé fázi, „ Zužitkovací fázi, po 14. květnu 1944, začal útočit v čele C.E.F. generála Juina, jeho nově vzniklý horský sbor pod velením generála Monsaberta.
Nově zformovaný horský sbor pak dosáhl velkého úspěchu, když Využití ( Zužitkování) záviselo na co nejrychlejším průniku skrz průsmyk u Espérie. Generál Monsabert měl před sebou do té doby nejtvrdší bitvu.
Generál Sevez a jeho 4. marocká horská divize měli provést komplikovaný manévr, i když do 14. května měli vážné ztráty, podobně jako 2. alžírská divize( 2. alžírská divize byla stažena do zálohy). Generál Sevez, velitel 4. marocké horské divize měl provést složitý, veskrze komplikovaný manévr a proto se při vzpomínaném přeskupení rozhodl vytvořit 3 bojové skupiny:
1) „Bojová skupina Guillaume“, které velel brigádní generál Augustin Guillaume, který byl zároveň vrchním velitelem všech marockých Goums (1. GTM, 2. GTM a 4. GTM). „Bojová skupina Guillaume“ byla sestavena z pluku marockých střelců (mínus jeden prapor), dále 4. GTM a jednoho praporu divizního dělostřelectva plus jedna jednotka ženistů.
2) „Bojová skupina Bondis“, velitel plukovník Paul Bondis, byla sestavena z jednoho praporu z 1. pluku marockých střelců, jednoho praporu 2. pluku marockých střelců a 3 GTM plus prapor divizního dělostřelectva a oddíl ženistů.
3) „Bojová skupina Louchet“, plukovník Louis Louchet, byla sestavena z 2. pluku marockých střelců (mínus jeden prapor, který dostal Bondis) a těžký pluk dělostřelectva horské sboru: měla účinkovat jako záloha.
Protože po pádu Castelforte nemusel generál Monsabert čistit prostor od zbytků německých obránců, což byl úkol záložní skupiny 4. marocké horské divize generála Seveze, neztrácel čas a vyrazil. Již 15. května 1944 padla do rukou nově vzniklého horského sboru (Corps de Montagne) Ansonia. Generál Monsabert se pak rozhodl zaútočit na jižní konec Němci značené „Linie Dora“. Od jihu vedla kousek od Ausonie hodně strmá a klikatá cesta až do horské vísky Selvacavy a jedna z jeho obrněných bojových skupina směle vyrazila do kopce a zaútočila na „Linii Dora“, kterou obsadila. Z vesničky Selvacavy pak vyslala bojová skupina jeden prapor alžírských střelců, aby obsadil La Bastu, což bylo návrší, které se tyčilo asi 1 000 metrů severně a Francouzi odtud viděli na „Linii Dora“, ale již z týlu Němců. Souběžně s tímto útokem pak „Bojová skupina Bondis“, která předtím provedla onen slavný „nůžkový manévr“ a prošla přes bojové kolony 3. alžírské pěší divize směřující do hor, zlezla jižní svahy M. Fammery a obsadila její 1 140 metrů vysoké návrší. Až do těchto chvil se všechno vyvíjelo dobře. Potom však obrněná skupina, která postupovala po cestě na sever narazila 2 km od Ausonie na prudkou palbu německých SHD a protitankových kanónů z 200. pluku pancéřových granátníků (90. divize pancéřových granátníků), který měl blokovat cestu do průsmyku Espérie. Později po bitvě se Francouzi od německých zajatců dozvěděli, že vojáci tohoto pluku obdrželi rozkaz, aby hájili zdejší německé obranné pozice za každou cenu, neboť na výsledku závisela celá bitva o „Hitlerovu linii“. Ale také generál Monsabert obdržel od generála Juina a jeho štábu instrukce, aby urychlil snahy o obsazení průsmyku u Espérie a postoupil dále na M. Oro a vstříc generálu Brossetovi, jehož bojové oddíly z 1. pochodové pěší divize měly obsadit pravé křídlo prudkým útokem s cílem prolomit německou obrannou „Linii Dora“ a obsadit M. Calvo. Podobným způsobem mělo útok podpořit Mosabertovo levé křídlo – „Bojová skupina Bondis“, která obdržela rozkaz pokračovat v úspěšné operaci výpadem na západ z M. Fammery.
V noci opět generál Monsabert přeskupoval své síly. S „Bojovou skupinou Bondis“ měl úzce spolupracovat plukovník Chapuis, který velel dvěma praporům a oddílu dělostřelectva, které měly dobýt pozice průsmyku Espéria od jihu. Zbytek divize pak měl prorazit k Espérii po cestě a podél cesty – plukovník Gonzáles de Linares postupoval se čtyřmi pěšími prapory, dvěma oddíly těžkých minometů a dvěma oddíly děl přes návrší po levé straně cesty, zatímco podplukovník de Lambilly s tanky a SHD (Spahiové, prapor amerických tanků Sherman a SHD M10, jakož i afričtí myslivci) se pokoušel přiblížit po cestě. „Bojovou skupinu Lambilly“ zastavila 3 km od Espérie šikovně rozmístěná německá protitanková děla, ale pěchota z „Bojové skupiny Linares“ podnikala útok za útokem proti síti opěrných bodů na kopcích před sebou. Protože to vypadalo, že boje se povlečou celý den, zůstal zde jeden prapor, který měl oblast vyčistit, zatímco zbytky bojových skupin proklouzly kolem a pokračovaly v cestě k cíli. Ale i ony o kus dál opět narazily na silný německý odpor. Generál Monsabert se rozhodl, že zde musí provést klasický útok, po dělostřelecké přípravě. A skutečně stačil jen jeden větší útok a „Bojová skupina Linares“ po dělostřelecké přípravě dorazila až do Espérie, kterou nalezla opuštěnou a zpustošenou. Po těžké dělostřelecké přípravě a leteckém bombardování ležely všude mrtvoly Němců. Městečko bylo opuštěné a zpustošené a všude se válely spousty odhozené výzbroje. V celém městečku našli francouzští vojáci celkem 50 otřesených německých vojáků, kteří se ochotně vzdali. Jednalo se o zbytky 2. praporu 104. náhradního pluku pancéřových granátníků, který tímto bojem přestal existovat.
Potom „Bojová skupina Lambilly“ pokračovala z Espérie na západ, kde narazila na ještě tužší odpor německých obránců. Tentokrát se jednalo o Kesselringovu ústřední zálohu, která byla úspěšně zasazena do boje proti Francouzům. Kesselring zde jasně chtěl zastavit příval Francouzů do nitra pohoří M. Aurunci, což se mu nepodařilo. Totiž v tu dobu byl opět Francouzský expediční sbor generála Juina v pohybu, a přestože byli vojáci unaveni a sbor měl ztráty, postupoval dopředu. A právě po 15. květnu 1944 měla francouzská 1. pochodová pěší divize celkem 8 km náskok před Kanaďany (1. Kanadský sbor) na křídle a čelila mohutné palbě německých obránců z levého břehu řeky Liri. Francouzské dělostřelectvo a letectvo postupně ničilo německé dělostřelecké palposty, což mělo za následek postupné rozbití kvalitních německých jednotek. Na křídle „Operace DIADEM“ (mezi CEF a 1. Kanadským sborem) docházelo drobnou taktikou k ničení německých obranných pozic.
V tu samou dobu vojáci nově utvořeného horského sboru, ukazovali v horách Pohoří Aurunci své umění. Historici zde popisují dva příklady, cituji z historických podkladů na konci uvedených článků:
„Kolony generála Guillauma, bojujících za pochodu, urazily ve 48 hodinách více jak 14 km vzdušnou čarou na vrchol Revole, který nalezly neobsazený, a tak Guillaume, jehož muži klesali únavou z usilovného pochodu a z nedostatku jídla a pití (museli vyžít pouze z toho, co měli v cestovních lahvích a tornách), nařídil zastavit, zřídit obranné pozice a počkat, až k nim dorazí zásobovací kolona mezků. (Každý, kdo má nějaké zkušenosti s horolezectvím či turistikou, ví, že vzdálenosti naměřené na mapě neznamenají v horách nic, protože překonání vodorovné vzdálenosti 3 až 5 km může vyžadovat výstup a sestup v rozmezí 300 výškových metrů). Dne 17. května hlídky zjistily blížící se nepřátelskou kolonu, pochodový útvar bez jakékoli čelní jednotky, či předvoje. Byly to německý 400. průzkumný prapor a prapor 104. pluku pancéřových granátníků, které sem měly namířeno, aby prodloužily nouzovou blokační linii směrem na jih a začlenily do obrany i M. Revole. Guillaume jim uchystal „vřelé přijetí“. Nechal pečlivě zamaskovat hlavní obranné pozice a před nimi se horalům nabízel dostatek prostoru, aby se dokonale ukryli po obou stranách trasy pochodu nešťastného nepřítele. Ten nic zlého netuše a ve víře, že Francouzi nemohli za 3 nebo 4 dny dospět do místa tak hluboko v horách, vpochodoval přímo před hlavní francouzské palebné pozice. Němci byli vzápětí zkoseni palbou zblízka, a když se pak ti, kdo přežili, zkoušeli dát na ústup nebo zaujmout pozice, zahájili střelbu horalé číhající v záloze a zmasakrovali je. Velitel skupiny, hodností plukovník, a hrstka jeho mužů padli do zajetí, ostatní zahynuli. Guillaumovy kolony občerstvené vodou shozenou ze vzduchu, pokračovaly v postupu, aby dobyly svůj finální cíl, vrchol M. Pezze, který dominoval S. Nicole a silnici č. 82. Tam se staly terčem německého protiútoku dalšího praporu 104. pluku a oddílu německých horských jednotek, které v boji zblízka a za podpory francouzských horských dělostřeleckých baterií odrazily. Po německých útočnících zůstalo na bojišti 90 mrtvých a 36 Němců skončilo v zajetí.“
Podkladem zde je: Čl. – „Les Goums Marocain et leur emploi par le général Juin 1943-1944“ (Marocké goumy a jejich nasazení pod generálem Juinem v letech 1943-1944), podplukovník Y. Jouin, Revue Historique del Armée, květen 1967, s. 90-91.
