Plán „Operace OLIVE“, podle kterého po 25. srpnu 1944, v prvé fázi na západě, od Ligurského moře, Clarkova 5. A, jen menšími útoky vázala německé jednotky a hlavní útok prováděla, u Jaderského moře, Leesyho britská 8. A.
Ve štábu německé „Skupiny armád C“ byly před hlavní ofenzívou „Operace OLIVE“ názory různé. Generál polní maršál Kesselring a štáb německé 14. A si myslel, že těžiště útoku britské 8. A generála Leesyho bude uprostřed, na frontě podél řeky Arno. Přispíval k tomu zvláštní pohled Němců na jednotlivé divize Spojenců. Totiž tam, kde útočili Kanaďané, nebo Novozélanďané, které Němci považovali za elitní úderná vojska, byla pro ně předzvěst hlavního úderu. Také zde se zpravodajské štáby Wehrmachtu nechaly zmást skutečností, že různými kanály identifikovaly vojáky obou národností právě na centrální frontě, a také zprávami o tom, že v oblasti je zvýšená aktivita. Aktivita byla skutečně pravda, ale Kanaďané, kteří patřili k samostatné 1. kanadské obrněné brigádě byli ve skutečnosti připojeni k britskému 13. as a Novozélanďané v těchto místech jen odpočívali. Když se polní maršál dozvěděl, že v pobřežním sektoru, u Jaderského moře byli zajati kanadští vojáci, vyjádřil se u svého náčelníka štábu tak, že akce Kanaďanů u pobřeží má sloužit na odvrácení pozornosti. V jeho dojmu ho ještě utvrdil fakt, že i když se německý 76. ts stahoval z předsunutých pozic do „Zelené linie“, tak němečtí vojáci naplno nepocítili zahajovací úder britské 8. A, o kterém jsme říkali, že začal pozvolna. V té době německé štáby, včetně Kesselringa, mysleli, že je nutné jenom zajistit, aby byla včas obsazena „Zelená linie“, a proto se rozhodl počkat na další vývoj bitvy, než bude nějak měnit plány. Náčelník jeho štábu generál Wentzel se vším souhlasil a řekl Kesselringovi, že pokud je současný kanadský útok hlavní operací 8. A, tak se koná, dle jeho názoru, na špatné trase. A podle kanadského historika Nicholsona (str. 511-512) jen povolal velitele německé 10. A generála Vietinghoffa z dovolené, kterému řekl, cituji:
„Přišel jeden z oněch dramatických nálezů, který občas padne do rukou tápající jednotce.“
Wentzel mu totiž tím říkal, že se německé rozvědce podařilo získat kopii zprávy, kterou generál Leese rozeslal své jednotce v předvečer bitvy. V dokumentu za „milióny“ byla řeč o „posledním kole“, tajném soustřeďování početných sil s cílem prolomit „Gótskou linii“ a dovést tažení k závěru.
Když se generál Vietinghoff vrátil z dovolené 28. srpna, měly již německé štáby konečně jasno v tom, že cílem spojenecké „Operace OLIVE“ je vskutku Romagna.
„Taková byla cena za jediný list velmi nekvalitního papíru“. Napsal onen kanadský oficiální historik - podplukovník Nicholson, G. W. L. – The Canadians in Italy, Vol. II., Official History of The Canadian Army in the Second World War (Queen’s Printer Ottawa 1956).
Následovala tak skutečnost, že generál polní maršál Kesselring uvedl již 27. srpna do pohybu svou 26. td a 29. divize pancéřových granátníků, která obdržela upozornění, že ji bude následovat jakmile bude moci být uvolněna. Také německá 10. A pověřila svou 98. pěší divizi, aby vystřídala 71. divizi. Dne 29. srpna překročily ustupující německé divize Fogliu s rozkazem, aby urychlili svůj ústup a obsadily „První zelené linie“. Všechno šlo pomalu a náčelník štábu generál Wentzel se obával, že 30. srpna dojde ke krizi na frontě, neboť jak německá 98. pěší, tak i 26. td se mohly dostat na frontu nejdříve právě k datu 30. srpna.
Mezitím ve spojeneckých štábech se generál Leese (8. A), generál Keightley ( britský 5. as) a generál Burns (1. Kanadský sbor) zamýšleli nad tím, jestli učinit pauzu a po dělostřelecké přípravě spustit klasickou standardní bojovou operaci, pro kterou již měly předem připravené střelecké tabulky, nebo naopak pokusit se proniknout „Zelenou linií“ při rychlém výpadu. Totiž britská 46. pěší divize postupovala skoro souběžně s Kanaďany a hlídky z obou sborů, které pronikly do 3 km širokého a plochého údolí Foglie, ve večerních hodinách ohlásily, že „Zelená linie“ je jen slabě Němci obsazena. I když před „Zelenou linií“ byly mohutné drátěné překážky a šikovně nakladená minová pole, stačilo je britské „Pouštní letectvo (Desert Air Force)“ rozbombardovat, místně silně narušit, a proto mohly některé hlídky Spojenců projít bez velkých obtíží. Dokonce ráno 30. srpna 1944 agresivnější spojenecké hlídky pronikly k cestě, která spojovala obce Montecchio nalevo, Osteria Nuova uprostřed a Borgo S. Maria napravo. Z těchto důvodů doporučovali velitelé svým nadřízeným, že by se měl neprodleně provést útok přes „Zelenou linii“. V té době generál Burns, velitel 1. Kanadského sboru, přemístil svou 5. obrněnou divizi do linie nalevo od své 1. kanadské pěší divize, která se soustředila na užší frontě. Burns hodlal zaútočit s oběma divizemi vedle sebe, vždy s jednou brigádou vepředu, ať už bude vypadat útok jak bude vypadat, neboť jej měl vždy čím posílit. Když v této situaci Burns obdržel od svých hlídek a velitelů praporu nejnovější informace, doporučil veliteli 8. A Leesemu, že je jeho sbor připraven zaútočit ihned, a že již vyslal kupředu úderné roty, které neustále posiloval dalšími rotami, aby získal záchytné body, dokud je „Zelená linie“ obsazena jen málo.
Útoky 1. Kanadského sboru generála Burnse od 30. srpna do 3. září 1944.
Ocituji nyní útok Kanaďanů, tak jak jej zachytil již vzpomínaný, oficiální kanadský historik:
„Od tohoto okamžiku se bitva stala záležitostí ‚podplukovníků‘, kteří se chopili příležitosti a šli příkladem výtečným velením, jak o tom hovořil generál Burns. Bylo to skutečně šikovně řečeno, protože výpad proti ‚Zelené linii‘ znamenal příležitost, při níž kanadské jednotky udeřily rychleji, než Němci a předvedly řadu vynikajících drobných manévrů, předčily německé parašutisty a 26. td a otevřely cestu britské 8. A, aby mohla vtáhnout na pláň. Generálmajor Bert Hoffmaister vyslal na sklonku odpoledne dne 30. srpna 1944 kupředu pěchotu ze své 11. brigády, aniž ji nechal připravit cestu předběžným ostřelováním. Vokesova 3. brigáda (bratr tohoto Vokese byl velitelem 1. kanadské pěší divize) vyrazila zhruba v tutéž dobu. Prapor pluku capebretonských (Cape Breton) horalů na levé straně měl stéci Montecchio a kótu 120, perthský pluk napravo mířil ke kótě 111, a poté ke kótě 147. Vokesova kanadská lehká pěchota princezny Patricie (dragouni) měla obsadit Osteriu Nuovu a pluk West Nova Scotia kótu 133. Za zády 11. brigády měly překročit řeku a protitankový příkop tanky z 5. obrněné brigády, aby poté co nejopatrněji projely přes minová pole a podpořily v co nejkratší době pěchotu. Tanky ji mohly i do jisté míry podporovat i střelbou z minových polí, ale při postupu pěchoty přes německé obranné pozice bylo zapotřebí, aby do boje zasáhly přímo.
Zpočátku se věci nevyvíjely dobře, neboť Němci se zaktivizovali a prudce zareagovali. (Buď již leželi v obranných pozicích, nebo dorazili právě včas na to, aby uchystali přijetí postupujícím Kanaďanům). Capebretonští horalé byli odraženi z kóty 120, kde německý 67. pluk pancéřových granátníků z 26. td mezitím vystřídal německou 71. divizi. Avšak kanadští vojáci praporu Perthského pluku obsadili kótu 111 a z levého křídla sem zamířil narychlo povolaný prapor irského kanadského pluku, aby prošel mezi nimi a bojujícími seaforthskými horaly (48. pluk) a zaútočil z týlu proti kótě 120. Přesun potmě zabral nějaký čas, ale když v poledne 31. srpna odstartoval útok, podporovaný 5. obrněným plukem (8. husarský pluk princezny Louisy, New Brunswick), přinesl naprostý úspěch a uvolnil Kanaďanům levé křídlo, které tak opět vyrazilo kupředu. Prapor pluku West Nova Scotia mezitím zažíval krušné chvíle v minových polích, ohrožován zejména obávanými ‚schu-minami‘ (buď kastrovaly, nebo kuchaly dle výšky postavy). Lehká pěchota princezny Patricie vytrvala ve svém úsilí, vyčistila ves Osteria Nuova a pokračovala ve výpadu ke kótě 115, přitom vyslala po cestě jednu svou rotu (popsaný útok viz mapa Kanadský průlom Gótské linie – 30. srpna – 3. září 1944), aby navázala kontakt s 11. brigádou a odvedla značný počet zajatců z řad německé parašutistické divize.
Během noci se tanky 9. obrněného pluku (dragouni z Britské Kolumbie) za mohutné palby, klení a nemalého zmatku probíjely přes minové pole, aby během dopoledne dostihly prapor Perthského pluku. Ten mezitím obešel a obsadil z týlu kótu 147, načež vyslal vzhůru jednu rotu po horském výběžku, který vedl na návrší za ‚Zelenou linií‘, kde ovšem byla rota uzemněna palbou. Dragouni obdrželi rozkaz postoupit kupředu, vyzvednout prapor Pertského pluku a podniknout spolu s ním útok k vytyčenému cíli, kótě 204 a Tombě di Pesaro, avšak Perští uvízli ‚v nejkrutější granátové a minometné palbě, jakou kdy zažili‘, a tak dragouni vyrazili sami. Byl to tak obtížný výstup, že velitelé tanků museli sesednout, aby každému vozidlu vybrali cestu ohrožováni střelbou a léčkami parašutistů. Nakonec jim zbylo jen 18 tanků, dosáhli však cíle, kóty 204 v samém srdci nepřátelské pozice. Nyní mohli dragouni ostřelovat týl nepřítele, který blokoval 3. brigádu u Pozza Alta, a kromě toho přerušili cestu vedoucí z vrcholu kopce do Borga S. Marie.“
