Útoky 1. Kanadského sboru generála Burnse od 3. září 1944 do 21. září 1944 v druhé fázi
„Operace OLIVE„.
K řece Foglii dorazily kolony britské 1. obrněné divize generála Hulla dne 3. září 1944. Vojáci byli vyčerpaní, technika potřebovala opravy a roztroušená vozidla na trase, z důvodů technických závad, potřebovala odtáhnout a opravit. Také velitel 2. obrněné brigády této divize, brigádní generál Richard Goodbody nebyl zcela „fit“. Jeho obrněné velitelské vozidlo se převrátilo, generál sice vyvázl bez zranění, ale nebyl ani zdaleka svěží, když o půlnoci z 3. na 4. září vydával rozkazy. Jeho 2. obrněná brigáda měla ihned ráno 4. září, po takhle těžkém nočním přesunu, pokračovat dál a soustředit se v S. Savinu, severně od řeky Conky. Znamenalo to projet přes obranné pozice britské 46. pěší divize a postupovat k řece Marano a pak dál až za řeku, kde měly vytvořit předmostí. Hodina přesunu zněla již 2 hodiny 30 minut ráno dne 4. září. Samozřejmě muselo z důvodů oprav a odpočinku dojít k zpoždění, když jedním z důvodu bylo také, že se k 2. obrněné brigádě museli připojit i zbloudilci. Navíc špatně fungovaly vysílačky. I v době, kdy brigádní kolony vyrazily, frekvenční pásmo vysílaček pluku „Queen’s Bays“ („2. gardový dragounský pluk“) se začalo prolínat s vysíláním kanálu BBC. Ve vysílačkách každou půlhodinu v noci slyšely obsluhy hlas moderátora BBC Alvara Lidella, jak předčítal zprávy. Také do všech depeší, které byly odvysílané na plukovní frekvenci, slyšely obsluhy hlučné pochody v podání dechových kapel. Historici po válce, znajíce jak dopadla britská 1. obrněná divize (my si o tom řekneme později), říkají, že to byla předzvěst, jak celé nasazení divize v nesmyslné akci dopadlo (jen zde nakousnu, že byla po bitvě divize rozpuštěna). V 8 hodin dopoledne měla 2. obrněná brigáda za sebou jen asi 10 km, nejen kvůli opožděnému výjezdu, ale také z důvodu, že musela neustále hledat objížďky kolem rozbořených mostů a kanálů.
Mapa bojiště 1. Kanadského sboru generála Burnse s jednotlivými liniemi ( Gotskou a linií Rimini). Jsou zde též vidět i řeky jmenované v textu.
Bylo 4. září 1944 poledne, když se hlavní uskupení britské 2. obrněné brigády nacházelo za řekou Conkou a generál Goodbody dostával zprávy, že městečko Coriano „co nevidět padne“. Jeho brigáda měla vést útok přes pozice britské 46. pěší divize, to přesto, že se pěší brigády na nákladních autech nacházely stále kdesi vzadu. Potěšující bylo jen, že čelní formace, 10. husarský pluk (vlastní prince Velšského), spolu s rotou 1. praporu králova královského střeleckého sboru (motorizovaný prapor) již překonala Sanclementinský hřeben a setkala se s Kanaďany na Besanigském hřebeni, kde se teprve vojáci dozvěděli pravdu o situaci. Onou pravdou bylo, že německé jednotky pevně držely městečko Coriano a hřeben nad městečkem, také vesnička Croce na jejich křídle a horská pevnost Gemmano byla v německých rukou a Němci odtud dobře viděli do spojeneckého týlu. Generál Keightley, velitel britského 5. as, totiž obdržel od zpravodajců mylné informace, které pak předal dál britské 1. obrněné divizi. Takže i útok, který podnikla britská 46. pěší divize v noci z 3. na 4. září, skončil nezdarem. Bitva se v těchto momentech vymkla z ruky velitele britského 5. as generála Keightleyho a celá fronta Spojenců tak zůstala stát.
Cituji historickou literaturu, uvedenou na konci článků:
„Následovala klasická situace, v níž velitel nižší formace nemůže vykládat svým nadřízeným, že plácají nesmysly. Goodbody musel pozměnit plán a vytýčit si za cíl svoji původně výchozí linii. Nemohl se spoléhat na plánovanou dělostřeleckou podporu, když byl jeho útok pozdržen. Vzniklá situace byla nevyhnutelným důsledkem třídenních přesunů a nasazení napůl vycvičených jednotek dle improvizovaného plánu bez náležitého průzkumu. Historie britské armády, a nejen jí, je podobnými přehmaty poznamenána. Bylo však smutné, že k takovému debaklu mohlo dojít i v tak pozdní fázi války.“
A tak britská 2. obrněná brigáda brigádního generála Goodbodyho - stále bez asistence své pěchoty, která se nacházela jižně od řeky Conky – vyrazila při západu slunce do útoku. Útok to byl sice odvážný, leč nebyly k němu všechny předpoklady. Průzkum totiž nezjistil vůbec německé linie obrany a brigáda neměla ani zajištěny své výchozí pozice. Jak konstatuje historická literatura zabývající se válkou v Itálii, muselo to končit debaklem a já průběh událostí pro autentičnost cituji:
„Zavánělo to Západní pouští (bojem anglických jednotek v Západní poušti v Africe 1940 až 1942) a dřívějšími krušnými časy, jakkoli vojáci doufali, že jsou již nenávratně minulostí. Útok se samozřejmě za cenu těžkých ztrát zhroutil. Pluk Queen Bays měl na konci bitvy pouze 19 provozuschopných tanků ze 42, 10. husarský pluk 30 tanků a 9. hulánský pluk (královnin královský) 32. Je sice pravda, že mnohé stroje se podařilo odtáhnout a opravit, ale brigáda utrpěla důkladný šok. Jak při jedné jiné příležitosti jízlivě poznamenal Kesselring: ‚První bitvy nezkušených formací nejsou nic velkého.‘ (Kesselring tento výrok pronesl k útoku kdysi nové 5. kanadské obrněné divize na řece Arielli na sklonku roku 1943).
Toho večera se přihnal déšť, starý dobrý přítel Němců, a v mohutných přívalech pokračoval i ve dnech 5. i 6. září. Prach, který dosud všichni proklínali, se proměnil v bláto, což bylo ještě horší. Říčky, které jednotky ještě 4. září tak snadno zdolávaly, byly 5. září nepřekročitelné. Britská 1. obrněná divize překročila řeku Conku a vytáhla do boje až 6. září, ale zde je třeba ještě se zmínit o jednom faktoru. Není pochyb o tom, že bitva skončila špatně kvůli nedostatku předvídavosti, špatnému velení, pasivitě, mylným nebo nulovým informacím a mizernému výkonu britské 1. obrněné divize, která se po celé italské tažení prezentovala jako druhořadá divize. Vítězství naopak přinesla rychlá reakce a správný úsudek na straně německých velitelů, kteří neomylně vyslali své zálohy na správná místa. Německá 98. divize, která měla jen částečný výcvik a prakticky žádné zkušenosti, spěšně nasadila svůj 117. pluk, aby ve večerních hodinách 2. září vypomohl 1. parašutistické divizi a zbytek formace převzal 3. září pozice od pošramocené 71. divize, která stála naproti frontě britské 46. pěší divize. Před 1. kanadskou pěší divizí obsadila bojovou linii smíšená skupina ze 162. (turkmenské) divize. Na frontě britské 56. divize se objevila německá 278. divize, aby vystřídala 5. horskou divizi, jejíž 100. horský pluk zůstal u Gemmana. Pozůstatky německé 71. divize; asi 3 slabé prapory, obsadily úzkou frontu mezi 278. a 98. divizí.
Dne 3. září 1944 došlo ke krizi, když německá 98. divize za asistence 26. td, zablokovala postup britské 46. pěší divize a postarala se o to, že levé křídlo Kanaďanů zůstalo obnažené. Když byla 4. září dána k dispozici německá 29. divize pancéřových granátníků, využila své křídelní pozice a udeřila na Bezanigský hřeben. Na pobřeží zatím 1. kanadská pěší divize po většinu dne 4. září narážela na odpor parašutistů ve ‚Druhé Zelené linii‘, třebaže kanadská 5. obrněná divize mezitím destabilizovala jejich vnitrozemské křídlo. Kdyby linie nápor nevydržela, mohly by dvě kanadské divize obejít 4. září Corianský hřeben. V noci 3. září se Kesselring vrátil z návštěvy 14. A a zjistil, že Herr a von Vietinghoff zvažují možnost dalšího ústupu. ‚Do půlnoci probíhala na nažhavených drátech otevřená výměna názorů, až nakonec vyrovnanější von Vietinghoff
dokázal zklidnit svého podřízeného (mimo jiné) nepřímými narážkami na německé ztráty a přesvědčivým prohlášením, že nikdo podle něj nedokáže předčít svým výkonem Herra.‘ A tak žádný rozkaz k ústupu nevyšel.“
Bylo ráno dne 6. září 1944, když generál Leese, velitel britské 8. A, konečně pochopil, že na frontě jeho armády – proti německé corianské obraně – budou muset jeho jednotky podniknout standardní útok se vším všudy, a pověřil útokem britský 5. as. Naopak 1. Kanadský sbor generála Burnse, měl překročit řeku Marano a postoupit až k Marechii. Britský 5. as pro útok obdržel navíc britskou 4. pěší divizi a jednu řeckou brigádu.
Cituji dále z oficiální historie:
„Novozélandská 2. pěší divize, která britskému 5. as prozatímně podléhala od 4. září, měla od 13. září plně přejít pod jeho velení. Útok měl být spuštěn v noci z 12. na 13. září. Generál Burns po debatě s generálem Keightleyem navrhl, že útoku proti Corianu by se měla zhostit jeho 5. kanadská obrněná divize, zatímco britská 1. obrněná divize by podnikla výpad ze San Clemente.“
