Útoky britské 8. A od 3. do 22. září 1944.
Protože se při vysvětlování vztahu mezi generálem Clarkem, velitelem 5. A, a generálem Kirkmanem, velitelem britského 13. as, budou prolínat informace z armádních a sborových zápisů s informacemi z osobních deníků obou aktérů, musíme si něco říci právě o denících obou mužů použitých historiky. Historičtí spisovatelé často pro přiblížení doby, tehdejších pocitů, ale i zjištění důležitých faktů, používají deníky. Při jejich použití, při jejich zvažování důkazů, které vyplývají ze soukromých deníků, je třeba mít stále na paměti, že deníky slouží užitečnému účelu, neboť umožňují pisatelům těchto deníků, aby dali neškodně průchod i své nelibosti, často a právě ve válce frustraci, či dočasné zlosti. Člověk, v tomto případě i generál, nebo generálové, v nich „jedou na doraz“ a nyní to bude platit i o Kirkmanovi a Clarkovi.
Historici uvedení na konci článků se v denících dozvěděli různé aktuální informace, mnohdy pocity, které celou situaci tehdejší doby vysvětlily. Z podkladů se dozvídáme, že striktní poslušnost, kterou generál Kirkman projevoval vůči komukoliv, kdo se stal jeho velitelem, a kterou sám od sebe požadoval, byla tvrdě prověřena zklamáním, únavou a nelibostí (dle jeho názoru), šlendriánskými metodami a nesprávnými taktickými postupy 5. A. Kirkman „reptal“, vůči Američanům, reptal vůči Clarkovi… - když použijeme jeho vlastní termín.
Historici zjistili, že ani jeden z obou mužů nebyl vstřícným člověkem. Jestliže dokázal být generál Clark formálně přívětivý, chyběla mu zároveň vlídnost. Generál Kirkman to v deníku dokazuje, když si zapsal, že 12. srpna 1944 po svém oficiálním převelení pod generála Clarka a 5. A se ohlásil na velitelství. Generál Clark ho řádně uvítal vojenskou kapelou a čestnou stráží. A hned v dalším zápise Kirkman říká, že si americký velitel s ním vůbec nedokázal sednout třeba k lahvi whisky a během důvěrného rozhovoru o nadcházející bitvě se zajímat, jaké má Kirkman zájmy (většina historické literatury říká, že se jednalo o zdrženlivého anglického generála), i když si poznamenal, že vůbec neví jestli by to k něčemu bylo. Na druhé straně historici zjistili, že Kirkman, i když měl prvotřídní způsoby, nebyl ani on nějak zvlášť družný. Svědčí o tom zápis v jeho deníku, který je sice částečně zábavný, ale mírně odsuzuje popis oběda uspořádaného na velitelství americké 5. A na počest ministerského předsedy Jeho Veličenstev Winstona Churchilla, kde se (dle Kirkmanova názoru) podávala příliš velká hojnost jídla a až přemíra pití a „všichni se hodně zapotili“ (zato Winston Churchill se podle všeho výborně bavil).
Již mnohokrát jsme i zde řekli, že generál Clark měl o britských generálech, ale i o britských vojácích, velice nízké mínění a s velkým despektem pohlížel na dominantní postavení Britů na středomořském válčišti. Ona nedůvěra Clarka k Britům měla, i dle mnoha historických spisovatelů, hluboké kořeny a generál Clark proto nemohl s žádným z britských důstojníků navázat nějaký pozitivní vztah. Další negativní stránkou Clarkovi povahy bylo, že nesnášel konfrontace, i když prý s jednou výjimkou, kterou si krátce popišme. Na konci uvedení historici říkají, že na rozdíl od generála Eisenhowera, který dokázal usadit i „Montyho“ (britského generála Montgomeryho) větou: „Hej, takhle se mnou mluvit nemůžete! Jsem váš velitel.“, se generál Clark raději přetvařoval a s obtížnými otázkami, či instrukcemi, které nebudou populární, raději poslal nechvalně známého operačního důstojníka Branna. Historici Kirkmana hodnotí jako důstojníka velkorysého a důstojného ražení, který by se nikdy nenechal vyvést z míry, ale zároveň by ani trochu neslevil ze svých názorů a způsobů. Kirkman hodnotil buď chování jako dobré, nebo špatné, stejně jako hodnotil vojenské řešení buď jako správné, nebo špatné. Přitom však nepatřil generál Kirkman k těm mnoha úzkoprsým Angličanům, kteří na Američany pohlíželi svrchu, ale zároveň neustoupil ani o píď, když pokládal nějakou navrhovanou akci za taktický „nesmysl“.
Jak říká historická literatura na konci článků, cituji:
„Byl spíše pobaven, než potěšen, když na výzvu Branna, aby přenechal svoji jedinou dobrou cestu Keysovu americkému 2. as, odpověděl bez váhání kladně. Brann, jemuž se zřejmě velmi ulevilo, charakterizoval jeho přístup jako ‚velmi angažovaný‘. Kirkman si pak do deníku poznamenal: ‚Prazvláštní postoj a typicky americký. Operace není soutěžením mezi 2. as a 13. as!‘ (Autoři poznamenávají, že tady se Kirkman ve svém deníku velice mýlil).
Zatímco Clark vyvíjel plány své ofenzívy, zápolil Kirkman s problémy, které obnášela spolupráce s 5. A. - mnoha problémům by se předešlo, kdyby je štáby konzultovaly, kdyby byly plněny štábní povinnosti s pevným postojem ze strany náčelníka štábu (5. A) generála Gruentnera. Jenomže neexistují žádné záznamy o tom, že by náčelník štábu u generála Clarka, generál Gruentner někdy navštívil generála Kirkmana (jako to kdysi dělával generál Harding, který dokonce i po svém přeložení k Alexanderovi, chodil informovat do štábů o budoucích plánech tažení v Itálii). Vždycky chodil jen operační důstojník neoblíbený generál Brann…! Je to dost nepochopitelné, ale generál Kirkman nedokázal vidět, jak je pro generála Clarka nemožné se smířit s vedlejší rolí, která mu, dle jeho názoru, připadla v revidovaném plánu dvou samostatných ofenzív, až v druhé fázi ‚Operaci OLIVE‘. Kirkman se zděsil, když mu generál Clark řekl, že nemá ani zdaleka v úmyslu omezit své plány na ‚nějaké‘ klamné operace, aby Kesselring nemohl předem určit spojenecké těžiště útoku, a na následný výpad, až se řady 14. A ztenčí. Clark chtěl podniknout rozsáhlou ofenzívu, ve které měly sehrát hlavní roli Kirkmanovy vyčerpané a oslabené divize. Do osobního deníku si Kirkman napsal: ‚A tak jsme opět zapojen do plánování výpadu k Bologni, pod 5. A, s níž se nesnadno spolupracuje, a mám k dispozici jen velmi pochybné prostředky. Je jasné, že až nadejde čas, budeme muset vyvinout všechny své síly, ale pokud náš útok proběhne předčasně, dojde přesně k tomu, čeho jsem se chtěl vyvarovat – utrpíme těžké ztráty, postup bude váznout a operace ve skutečnosti nebude žádným přínosem.‘
Když si generál Kirkman stěžoval na velitelství své mateřské britské 8. A, nesetkal se s žádným pochopením, ani vstřícností, což nebylo až tak divné – čím větší tlak totiž Clarkova 5. A měla vyvinout, tím více to pomůže ‚Operaci OLIVE‘, kterou 8. A prováděla.“
Také generál Keys, velitel amerického 2. as, protestoval proti vytyčení hranic mezi jednotlivými sbory (2. as a 13. as), protestoval také proti způsobu využití komunikací. (S generálem Keysem, se, jak říkají historické prameny, nevycházelo snadno. Generál Kirkman před přesunem hranice mezi sbory svého souseda Keyse navštívil, ale velitel 2. as reagoval prohlášením, že není oprávněn probírat s ním jakékoli operační záležitosti, což byl vskutku zbytečný a pošetilý výpad.).
Generála Kirkmana zároveň popudil rozkaz, že Keys má útok svého 2. as, prováděný dvěma divizemi, proti německým pozicím severně od řeky Arno, vést přes Kirkmanův pravý sektor, přímo přes jeho komunikační linie, což tehdy britský generál pokládal za „nesmysl“. A v zápětí dorazily do sektoru britského 13. as, bez jakéhokoliv dalšího upozornění, průzkumné čety z devíti amerických dělostřeleckých praporů, aby si zde u Kirkmana připravily pozice k palbě. Tyhle různice a chaos naštěstí vyřešil dne 29. srpna německý ústup, ale všemu se dalo zabránit tím, že by se velitelé domluvili, že by štáby prováděly důsledně svou práci. A Kirkman byl takový, že se domluvit chtěl, zde je dáván důkaz, že britský generál nestrpěl žádné zbytečné reptání, když například ostře nastoupil proti generálmajoru Charlesu Loewenovi a řekl mu, že pokud chce 5. A realizovat operace jistým způsobem, je třeba poslouchat její rozkazy. (Podkladem jsou zde: Zápisy 13. as a deník generála Kirkmana).
Bylo 6. září 1944, když za ustupujícími Němci postoupila kosmopolitní 5. A generála Clarka, podél celé své fronty 8 až 10 km za řekou Arno, aniž narazila na výraznější odpor.
V oné době obdržel generál Clark z britských depeší ULTRA informace, které vedly k revizi jeho plánů. Dozvěděl se, že Adolf Hitler pověřil svého generála polního maršála Kesselringa, aby jeho jednotky za každou cenu bránily a ubránily průsmyk Futa, protože OKH a OKW věřily, že právě zde musí očekávat největší nápor Spojenců. Z depeší ULTRA se také zjistilo, že hranice mezi německou 10. A a 14. A vede kousek na východ od průsmyku Il Giogo. Pro správné pochopení cituji prameny na konci knihy:
„I když přirozené bariéry kolem průsmyku Il Giogo byly mnohem mohutnější než v okolí průsmyku Futa, Clark správně vyvodil, že přesunem těžiště útoku na pravé křídlo, by nepřítele zaskočil; také z taktického hlediska by bylo výhodné zaútočit proti spojnici mezi dvěma armádami. To ovšem vyžadovalo přesun hranice mezi americkým 2. as a britským 13. as. Přes průsmyk Il Giogo procházela vedlejší cesta č. 6524, která se jižně od S. Pietra odpojovala ze silnice č. 65, vedla obloukem po strmých svazích k Il Giogu a končila ve Firenzuole, kde se spojovala se silnicí č. 6528, jež vedla v levém směru zpátky k silnici č. 65 a v pravém uhýbala na sever, přes horský hřeben do Imoly. Bylo zřejmé, že tak důležitá silniční síť by měla podléhat jednomu velení a být využívána vojsky, jež mají tytéž logistické požadavky, a tak Kirkman ji ochotně přenechal Keysovi, když se na něj (jak už jsme si řekli) obrátil generál Brann.“
