XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 118.

[michan]

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 118.

Americká 5. A od 1.října do 15. října 1944.




Celých 10 dní těžkých bojů americký 2.as generála Keyse nepostoupil ani o "píď", když až 15. října 1944 získal pouze jeden ze tří určených cílů - M. Grande. Britská 78. pěší divize, která byla dána "Keysovu sboru" jako posila, ještě teprve do 24. října vyčistila trojúhelník Pieve-Spaduro-Acqua Salata. Později veteráni britské 78. pěší divize vypověděli, že to byly tři týdny vůbec nejhorších bitev, kterých se britská divize od podzimu roku 1942 až do 7. května 1945 zúčastnila. V prvém sledu útočící kompletní 38. pěší brigáda této divize dorazila během 5. až 6. října, aby v noci útočila na německé předsunuté pozice na kótě 382, když kótu dobyla až na třetí pokus. Další z brigád divize 11. pěší brigáda musela podniknout celkem 5 po sobě jdoucích útoků proti M. la Pieve, aby vesničku nakonec obsadila až po šestém útoku, když už jí Němci sami vyklidili. A 36. pěší brigáda zdolala vrchol M. Acqua Salata až po druhém útoku. Irové (38. pěší brigáda), kteří se po kratičkém odpočinku také vrátili do boje, pak museli podniknout dva neúspěšné útoky proti M. Spaduru, aby po třetím útoku získali na půli cesty záchytný bod a při čtvrtém útoku horu konečně obsadili. Je jasné, že všechny útoky zaplatila britská 78. pěší divize ztrátami. Jen například 2. prapor Lancashirských fyzilírů ztratil při jediném útoku 93 mužů a v praporu, v jeho střeleckých rotách, zůstalo jen 165 vojáků. Podkladem je zde: C. Ray - Algiers to Austria (Historie britské 78. pěší divize) str. 163 až 175.
Generál Clark na frontálním útoku amerického 2. as a 78. pěší divize trval takovým způsobem, jako to prováděli velitelé v 1. světové válce. Ofenzíva, jak říkají historici, neuspěla, díky kombinaci strašného počasí, tuhého německého odporu a projevujícího se nedostatku materiálu z důvodu bojů ve Francii. Míra ztrát v americkém 2. as vzrostla v říjnu 1944 tak, že jej v Itálii nedokázal zacelit ani štědrý americký systém doplňování lidí a materiálu. Zásoby dělostřelecké munice nutné pro ofenzívu se tak ztenčily, že nešlo pokračovat. Doplňování bylo z důvodu ofenzív ve Francii pomalé. No a jak se s tím vyrovnával generál Clark? Rozhořčen na nejvyšší míru musel ofenzívu své 5. A dne 27. října 1944 zastavit. Samozřejmě, že z neúspěchu vinil generála Kirkmana, velitele 13. as, jehož britské divize roztažené na dlouhé frontě a zásobované po otřesných komunikacích, stály soustředěné dost daleko za americkým 2. as. Generál Clark, ale nejen on, kolem sebe v té době šířili značnou nervozitu, o které si generál Kirkman do svého deníčku zapsal, cituji:

"Všichni jsou v těchto dnech mírně popudliví. Než jsme šel ven, zavolal mi rozladěný Mark Clark a řekl mi, že nikdy neměl v úmyslu, aby jeho americká 88. pěší divize útočila ve vyvýšeném terénu, s cílem připravit půdu pro britskou 78. pěší divizi, a že by měla okamžitě zastavit (!) Podotkl jsem, že 88. divize útočí ve svém sektoru, který vytýčil jeho vlastní štáb, a že 78. divize převzala pod kontrolu svůj sektor, aby jí pomohla. Nato neměl žádnou odpověď. Charles Loewen reptal, že ... 8. indická divize už několik dní nic nepodnikla a ani nezabezpečila jeho pravé křídlo, Russel nadával na 1. pěší divizi... když chtěl využít jejich cesty, působili mu nekonečné potíže... Volal mi Arbuthnott, který řekl, že 1. pěší divize neplánuje postoupit v nejbližší době kupředu, aby zaštítila jeho pravé křídlo. Každý vidí jen svoje problémy, a nikdy ne problémy toho druhého... faktem je, že všichni jsou tak trochu unaveni."

Za dva dny, 14. října, když generál Kirkman objížděl frontu a jako obvykle vystoupal až na horské vrcholky, obdržel striktní předvolání, aby se dostavil na schůzku s generálem Clarkem.
Schůzka se konala za přítomnosti generálů Gruenthera, Keyse, Branna a několika dalších štábních důstojníků, kteří se chystali předložit velitelství 5. A nejnovější údaje o ztrátách. Po informaci byl generál Kirkman, velitel 13. as, přede všemi fakticky nařčen z nedostatku důrazu. Zároveň byly řečeny statistiky ztrát: celkem 13 082 padlých, raněných a nezvěstných u amerických jednotek, které připadly na odvedených 2 451 německých zajatců; 7 087 padlých, raněných a nezvěstných bylo v řadách Britů (Indů a Kanaďanů) vůči získaným 506 německých zajatců. Zápisy neuvádějí jestli a jak se vůbec generál Kirkman hájil. Pouze si do svého deníčku napsal, cituji:

"Že vše bylo krajně nepříjemné."

Aby pak charakteristicky dodal ve svém deníčku, cituji:

"Přijel jsem sem (na své velitelství) vyčerpaný a ve špatné náladě v 17 hodin 30 minut, po 11 hodinách strávených na cestě, zlézáním hor a nasloucháním Clarkovi."

Historické prameny na konci článků pak konstatují (historik Blumenson - Mark Clark, str. 231), cituji:

"Clark se vůči němu zachoval velmi netypicky, i když připustíme jeho hluboké zklamání, jeho přepjatost a přesvědčení, že Britové zcela postrádají bojové nadšení. Měl velmi bystrý politický čich a velmi dobře věděl, jak by se mělo nakládat s vyšším spojeneckým důstojníkem a že by bylo nerozumné udělit tak promyšlenou a veřejnou výtku i důstojníkovi americké armády. Měl naprostou pravdu, když požadoval od podřízeného větší úsilí, ale správnější by bylo promluvit si s ním v soukromí, a kdyby se to minulo účinkem, požádat Alexandera, aby dotyčného vyměnil. Faktem bylo, že se po nezdaru nikdy neopomněl krýt. Když teď v podzimním ovzduší vycítil naprostý krach, potřeboval obětního beránka, aby rozmnožil řadu těch předchozích: generálů Dawleye, Lucase, McCreeryho a Freyberga."

V celé ofenzívě 5. A, když jí Clrak zastavil, chyběly zdolat, k získání vytýčených cílů, jen 3 km sice horského terénu od rozvodí, odkud to bylo 25 km z kopce do Bologni. Historici a vojenští experti se domnívají, že by stačil jen jeden útok, posila 5 000 mužů, aby 5. A úkol splnila. Clark tehdy stále opakoval, že britská 8. A drží své divize v záloze a generál Alexander, velitel všech vojsk v Itálii, má na svém obrovském velitelství a v logistické organizaci 50 000 uniformovaných vojáků. Cituji historiky:

"Ona pětitisícová posila se na bojišti nacházela, připravená odjet k Deversově 6. Skupině armád operující ve Francii, avšak generál Clark, stojící na pokraji úspěchu uvízl na mrtvém bodě, protože ji neměl k dispozici. Jeho náladu nezlepšil ani dopis od Deverse, který mu vyčítal, že se svými vojáky zachází příliš tvrdě. Za všechno podle Clarka mohli Britové, kteří chtěli připsat zásluhy za vítězství v Itálii na konto britské 8. A. 'Jsme lapeni v mašinérii Britského impéria', stěžoval si Clark. Na konci měsíce října 1944 obdržel Clark třítisícovou posilu, ale to nestačilo. Jeho divize byly na konci sil a potřebovaly klid na zotavenou až do finální ofenzívy, které měly začít 14. dubna 1945.
Ztráty americké 5. A mezi 20. zářím a 26. říjnem 1944 byly oficiálně vyčísleny na 15 716 mužů. Jen samotná americká 88. pěší divize, která sváděla nejtužší boje, ztratila 5 026 vojáků a i po doplnění stavů se jí stále nedostávalo 1 243 mužů všech hodností, většinou v bojových jednotkách. Jsou to vskutku otřesné statistiky."

Podkladem je zde: Blumenson - Mark Clark, str. 230 a 232.
Generál Clark reptal až do 24. listopadu 1944, kdy do jeho špatné nálady přišla depeše, prý v té době nečekaná, od ministerského předsedy Jejich Veličenstev Winstona Churchilla. Winston Churchill mu sděloval radostnou novinu, že byl generál Clark jmenován vrchním velitelem spojeneckých armád v Itálii (AAI). Zemřel totiž generál Dill, britský zástupce při CCS ve Washingtonu, kterého měl nahradit generál Maitland Wilson a místo velitele Středomořského bojiště měl zaujmout generál Alexander. A následovaly další změny na velitelských postech.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 119.

Koncem listopadu 1944 a v prosinci 1944 nastalo ve spojeneckém velení spousta změn. Generál Leese do té doby velitel britské 8. A odjel ještě na konci září do Barmy a velitelem britské 8. A se stal generál McCreery.




(Historik Blumenson napsal v knize Mark Clark, str. 230 - jednu citaci z Clarkova deníku, cituji:

"Uvolnili Leese a dali tam takovou nulu, jako je McCreery. Je to fajnový týpek.")

Z Francie se vrátil generál Truscot, aby převzal za Clarka velení nad americkou 5. A. Generála Kirkmana (velitel britského 13. as) postihla artritida a odjel do Anglie, kde stanul v čele Jižního velitelství. Britský 13. as přešel zpět pod britskou 8. A. Generál Harding odešel z velitelství Spojeneckých armád v Itálii, aby velel 13. as v jeho posledních bitvách. Generál Clark převzal velení nad spojeneckými jednotkami v Itálii, které se znovu přejmenovaly na 15. Skupinu armád, což se stalo v polovině prosince 1944. Generál Clark si s sebou vzal do velení 15. Skupiny armád v Itálii generála Gruentnera a generála Branna.
Ale i v německém velení v Itálii došlo ke změnám, i když o něco později. Totiž 15. února 1944 byl generál von Vietinghoff vystřídán generálem Traugottem Herrem a 9. března Hitler jmenoval polního maršála Kesselringa vrchním velitelem Západ, čímž německou obranu v Itálii připravil o pevnou ruku, kterou polní maršál Wehrmacht v Itálii řídil. Místo Kesselringa zaujal generál von Vietinghoff. Jak říkají historické prameny, cituji:

"Kesselring se naposledy blýskl ve své staré formě, když von Vietinghoff v únoru zažádal Spojence o podmínky příměří. Polní maršál Kesselring ihned von Vietinghoffa odvolal, a s ním i generála Wentzella, jeho náčelníka štábu, aby později, v březnu 1945, generála von Vietinghoffa povolal zpět."

Další změnou bylo, že byl 1. Kanadský sbor svou vládou z Itálie kompletně stažen a zařazen do kanadské armády, která ve Francii bojovala pod 21. Skupinou armád. Kanaďané se tak mohli zapojit do závěrečných bojů již na hranici s Německem.
V Itálii pak mohla britská 8. A bojovat pod starostlivým velením generála McCreeryho. Zde konstatují historici, že když se generál McCreery ujal velení 8. A, prohlásil na poradě svého štábu a velení o své 8. A, že je jako a teď cituji:

"starý dostihový kůň, ale pokud se jí dostane dobrého zacházení, zvládne ještě jeden závod."

Citace pochází z Strawsona, rovněž také z V. French Blake, historie 17. / 21. hulánského pluku str. 153.

Britská 8. A 24. října 1944 překročila řeku Savio a 31. října řeku Ronso, aby 9. listopadu 1944 obsadila Forli a 16. listopadu byla vyčištěna silnice č. 64 v celém svém úseku podél Apenin. Dne 26. listopadu překročila 8. A Lamonne a 4. prosince padla Ravenna, když 16. prosince obsadila Faenzu a všechny operace 8. A skončily 29. prosince 1944.

Útoky 8. A od srpna 1944 do 25. února 1945.




Jak říkají historici, cituji:

"Britská 8. A možná nebyla schopna 'vést míč sama', ale určitě mnohokrát 'skórovala', nebo jak by asi řekl generál McCreery, stále dokázala svést množství 'tvrdých šermířských soubojů' než si potřebovala odpočinout před dalším kláním (dalším kláním je myšlena všeobecná ofenzíva v dubnu 1945)."

Závěrečný průlom Spojenců v Itálii - duben 1945.

Když se podíváme na válčení Spojenců v Itálii od 3. září 1943 do závěrečné dubnové ofenzívy 1945, nenajdeme tam žádné velké vojenské umění, ale jen tvrdé jednotlivé bitvičky zvláštního charakteru.

Postup Spojenců v Itálii v dubnové ofenzívě od 9. dubna do 2. května 1945.




Winston Churchill přesto vzdal všem spojeneckým vojskům svůj zvláštní a zasloužený hold, že v době příprav na OVERLORD bojovaly, jak jen mohly.
Hold vyjádřil všem vyčerpaným jednotkám, které se, ač byly v zásobování upřednostňovány jednotky ve Francii, zde v Itálii ještě jednou v dubnu 1945 vzchopily po tvrdých podzimních a zimních bojích. Jak říká historická literatura o vojácích v Itálii, cituji:

"I když byli odsouzeni hrát jen vedlejší roli a oslabeni po odjezdu dalších formací - 3 divize britského společenství byly odveleny do Řecka, aby potlačily tamní vnitrostátní rozbroje, a jedna britská pěší divize do severozápadní Evropy - ve svém odhodlání pokračovat v útoku proti nepříteli nikdy nezakolísali.
Otázka morálky zavdávala jistě důvod k obavám. Zima na přelomu let 1944-1945 byla mimořádně studená. Muži z 11. (ontárijského) obrněného pluku, uvyklí z domova arktickým podmínkám, kteří vedli svou válku na svazích M. Grande v sektoru britského 13. as, kde neměli jiné přístřeší než své tanky (Sherman), tvrdili, že to byla nejnepříjemnější perioda za celou dobu jejich služby v Itálii. Frontové oddíly se zakopávaly spíše kvůli teplu, než na ochranu před palbou - do podzemních úkrytů, z nichž odmítaly vycházet ven - , zatímco v týlu si ty soběstačnější z jednotek postavily z ukořistěného materiálu úžasnou směsici chatrčí, bud, chýší, vigvamů a nejrůznějších 'brlohů'. Jakmile se hlídky, které byly vysílány do terénu, aby prováděly průzkum a přiváděly zajatce, ocitly mimo dohled frontové linie, ihned zalehly, aby se po přípustné době vrátily a ohlásily, že nepřišly do kontaktu s nepřítelem. Na březích řeky Senio, kde od sebe německou 10. A a britskou 8. A místy dělily jen mohutné, přes 7 metrů vysoké hráze, vypadala situace jinak. Když polní maršál Keselring prohlásil, že německá obrana musí být agresivní a nepřítel upustil od taktiky - 'žít a nechat žít' - zareagovala britská 8. A ve stejném duchu.
Velké znepokojení vyvolala morálka 2. Polského sboru a americké 92. (černošské) pěší divize.
Problém 2. Polského sboru byl daleko vážnější, protože hrozilo, že generál Clark by mohl přijít o služby celého Polského sboru.
Polští vojáci, i ti nejmladší a nejníže postavení, byli politicky velmi uvědomělí, a když se dozvěděli, že spojenečtí vůdci se na konferenci v Jaltě dohodli, že část východního Polska připadne sovětskému Rusku vyvstala velmi reálná možnost, že odmítnou bojovat za Spojence, kteří je v podstatě zradili. Vzpouře a odchodu vojáků se podařilo zabránit jen díky citlivému zacházení ze strany generála McCreeryho a generála Clarka, ale především loajalitě velitele 2. Polského sboru generála Anderse a vlivu polské exilové vlády v Londýně.
Problémy s 92. (černošskou) pěší divizí pramenily ze skutečnosti, že v podstatě představovala americký protějšek 'koloniální divize': měla černé poddůstojníky a vojíny, několik černých důstojníků, ale velitele a štáb divize byli převážně bílí. Taková jednotka může být bojeschopná jen tehdy, když se v mužích podněcuje rasová hrdost a když se její vyšší posty obsadí těmi nejlepšími z bílých důstojníků - avšak právě tyto dvě základní podmínky zůstaly opominuty. Krom toho měli Američané ve zvyku zařazovat do pěších jednotek horší personál, který zůstal po odchodu těch lepších k technickým zbraním a službám, což se zvláště v tomto případě podepsalo na úrovni divizní pěchoty.
Přibližně 13% černých vojáků bylo negramotných.
Divize měla v držení snad až příliš široký sektor na dlouhé frontě amerického 4. as a její obranné pozice, podobně jako u ostatních jednotek generála Willise Dalea Crittenbergera, byly široce rozptýlené a předpokládalo se, že 92. (černošská) pěší divize zabezpečí proluky a frontu aktivním hlídkováním, což ovšem nedělala. Německý 51. horský sbor pozice 92. (černošské) pěší divize identifikoval a po pečlivém pozorování usoudil, že bude vhodné podniknout proti ní výpad, který divizi vyřadí jako formaci z boje.
Dne 26. prosince 1944, na Druhý svátek vánoční, docílila německá bojová skupina tvořená dvěma řadovými a dvěma horskými pěšími prapory, za vydatné dělostřelecké podpory, naprostého překvapení, a i když se někteří z černošských pěšáků velmi odvážně bili, drtivá většina jich uprchla z bojiště a na frontě amerického 4. as zůstala široká mezera. 'Operace Wintergewitte' ('Zimní bouře') vyvolala nemalou paniku, protože spojenecké velení si z počátku myslelo, že předchází rozsáhlejší ofenzivě. Ironií osudu byla proluka zacelena a němečtí útočníci zahnáni na útěk 8. indickou pěší divizí, kterou britská 8. A poskytla americké 5. A, jako sborovou zálohu pro potřeby amerického 4. as generála Crittenbergera. V únoru 1945 pak 92. (černošské) pěší divizi připadl úkol podniknout lokální ofenzívu, s cílem vylepšit průběh linie sboru, ale útok opět katastrofálně selhal. Poté prošla reorganizací a stala se z ní smíšená divize, tvořená jedním 'černým plukem' z řad nejlepších černošských vojáků, plukem 'Nisei' (Japonci narození jako američtí občané) a plukem protiletadlových dělostřelců, přeškolených na pěchotu. V dubnové ofenzívě, kdy byla pověřena útokem na pobřeží Ligurského moře za účelem odvrácení pozornosti, si už divize vedla mnohem lépe."
Podkladem je zde: historik Fisher, Ernest F. - Cassino to the Alps (Centre for Military History, Washington 1977).

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 120.

Bylo jasné, že jednotky, které zůstaly v zimě 1944 až 1945 v Itálii, potřebovaly pravidelný odpočinek, rekreaci a vyléčení všech svých nových a doléčení starých zranění. Zároveň však bylo nutné vojáky udržovat účelnou aktivitou v pohotovosti. Jelikož velká ofenzíva Spojenců v Itálii měla začínat v dubnu 1945, nesměly jednotky obou spojeneckých armád jen zahálet.
Stateční Kanaďané z 1. Kanadského sboru byli zaměstnáni tak, že prováděli likvidaci dvou německých předmostí na pravém břehu řeky Senio. Generálporučík sir Richard McCreery, velitel britské 8. A (od 1. října 1944) udržoval své divize, pokud pobývaly mimo bojovou linii tak, že je nechal nacvičovat násilné přechody přes řeky.
Generál Truscott, nový velitel americké 5. A, místo generála Clarka, měl v době příprav na dubnovou ofenzívu to štěstí, že dostal z USA (přes všechny boje ve Francii) 7 000 mužů, mimo těch, které doplnili předepsané stavy amerických divizí. Všechny tyto "navíc vojáky" začlenil k jednotlivým plukům amerických divizí, aby tam prodělávali klasické výcviky. Počítal s nimi, že je bude začleňovat v bojích dubnové ofenzívy tak, jak budou v jednotlivých divizích vznikat ztráty. Vůbec nejlepší co Truscottova americká( ve skutečnosti kosmopolitní) 5. A dostala, byla americká 10. horská divize. Zde je nutno říci, že byla opět porušena americká armádní tradice a vznikla elitářská divize. Americká elitářská armádní tradice byla prvně porušena již vznikem 101. vzdušně-výsadkové divize a 82. vzdušně-výsadkové divize. Je jasné, že americká 10. horská divize do sebe přilákala zdatné a dobrodužně založené mladíky s vyšším vzděláním, navíc zde bylo velké množství zkušených horolezců a lyžařů.
A generál Truscott ihned svou elitní americkou 10. horskou divizi dobře využil. Když převzal velení 5. A rozhodl, že by nebylo úplně moudré obnovit útok proti Bologni po přímé trase (silnice č. 65), kde již jednou neuspěla podzimní ofenzíva a kde Němci vybudovali pevnou obranu. I když byl americký 2. as poměrně blízko města, stále by musel zdolávat při útoku na Bolognu náročný horský terén, v místě, kde německé obranné pozice byly odolné a vybavené mohutnými německými dělostřeleckými postaveními. Generál Truscott rozhodl, že bude mnohem lepší zaútočit delší a obtížnější cestou vedoucí západně od řeky Reno a silnice č. 64. Tady se pravé křídlo amerického 4. as, obsazené Brazilským expedičním sborem (velel mu maršál Joao Baptista Mascarenhas de Morais), stáčelo dozadu od levého křídla amerického 2. as, neboť generál Crittenberger (velitel 4. as) měl v tomto sektoru za úkol chránit levý sektor generála Keyse. Americká 10. horská divize tak obdržela svůj první úkol, kterým bylo vyčistit za podpory Brazilců, návrší západně od řeky Reno a získat výhodnou výchozí linii ve vzdálenosti asi 10 km vepředu. A 10. horská divize Američanů se svého prvního úkolu zhostila s vyznamenáním. V době mezi 18. únorem a 5. březnem 1945 ( útok americké 10. horské divize





), ve svém prvním útoku pronikli její horolezci přes strmou, takřka 500 metrovou stěnu, která lemovala trasu postupu 86. horského pěšího pluku. Dne 18. února 1945 vyrazily na útesy speciální týmy amerických horolezců, kteří během výstupu ukotvovali ve skále lana. Po těchto lanech pak střelecké roty útesy kolmé stěny s menšími potížemi zlezly a čelní prapor dorazil na hřeben, aniž jej Němci zpozorovali. Další noc pak 10. horská divize rozšířila frontu svého útoku, když její vojáci, opět nezpozorováni, podnikli dlouhý výstup a infiltrovali německé obranné pozice na hřebenech, aniž se z německé obrany ozval jakýkoliv výstřel. No a pak následovaly běžné taktické prvky útoku, zde podpořené americkými stíhacími bombardéry. Americká 10. horská divize, za vydatné podpory Brazilců, zřídila novou, přes 14 km širokou frontu, z níž měla pod kontrolou severní svahy horského hřebenu.
Celá bojová operace, první operace 10. horské divize, byla obdivuhodnou ukázkou bojové zdatnosti a přísné disciplíny - musíme vzít v úvahu, že 10. horská divize šla vůbec poprvé do ostré bojové akce. Historické prameny přesto upozorňují, že úspěch přišel 10. horskou divizi draho, zvláště když si uvědomíme, že všichni ti mrtví byli potencionálními poddůstojníky, nebo důstojníky. Ztráty 10. horské divize v této akci činily 1 140 mužů, když mrtvých z toho bylo 309. Generál Truscott pak útočnou akci v březnu ukončil a věnoval se plánování dubnové ofenzívy.
Zde si historici kladou otázku, kterou nejlépe vystihují historické prameny na konci knihy, cituji:

"Při zpětném ohledu se jeví rozumné položit si otázku, zda byla vůbec nutná závěrečná, rozsáhlá dubnová ofenzíva v Itálii. Ostatně Spojení náčelníci štábu (CCS) již vyloučili, že by na tomto bojišti mohlo dojít k nějakému dalekosáhlému strategickému zvratu, a krom toho se dalo očekávat, že ztráty budou vysoké, zejména mezi civilisty.
Ale určitě bylo tak zřejmé, že se německý odpor co nevidět zhroutí?
Na západě, v Ardenách, zatím vítězné americké armády prakticky zlomily schopnost Němců přejít do nějaké další ofenzivní akce (myšleno v lednu, v únoru 1945). V únoru pak americké, britské a kanadské armády vyčistily 'Siegfriedovu' linii západně od Rýnu. V březnu už se Britové a Američané nacházeli za linií a sváděli boje přímo v průmyslovém srdci Německa. V dubnu 1945 obklíčily americká 1. a 9. A německé Porúří, kde v kotli uvízlo 325 000 německých vojáků. Na východě postupovaly mohutné sovětské armády na celé frontě od Gdaňska k východní hranici Rakouska. Nicméně v té době to ještě nevypadalo, že 2. světová válka skončí tak brzy, jak ve skutečnosti nakonec skončila. Hitler apeloval na německé vojáky, aby bojovali do 'trpkého konce', hovořilo se o poslední baště fanatického odporu, připravované v Bavorských Alpách, přičemž němečtí vojáci podávali na všech frontách jasné důkazy o své mimořádné odvaze a houževnatosti. Jakmile se Spojenci usnesli na cíli, jímž byla 'Bezpodmínečná kapitulace', nabízela se jim jediná možnost, a sice pokračovat ve finálním náporu v Itálii, stejně jako na všech dalších frontách."

Úkol generála Alexandera (nový velitel všech jednotek ve Středomoří) zůstával stále stejný - upoutat v Itálii, co největší počet německých divizí. Generál Alexander celkem správně usoudil, že nejlepším prostředkem, aby svého cíle dosáhl, bylo dál likvidovat německou Skupinu armád C. Pro svůj cíl mohl použít tři nově jmenované podřízené v 15. Skupině armád v Itálii, mužů s rozdílnými ambicemi. Generálové Truscott (5. A) a ani McCreery (8. A) by si svá vysoká místa nemohli udržet, kdyby postrádali základní agresivitu, že musí Němce porazit. Lišil se od nich trochu jen nový velitel 15. Skupiny armád v Itálii generál Clark. Generál Clark dále prahnul po slávě a nyní se konečně nacházel v takové velitelské pozici, aby si mohl slávu vydobýt. A jak po válce prozradil jeho deníček, opět chtěl slávu vydobýt s pomocí amerických divizí, které půjdou v čele dubnové ofenzívy. Historici říkají, že bylo správné jen to, že generál Clark trval na požadavku, že ofenzíva jeho 15. Skupiny armád by se neměla odkládat až na květen 1945, kdy se dalo počítat s příznivým počasím a terénem, nýbrž ofenzíva měla být podniknuta v prvém týdnu měsíce dubna 1945.
Historické prameny pak podobně uvádějí německé problémy, cituji:

"Zatímco štáb 15. Skupiny armád v Itálii vylepšoval pozice vojsk a diskutoval o plánech předložených veliteli jednotlivých armád, připravovala se německá Skupina armád C na očekávanou spojeneckou ofenzívu. Její nový velitel generál von Vietinghoff zhodnotil svou situaci a zjistil, že je zoufalá. Je sice pravda, že jeho hlavní frontová linie byla velmi pevná. Horská pásma mezi Ligurským pobřežím (pobřeží Ligurského moře) a silnicí č. 64 se Němcům bránila snadno. Středovou linii před Bolognu, bytelnou přírodní bariéru, měli Němci rovněž mohutně opevněnou. Kdyby se Spojenci rozhodli podniknout hlavní nápor na Jaderském křídle, čekala by je řada výpadů přes řeky Senio, Santerno, Sillaro, Idice (na řekách byly všude připraveny německé obranné pozice) a nakonec to byla řeka Reno. Avšak tyto říční obranné linie a bojová zdatnost jeho vojáků představovaly jediná aktiva německého generála von Vietinghoffa. Neměl k dispozici žádné strategické zálohy. Polní maršál Kesselring, který byl stále jeho nadřízeným, odvelel počátkem roku 1945 z Itálie 4 divize, ale stále zůstávalo 8 německých divizí, zatímco 2 veteránské formace, německá 90. a 29. divize pancéřových granátníků, plnily úlohu jeho jediné mobilní operační zálohy, další 2 německé divize střežily týlové oblasti před oddíly italských partyzánů, a konečně tu bylo ještě 5 nepoužitelných italských divizí, pozůstatků z dob OSY, které tvořily tzv. 'Ligurskou armádu'. Aby von Vietinghoff udržel své armády při životě, jeho jediná naděje, živená Kesselringem, spočívala v tom, že povede boj na ústupu ze zimní pozice nejprve do linie na řece Pád, pak na Adiži a nakonec do obranné pozice tzv. 'Voralpenstellung' střežící alpské průsmyky. Byl to plán, kterého se Alexander a Clark nejvíce obávali, protože by je připravil o rychlý úspěch. Hitler naštěstí tento plán vetoval, čímž se postaral o to, že německá Skupina armád C v Itálii byla roztříštěna na kousky na 'kovadlině' v podobě její zimní linie.
Tím však von Vietinghoffovi problémy nekončili. Spojenecké letectvo v Itálii systematicky ničilo německý komunikační systém, na němž závisela logistická podpora. Provoz na silnicích a železnicích byl narušen a zásoby pohonných hmot se výrazně ztenčily. Německé pochodové divize byly ve svých požadavcích skromné a vystačily si se zemědělskými povozy, či dokonce ručně taženými dvoukoláky, ale bez benzínu nepřipadalo v úvahu rychlé posílení ohroženého bodu na frontě o tankové jednotky, nebo přeložení předsunutých vojsk do týlové linie. Spojenecké letectvo zredukovalo německou Skupinu armád C v Itálii na bojové formace z roku 1918, jejichž jednotky se mohly přemisťovat pěším tempem rychlostí 4 km za hodinu."

Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40