XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 118.
Napsal: 2/4/2012, 06:43
XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 118.
Americká 5. A od 1.října do 15. října 1944.
Celých 10 dní těžkých bojů americký 2.as generála Keyse nepostoupil ani o "píď", když až 15. října 1944 získal pouze jeden ze tří určených cílů - M. Grande. Britská 78. pěší divize, která byla dána "Keysovu sboru" jako posila, ještě teprve do 24. října vyčistila trojúhelník Pieve-Spaduro-Acqua Salata. Později veteráni britské 78. pěší divize vypověděli, že to byly tři týdny vůbec nejhorších bitev, kterých se britská divize od podzimu roku 1942 až do 7. května 1945 zúčastnila. V prvém sledu útočící kompletní 38. pěší brigáda této divize dorazila během 5. až 6. října, aby v noci útočila na německé předsunuté pozice na kótě 382, když kótu dobyla až na třetí pokus. Další z brigád divize 11. pěší brigáda musela podniknout celkem 5 po sobě jdoucích útoků proti M. la Pieve, aby vesničku nakonec obsadila až po šestém útoku, když už jí Němci sami vyklidili. A 36. pěší brigáda zdolala vrchol M. Acqua Salata až po druhém útoku. Irové (38. pěší brigáda), kteří se po kratičkém odpočinku také vrátili do boje, pak museli podniknout dva neúspěšné útoky proti M. Spaduru, aby po třetím útoku získali na půli cesty záchytný bod a při čtvrtém útoku horu konečně obsadili. Je jasné, že všechny útoky zaplatila britská 78. pěší divize ztrátami. Jen například 2. prapor Lancashirských fyzilírů ztratil při jediném útoku 93 mužů a v praporu, v jeho střeleckých rotách, zůstalo jen 165 vojáků. Podkladem je zde: C. Ray - Algiers to Austria (Historie britské 78. pěší divize) str. 163 až 175.
Generál Clark na frontálním útoku amerického 2. as a 78. pěší divize trval takovým způsobem, jako to prováděli velitelé v 1. světové válce. Ofenzíva, jak říkají historici, neuspěla, díky kombinaci strašného počasí, tuhého německého odporu a projevujícího se nedostatku materiálu z důvodu bojů ve Francii. Míra ztrát v americkém 2. as vzrostla v říjnu 1944 tak, že jej v Itálii nedokázal zacelit ani štědrý americký systém doplňování lidí a materiálu. Zásoby dělostřelecké munice nutné pro ofenzívu se tak ztenčily, že nešlo pokračovat. Doplňování bylo z důvodu ofenzív ve Francii pomalé. No a jak se s tím vyrovnával generál Clark? Rozhořčen na nejvyšší míru musel ofenzívu své 5. A dne 27. října 1944 zastavit. Samozřejmě, že z neúspěchu vinil generála Kirkmana, velitele 13. as, jehož britské divize roztažené na dlouhé frontě a zásobované po otřesných komunikacích, stály soustředěné dost daleko za americkým 2. as. Generál Clark, ale nejen on, kolem sebe v té době šířili značnou nervozitu, o které si generál Kirkman do svého deníčku zapsal, cituji:
"Všichni jsou v těchto dnech mírně popudliví. Než jsme šel ven, zavolal mi rozladěný Mark Clark a řekl mi, že nikdy neměl v úmyslu, aby jeho americká 88. pěší divize útočila ve vyvýšeném terénu, s cílem připravit půdu pro britskou 78. pěší divizi, a že by měla okamžitě zastavit (!) Podotkl jsem, že 88. divize útočí ve svém sektoru, který vytýčil jeho vlastní štáb, a že 78. divize převzala pod kontrolu svůj sektor, aby jí pomohla. Nato neměl žádnou odpověď. Charles Loewen reptal, že ... 8. indická divize už několik dní nic nepodnikla a ani nezabezpečila jeho pravé křídlo, Russel nadával na 1. pěší divizi... když chtěl využít jejich cesty, působili mu nekonečné potíže... Volal mi Arbuthnott, který řekl, že 1. pěší divize neplánuje postoupit v nejbližší době kupředu, aby zaštítila jeho pravé křídlo. Každý vidí jen svoje problémy, a nikdy ne problémy toho druhého... faktem je, že všichni jsou tak trochu unaveni."
Za dva dny, 14. října, když generál Kirkman objížděl frontu a jako obvykle vystoupal až na horské vrcholky, obdržel striktní předvolání, aby se dostavil na schůzku s generálem Clarkem.
Schůzka se konala za přítomnosti generálů Gruenthera, Keyse, Branna a několika dalších štábních důstojníků, kteří se chystali předložit velitelství 5. A nejnovější údaje o ztrátách. Po informaci byl generál Kirkman, velitel 13. as, přede všemi fakticky nařčen z nedostatku důrazu. Zároveň byly řečeny statistiky ztrát: celkem 13 082 padlých, raněných a nezvěstných u amerických jednotek, které připadly na odvedených 2 451 německých zajatců; 7 087 padlých, raněných a nezvěstných bylo v řadách Britů (Indů a Kanaďanů) vůči získaným 506 německých zajatců. Zápisy neuvádějí jestli a jak se vůbec generál Kirkman hájil. Pouze si do svého deníčku napsal, cituji:
"Že vše bylo krajně nepříjemné."
Aby pak charakteristicky dodal ve svém deníčku, cituji:
"Přijel jsem sem (na své velitelství) vyčerpaný a ve špatné náladě v 17 hodin 30 minut, po 11 hodinách strávených na cestě, zlézáním hor a nasloucháním Clarkovi."
Historické prameny na konci článků pak konstatují (historik Blumenson - Mark Clark, str. 231), cituji:
"Clark se vůči němu zachoval velmi netypicky, i když připustíme jeho hluboké zklamání, jeho přepjatost a přesvědčení, že Britové zcela postrádají bojové nadšení. Měl velmi bystrý politický čich a velmi dobře věděl, jak by se mělo nakládat s vyšším spojeneckým důstojníkem a že by bylo nerozumné udělit tak promyšlenou a veřejnou výtku i důstojníkovi americké armády. Měl naprostou pravdu, když požadoval od podřízeného větší úsilí, ale správnější by bylo promluvit si s ním v soukromí, a kdyby se to minulo účinkem, požádat Alexandera, aby dotyčného vyměnil. Faktem bylo, že se po nezdaru nikdy neopomněl krýt. Když teď v podzimním ovzduší vycítil naprostý krach, potřeboval obětního beránka, aby rozmnožil řadu těch předchozích: generálů Dawleye, Lucase, McCreeryho a Freyberga."
V celé ofenzívě 5. A, když jí Clrak zastavil, chyběly zdolat, k získání vytýčených cílů, jen 3 km sice horského terénu od rozvodí, odkud to bylo 25 km z kopce do Bologni. Historici a vojenští experti se domnívají, že by stačil jen jeden útok, posila 5 000 mužů, aby 5. A úkol splnila. Clark tehdy stále opakoval, že britská 8. A drží své divize v záloze a generál Alexander, velitel všech vojsk v Itálii, má na svém obrovském velitelství a v logistické organizaci 50 000 uniformovaných vojáků. Cituji historiky:
"Ona pětitisícová posila se na bojišti nacházela, připravená odjet k Deversově 6. Skupině armád operující ve Francii, avšak generál Clark, stojící na pokraji úspěchu uvízl na mrtvém bodě, protože ji neměl k dispozici. Jeho náladu nezlepšil ani dopis od Deverse, který mu vyčítal, že se svými vojáky zachází příliš tvrdě. Za všechno podle Clarka mohli Britové, kteří chtěli připsat zásluhy za vítězství v Itálii na konto britské 8. A. 'Jsme lapeni v mašinérii Britského impéria', stěžoval si Clark. Na konci měsíce října 1944 obdržel Clark třítisícovou posilu, ale to nestačilo. Jeho divize byly na konci sil a potřebovaly klid na zotavenou až do finální ofenzívy, které měly začít 14. dubna 1945.
Ztráty americké 5. A mezi 20. zářím a 26. říjnem 1944 byly oficiálně vyčísleny na 15 716 mužů. Jen samotná americká 88. pěší divize, která sváděla nejtužší boje, ztratila 5 026 vojáků a i po doplnění stavů se jí stále nedostávalo 1 243 mužů všech hodností, většinou v bojových jednotkách. Jsou to vskutku otřesné statistiky."
Podkladem je zde: Blumenson - Mark Clark, str. 230 a 232.
Generál Clark reptal až do 24. listopadu 1944, kdy do jeho špatné nálady přišla depeše, prý v té době nečekaná, od ministerského předsedy Jejich Veličenstev Winstona Churchilla. Winston Churchill mu sděloval radostnou novinu, že byl generál Clark jmenován vrchním velitelem spojeneckých armád v Itálii (AAI). Zemřel totiž generál Dill, britský zástupce při CCS ve Washingtonu, kterého měl nahradit generál Maitland Wilson a místo velitele Středomořského bojiště měl zaujmout generál Alexander. A následovaly další změny na velitelských postech.
Americká 5. A od 1.října do 15. října 1944.
Celých 10 dní těžkých bojů americký 2.as generála Keyse nepostoupil ani o "píď", když až 15. října 1944 získal pouze jeden ze tří určených cílů - M. Grande. Britská 78. pěší divize, která byla dána "Keysovu sboru" jako posila, ještě teprve do 24. října vyčistila trojúhelník Pieve-Spaduro-Acqua Salata. Později veteráni britské 78. pěší divize vypověděli, že to byly tři týdny vůbec nejhorších bitev, kterých se britská divize od podzimu roku 1942 až do 7. května 1945 zúčastnila. V prvém sledu útočící kompletní 38. pěší brigáda této divize dorazila během 5. až 6. října, aby v noci útočila na německé předsunuté pozice na kótě 382, když kótu dobyla až na třetí pokus. Další z brigád divize 11. pěší brigáda musela podniknout celkem 5 po sobě jdoucích útoků proti M. la Pieve, aby vesničku nakonec obsadila až po šestém útoku, když už jí Němci sami vyklidili. A 36. pěší brigáda zdolala vrchol M. Acqua Salata až po druhém útoku. Irové (38. pěší brigáda), kteří se po kratičkém odpočinku také vrátili do boje, pak museli podniknout dva neúspěšné útoky proti M. Spaduru, aby po třetím útoku získali na půli cesty záchytný bod a při čtvrtém útoku horu konečně obsadili. Je jasné, že všechny útoky zaplatila britská 78. pěší divize ztrátami. Jen například 2. prapor Lancashirských fyzilírů ztratil při jediném útoku 93 mužů a v praporu, v jeho střeleckých rotách, zůstalo jen 165 vojáků. Podkladem je zde: C. Ray - Algiers to Austria (Historie britské 78. pěší divize) str. 163 až 175.
Generál Clark na frontálním útoku amerického 2. as a 78. pěší divize trval takovým způsobem, jako to prováděli velitelé v 1. světové válce. Ofenzíva, jak říkají historici, neuspěla, díky kombinaci strašného počasí, tuhého německého odporu a projevujícího se nedostatku materiálu z důvodu bojů ve Francii. Míra ztrát v americkém 2. as vzrostla v říjnu 1944 tak, že jej v Itálii nedokázal zacelit ani štědrý americký systém doplňování lidí a materiálu. Zásoby dělostřelecké munice nutné pro ofenzívu se tak ztenčily, že nešlo pokračovat. Doplňování bylo z důvodu ofenzív ve Francii pomalé. No a jak se s tím vyrovnával generál Clark? Rozhořčen na nejvyšší míru musel ofenzívu své 5. A dne 27. října 1944 zastavit. Samozřejmě, že z neúspěchu vinil generála Kirkmana, velitele 13. as, jehož britské divize roztažené na dlouhé frontě a zásobované po otřesných komunikacích, stály soustředěné dost daleko za americkým 2. as. Generál Clark, ale nejen on, kolem sebe v té době šířili značnou nervozitu, o které si generál Kirkman do svého deníčku zapsal, cituji:
"Všichni jsou v těchto dnech mírně popudliví. Než jsme šel ven, zavolal mi rozladěný Mark Clark a řekl mi, že nikdy neměl v úmyslu, aby jeho americká 88. pěší divize útočila ve vyvýšeném terénu, s cílem připravit půdu pro britskou 78. pěší divizi, a že by měla okamžitě zastavit (!) Podotkl jsem, že 88. divize útočí ve svém sektoru, který vytýčil jeho vlastní štáb, a že 78. divize převzala pod kontrolu svůj sektor, aby jí pomohla. Nato neměl žádnou odpověď. Charles Loewen reptal, že ... 8. indická divize už několik dní nic nepodnikla a ani nezabezpečila jeho pravé křídlo, Russel nadával na 1. pěší divizi... když chtěl využít jejich cesty, působili mu nekonečné potíže... Volal mi Arbuthnott, který řekl, že 1. pěší divize neplánuje postoupit v nejbližší době kupředu, aby zaštítila jeho pravé křídlo. Každý vidí jen svoje problémy, a nikdy ne problémy toho druhého... faktem je, že všichni jsou tak trochu unaveni."
Za dva dny, 14. října, když generál Kirkman objížděl frontu a jako obvykle vystoupal až na horské vrcholky, obdržel striktní předvolání, aby se dostavil na schůzku s generálem Clarkem.
Schůzka se konala za přítomnosti generálů Gruenthera, Keyse, Branna a několika dalších štábních důstojníků, kteří se chystali předložit velitelství 5. A nejnovější údaje o ztrátách. Po informaci byl generál Kirkman, velitel 13. as, přede všemi fakticky nařčen z nedostatku důrazu. Zároveň byly řečeny statistiky ztrát: celkem 13 082 padlých, raněných a nezvěstných u amerických jednotek, které připadly na odvedených 2 451 německých zajatců; 7 087 padlých, raněných a nezvěstných bylo v řadách Britů (Indů a Kanaďanů) vůči získaným 506 německých zajatců. Zápisy neuvádějí jestli a jak se vůbec generál Kirkman hájil. Pouze si do svého deníčku napsal, cituji:
"Že vše bylo krajně nepříjemné."
Aby pak charakteristicky dodal ve svém deníčku, cituji:
"Přijel jsem sem (na své velitelství) vyčerpaný a ve špatné náladě v 17 hodin 30 minut, po 11 hodinách strávených na cestě, zlézáním hor a nasloucháním Clarkovi."
Historické prameny na konci článků pak konstatují (historik Blumenson - Mark Clark, str. 231), cituji:
"Clark se vůči němu zachoval velmi netypicky, i když připustíme jeho hluboké zklamání, jeho přepjatost a přesvědčení, že Britové zcela postrádají bojové nadšení. Měl velmi bystrý politický čich a velmi dobře věděl, jak by se mělo nakládat s vyšším spojeneckým důstojníkem a že by bylo nerozumné udělit tak promyšlenou a veřejnou výtku i důstojníkovi americké armády. Měl naprostou pravdu, když požadoval od podřízeného větší úsilí, ale správnější by bylo promluvit si s ním v soukromí, a kdyby se to minulo účinkem, požádat Alexandera, aby dotyčného vyměnil. Faktem bylo, že se po nezdaru nikdy neopomněl krýt. Když teď v podzimním ovzduší vycítil naprostý krach, potřeboval obětního beránka, aby rozmnožil řadu těch předchozích: generálů Dawleye, Lucase, McCreeryho a Freyberga."
V celé ofenzívě 5. A, když jí Clrak zastavil, chyběly zdolat, k získání vytýčených cílů, jen 3 km sice horského terénu od rozvodí, odkud to bylo 25 km z kopce do Bologni. Historici a vojenští experti se domnívají, že by stačil jen jeden útok, posila 5 000 mužů, aby 5. A úkol splnila. Clark tehdy stále opakoval, že britská 8. A drží své divize v záloze a generál Alexander, velitel všech vojsk v Itálii, má na svém obrovském velitelství a v logistické organizaci 50 000 uniformovaných vojáků. Cituji historiky:
"Ona pětitisícová posila se na bojišti nacházela, připravená odjet k Deversově 6. Skupině armád operující ve Francii, avšak generál Clark, stojící na pokraji úspěchu uvízl na mrtvém bodě, protože ji neměl k dispozici. Jeho náladu nezlepšil ani dopis od Deverse, který mu vyčítal, že se svými vojáky zachází příliš tvrdě. Za všechno podle Clarka mohli Britové, kteří chtěli připsat zásluhy za vítězství v Itálii na konto britské 8. A. 'Jsme lapeni v mašinérii Britského impéria', stěžoval si Clark. Na konci měsíce října 1944 obdržel Clark třítisícovou posilu, ale to nestačilo. Jeho divize byly na konci sil a potřebovaly klid na zotavenou až do finální ofenzívy, které měly začít 14. dubna 1945.
Ztráty americké 5. A mezi 20. zářím a 26. říjnem 1944 byly oficiálně vyčísleny na 15 716 mužů. Jen samotná americká 88. pěší divize, která sváděla nejtužší boje, ztratila 5 026 vojáků a i po doplnění stavů se jí stále nedostávalo 1 243 mužů všech hodností, většinou v bojových jednotkách. Jsou to vskutku otřesné statistiky."
Podkladem je zde: Blumenson - Mark Clark, str. 230 a 232.
Generál Clark reptal až do 24. listopadu 1944, kdy do jeho špatné nálady přišla depeše, prý v té době nečekaná, od ministerského předsedy Jejich Veličenstev Winstona Churchilla. Winston Churchill mu sděloval radostnou novinu, že byl generál Clark jmenován vrchním velitelem spojeneckých armád v Itálii (AAI). Zemřel totiž generál Dill, britský zástupce při CCS ve Washingtonu, kterého měl nahradit generál Maitland Wilson a místo velitele Středomořského bojiště měl zaujmout generál Alexander. A následovaly další změny na velitelských postech.
