Mapa přístavů a oblastí ve Velké Británie, ze kterých před "Dnem D" vyplouvaly jednotlivé lodní svazy určené pro pláže Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword, viz text.
3) Plán Operace "NEPTUN" a "OVERLORD".
Už v pradávných dobách rodů, plánovaly jednotlivé rody, jak co nejlépe obsadit oblast sousedního rodu, a to i v době, kdy s ním byly v přátelském vztahu. Stejně tak později státy v době míru měly svůj tajný plán, jak co nejefektivněji napadnout souseda a obsadit jeho území. V době války pak bitva, prohraná i vyhraná, většinou znamenala přípravu bitvy další. V této paralele pak většina historiků říká, že Velká Británie již těsně po porážce Francie v červnu 1940 plánovala a připravovala osvobození Francie.
Winston Churchil, premiér Velké Británie již od června 1940 zaštiťoval a nechal organizovat, řadu tzv. " soukromých armád", které pod heslem " Zapalte Evropu" měly provádět přepady a podporovat a provádět ozbrojený odpor ve Francii a v dalších, Německem obsazených zemích ( viz zde Č 2 u konce: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3981 ). První útok " Britských Commandos" na německé pozice Britové uskutečnili vlastně již 20 dní po skončení evakuace z Dunkerque. A vlastně všechna ta uskupení, které zde nazývám nejprve " soukromé armády", jako Commandos, Special Operations Executive ( SOE) a výsadková vojska o kterých hovořím i u Operace Merkur, Č 1. viz zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4289
, kdy bylo na přímý rozkaz Winstona Churchila výsadkové vojsko zvětšeno z 500 na 5 000 vojáků, znamenalo, že se rozrostla uskupení ve velké svazy a svazky, které, jak si později řekneme, sehrály významnou úlohu v Operaci OVERLORD právě ve dni D - 1 a "Den D".
Ze všech pokynů příkazů a později i zkoumání historických prací Winstona Churchilla plyne, že premiér VB ve válečné době si byl jasně vědom toho, že přes všechny rozporuplné diskuze musí Spojenci provést vylodění ve Francii, Francii osvobodit a odtud útočit do srdce Německa ve kterém musí být zardoušen nacismus a Německo poraženo vojensky.
Britové ihned po porážce Francie pracovali na vojenských plánech - jak se dostat zpět na pevninu Evropy, ale ony plány byly zprvu nerealizovatelné, neboť na ně chyběly zbraně, munice, vojenské jednotky i vyloďovací plavidla. Vše se začalo radikálně měnit vstupem Spojených států do 2. světové války po Pearl Harbouru( po 7. prosinci 1941).
Po konferenci na nejvyšší úrovni - Arcádii - ( prosinec 1941 až leden 1942), začalo Operační oddělení generálního štábu americké armády, v jehož čele v oné době stál generálmajor Dwight D. Eisenhower, rozpracovávat strategický závěr, který na konferenci učinili president USA Roosevelt a premiér VB Churchill. Závěr zněl, že nejprve musí být poraženo nacistické Německo, které bude i přes agresi Japonska "Hlavním nepřítelem". Američtí plánovači, jako první úkol, vyjasňovali otázku - kde a z kterého směru americká armáda spolu s britskou armádou na Němce udeří. Alternativ bylo mnoho - nasazení amerických sil na Východní frontě, útok přes Norsko, nebo Portugalsko a Španělsko, či útok ze Středomoří. Zvítězila alternativa, která využívala soustředění na britských ostrovech, jako nástupiště k útoku na západní Evropu přes La Manche do Francie. Štábní plánovači viděli výhody, kterými byla nejkratší transatlantská trasa z USA do Velké Británie, která umožňovala zkrátit čas obratu lodě a urychlení převozu vojsk a válečného materiálu. Velká Británie, jako námořní velmoc, měla samozřejmě moderně vybudované přístavy a letiště okamžitě využitelná.
Operační oddělení, vedené Eisenhowerem, s těmito závěry seznámilo jednotlivé druhy ozbrojených sil USA, jejichž náčelníci, dle zavedené praxe vznesli řady námitek - především tvrdili, že přímý útok na opevněné západoevropské pobřeží nemá vůbec naději na úspěch. Jako důvod uváděli sílu německé obrany soustředěné v tomto prostoru, dále sílu Luftwaffe - Němci mohli nasadit své, tehdy početné, letectvo. Zároveň zde byla hrozba hladinových plavidel - německé Kriegsmarine - ve francouzských a norských přístavech, a v Baltském moři. Poukazovali na hrozbu tehdy( 1941,1942) velice aktivních německých ponorek, jejichž hlavní základny byly právě na západním pobřeží Evropy a v neposlední řadě i na hrozbu postupně vznikajících, rozsáhlých, minových polí. V začátku roku 1942 bylo jen několik vysokých amerických důstojníků, kteří plán operačního oddělení generálního štábu americké armády, na vylodění v západní Evropě podporovalo. Nejvýznamnější byl hlas náčelníka generálního štábu pozemních vojsk generála Marshalla.
Generál Marshall si nechal od tehdejšího generálmajora Eisenhowera onen první plán podrobně vysvětlit. Zároveň pečlivě prostudoval zprávy vypracované operačním oddělením a nabyl přesvědčení, že jsou závěry správné a návrh schválil. Se závěry vyjádřil souhlas i americký prezident F. D. Roosevelt, který se v té době také neztotožňoval s názorem, který považoval přímou akci proti Německu zatím neproveditelnou.
Náčelník generálního štábu pozemních vojsk americké armády generál Marshall zformuloval dne 2. dubna 1942 hlavní zásady generální strategické linie proti Německu a stanovil tyto zásadní úkoly:
1) V rámci přípravy invaze přes kanál La Manche soustřeďovat vojska a materiál na britských ostrovech - "Operace BOLERO".
2) Připravit útok přes La Manche, útok bude zahájen ještě v roce 1942, ukáže-li se to nezbytným - "Operace SLEDGEHAMMER".
3) Připravit provedení rozsáhlého vylodění na normandském pobřeží a vybudování nástupiště k proniknutí do vnitrozemí - "Operace ROUNDUP".
(Po revizi a doplnění přerostla "Operace ROUNDUP" v "Operaci OVERLORD").
Štáby USA nejprve pracovaly na "Operaci SLEDGEHAMMER"( dohadování nad operací SLEDGEHAMMER trvalo v roce 1942 skoro půl roku), což byl případný malý výsadek u Cherbourgu v roce 1942. Jak si po chvíli řekneme, začaly se postupně plány vyvíjet spíše k "Operaci ROUNDUP" - k velké invazi přes Doverskou úžinu, plánované na rok 1943.
Již od července 1942 pak začali Spojenci "Operaci BOLERO", což bylo masové přemisťování amerických jednotek, zbraní a materiálu do Velké Británie, které mělo americkým i britským silám umožnit "Operaci ROUNDUP". V rámci příprav pak "Operace BOLERO" trvala vlastně celkem 2 roky, neboť "Operace ROUNDUP" byla odložena až na rok 1944, když byla nakonec modifikována (opravena, doplněna a zvětšena) na "Operaci OVERLORD".
Ve stejné době Britové pokračovali ve výcviku a organizaci svých vlastních jednotek pro invazi a byli stále více podporováni Britským společenstvím (Commonwealth) a spojeneckými exilovými vládami v Londýně, jejichž jednotky byly vyzbrojovány přes Brity Američany.
Ohromný "boom" pak začal ve Spojených státech amerických. USA začaly nebývalým způsobem, vlastně již po pádu Francie (červen 1940 - v předběžném nahlášení - v předběžné Mobilizaci - projevilo dobrovolně zájem vstoupit do armády neslýchaných 6 000 000 mladých Američanů a to po tak těžkém vymývání mozků v době IZOLACIONALISMU), posilovat své ozbrojené síly a od té doby byly úspěchy jejich válečného průmyslu přímo fenomenální. I když musely vlastně některé své továrny "postavit na zelené louce" (od základů), aby mohly sériově vyrábět tanky, nebo letadla (ale i lodě a další válečný materiál), americká válečná výroba se v roce 1941 ztrojnásobila, v roce 1942 vzrostla na více než čtyřnásobek a v roce 1943 opět na čtyřnásobek. Spojené státy během 2. světové války, jak říkají některé historické zdroje, předstihly Německo ve výrobě tanků v poměru 4 : 1 a více než 2 : 1 v celkové výrobě vojenského materiálu ( pro Německo pracovala tehdy celá okupovaná Evropa se svými zdroji a průmyslovou základnou). Mimo vyzbrojování své vlastní armády Američané dodali asi 1/4 zbraní pro britskou armádu, převážně z toho na základě Lend-Leasu. Britové na oplátku poskytli Američanům ze své výroby speciální zbraně, pronajali kasárna, letiště a výcvikové prostory pro "Operaci OVERLORD".
Více než 2 roky probíhaly přípravy invaze na kontinent. Generál Frederick E. Morgan, náčelník štábu vrchního velitele spojeneckých vojsk (COSSAC) a jeho štáb v Londýně, zahájili samotné plánování invaze do západní Evropy počátkem roku 1943. Plánovací skupina generála Morgana vypracovala nejprve tzv. "Plán COSSAC" na vylodění ve Francii - od května 1943 se tento plán pak nazýval "Operace OVERLORD". Námořní část celé vyloďovací operace pak byla nazývána "Operace NEPTUNE".
Plán COSSAC původně vyžadoval kombinovaný výsadek tří pěších divizí pro obsazení pláží a dvou dalších divizí, které je měly následně podporovat na tehdy relativně úzké frontě - 48 km. Generál Morgan předložil plán COSSAC spojeneckým představitelům na konferenci v Quebecu v srpnu 1943 a velmi brzo na to jej náčelníci spojeného britsko-amerického štábu v zásadě schválili. I když by stratégové z COSSAC viděli raději větší plán, museli vzít onen vypracovaný a schválený, neboť pro "Operaci OVERLORD", jak to již bylo nazváno, zatím nebyly další letecké, námořní a pozemní síly, které by rozšířený plán vyžadoval. Totiž v roce 1943 bylo i USA zaměřeno na válku v Pacifiku a na boj proti ponorkám v Atlantiku, zatímco Britové tehdy zvažovali i alternativní akce v Norsku a ve Středomoří.
Konec plánu COSSAC učinila schůzka nově zvolených velitelů vylodění v Evropě, generálů Eisenhowera a Motgomeryho, kteří si nad "Operací OVERLORD" sedli koncem roku 1943. Ani jeden z nich nebyl nadšen omezeným rozsahem "Operace OVERLORD" a to jak co do počtu vyloděných divizí, tak i úzkého předmostí. Proto již v lednu 1944 byl plán COSSAC od základu revidován - zahrnoval nově vylodění 5ti pěších divizí na frontě široké 98 km.
Oproti plánu generála Morgana prosadili Eisenhower a Montgomery velkou podporu Roosevelta a Churchilla, čímž dostala "Operace OVERLORD" veškerou podporu v celosvětovém měřítku. Nejvyšší prioritu tím získala "Operace OVERLORD" i co se týká všech spojeneckých zdrojů.
Eisenhowerovy názory na šířku fronty sdílel i admirál sir Bertram Ramsay
(řídil "Operaci DYNAMO", stahování vojsk z Francie 1940 u Dunkerque, vylodění na Sicílii "Operaci HUSKY"), který byl pověřen plánováním a dozorem nad námořní částí invaze - Operace NEPTUNE.
