Na mapě jsou místa v okolí Nijmegenu, která jsou uvedena v textu, místa bojové operační
oblasti, kde operovala americká 82. vzdušně-výsadková divize generála Gavina.
Když probíráme, od minulých článků, "všeobecné přistávání jednotlivých vzdušně-výsadkových divizí" a jejich prvé okamžiky na zemi dne 17. září 1944, musíme si dál říci, u Gavinovy americké 82. vzdušně-výsadkové divize, ještě více informací o tom, co následovalo po přistání těžkých zbraní - rozložených 75 mm houfnic.
Neuběhlo ani 14 minut od přistání těžkých zbraní a nad prostor přilétly doslova houfy kluzáků Waco tažené Dakotami C 47. Ztráty nebyly nijak abnormální - z Anglie jich odlétalo 50 a k cíli přistávacích zón jich v houfech přilétalo 46. V kluzácích Waco dostávala americká 82. vzdušně-výsadková divize jeden celý protitankový prapor, byli v nich ženisté, divizní štáb, některá další děla, munice, džípy s přívěsy a další potřebný materiál. Přistávání kluzáků proběhlo úspěšně, jen několik jich přistálo 3 km od zón a jen jediný Waco přistál až u města Wyleru, což bylo 10 km od německé hranice - viz mapa. V tomto případě šlo o " z nouze ctnost", neboť pilot kluzáku byl protiletadlovou palbou zabit a Waco přivedl na zem, místo mrtvého pilota, kapitán John Connelly. Úspěchem vůbec bylo, že kluzák dovedl do přistání. A byl to pouze Connelly a jeden pěšák, kteří unikli před zajetím a 18. září 1944 šťastně dorazili, nezraněni, ke své 82. Celkově takto přistálo dne 17. září, v první etapě 7 467 vojáků americké 82. vzdušně-výsadkové divize.
Přibližně 13 minut po těchto kluzácích přiletělo ještě dalších 35 kluzáků Horsa a Waco se štábem, již také vzpomínaného britského 1. vzdušně-výsadkového sboru generála Browninga, velitele Operace MARKET GARDEN. Z tohoto konvoje velitelství sboru se 3 kluzáky ztratily. Zbytek, tedy 32 kluzáků přistálo poměrně daleko na východ - skoro na německé hranice. Browningův kluzák například přistál necelých 100 metrů od Reichswaldského lesa. Vojáci vyložili generálův džíp, který osadili vlaječkou a generál se vydal do předem určeného místa svého velitelství.
Největší problém nastal pro spojaře hned po přistání. Radistům sborového velitelství se podařilo navázat spojení s americkou 82. vzdušně-výsadkovou i 101. vzdušně-výsadkovou, a také s nadřízenými složkami - britskou 2. A a spojeneckou 1. vzdušně-výsadkovou armádou v Anglii.
Ale již od tohoto okamžiku a ještě potom mnoho dní se nepodařilo spojit se radiem s Urquhartovou britskou 1. vzdušně-výsadkovou divizí v Arnhemu. Nikdo, z celého štábu sboru nechápal co se to děje!!!
Zde ještě fotografie přistávání parašutistů a kluzáků z americké 82. vzdušně-výsadkové divize
generála Gavina v okolí Nijmegenu, zde při shozu a přistání u Grave.
Postupně si také řekněme, jak prvé okamžiky po 12 a 13 hodině dne 17. září 1944 viděli Němci. Začněme u generála Kurta Studenta, tehdy velitele německé 1. parašutistické armády, který měl své velitelské stanoviště přibližně 50 km západně od přistání generála Browninga. Tehdy, dopoledne a po poledni, z balkónu chaty u Vughtu, pozoroval obrovské množství spojeneckých letadel. Nejprve viděl bombardéry, později stíhací bombardéry a poté dopravní letouny s kluzáky, které mu přelétaly přímo nad hlavou. Student byl znalec, ale takovou leteckou armádu nikdy pohromadě neviděl. Všichni ti členové štábu, ochranky, a kde kdo, stříleli po nízkoletících letadlech ze všeho, co měli po ruce. Jak říkají zápisy, včetně informací, které jsem čerpal z těchto podkladů - Informace pro odstavce v Č 25 a poté i 26 a 27 byly použity z mých letitých zápisů a poznámek a také z historické literatury jako je: Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak - Ocelová lavina, dále John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM., Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944., Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/., Donald R. Burgett - CESTA DO ARNHEMU - Křičící orel v Holandsku.,
Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků - vylezl generál Student na střechu a snažil se určit kam všechna ta letadla, zvláště s kluzáky směřují!!!
Jeho pozorování a zkušenost říkala, že to bude určitě směrem ke Grave a Nijmegenu. V dalekohledu pak viděl jak dále na jih začínají přistávat u Sonu parašutisté. V sobě prý řešil dilema, jestli je tahle parašutistická a výsadková operace větší útok a jaký je její cíl. Jeho prvním rozhodnutím bylo, že zavolá svému nadřízenému polnímu maršálu Modelovi do Oosterbeeku a poradí se s ním, jenomže telefony byly hluché (postaralo se o to Holandské hnutí odporu).
Jako poslední si "všeobecně", před detailními informacemi o jednotlivých divizích, řekněme u Operace MARKET o tom, co se dělo, jak vypadaly prvé hodiny, první den - v okolí Arnhemu.
Ti, co přežili Arnhem, včetně generála Urquharta, který vše popisoval ve svém hlášení a i později v knize - Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM - říkají, že první minuty v Arnhemu, na místě přistání britské 1. vzdušně-výsadkové divize znamenaly - TICHO!!!
Ano, veškerá historická literatura, v některé své pasáži, popisuje prvé minuty přistání parašutistů jako - neskutečné, zlověstné, až neuvěřitelné ticho, které si prý pak teprve později dali do všech souvislostí.
Bylo divné, že Britové, britští parašutisté, na rozdíl od všech přistání Američanů, nenarazili u Arnhemu na žádnou zvláštní, tehdy tolikrát řečenou, protiletadlovou palbu.
Celý seskok parašutistů, stejně jako přistávání prvních kluzáků, probíhalo v seskokových zónách nejprve bez odporu a za příšerného ticha.
( O to víc totiž přijde člověku otázka - Proč se nevědělo, že je tam PVO slabá - a čtěme dál, se přistání nevolilo až v Arnhemu a u mostů?)
Bylo přesně 13 hodin 30 minut, když dorazili nad oranžové a rudé nylonové pásy (které tam rozložili, již vzpomínaní značkaři z 21. samostatné parašutistické roty majora B. A. Wilsona) označující přistávací zóny hned vedle farmy Reijers Camp (což byla zóna "S") a na vřesoviště Renkum Heide (což byla zóna "Z") severně a jižně u železniční tratě vesničky Wolfheze - prvé britské kluzáky Horsa, které nejprve přivážely pěšáky z 1. vzdušně-výsadkové brigády - brigádního generála P. H. W. Hickse, DSO, MC. Všechny historické popisy hovoří o proudu letadel, které táhly kluzáky, a že celý konvoj sahal až k městečku s Hertogensboch, které bylo vzdáleno od míst přistání u Arnhemu skoro 30 km. Všechna ta letadla s kluzáky způsobila nad zónou přistání neobyčejný chaos. Letecký provoz vypadal jako "Čekárna v úzkém vjezdu do parkoviště autobusů - někde za autobusovým nádražím". Velké množství kluzáků muselo prostě čekat nad zónou přistání než se uvolní pro ně místo. Takže nahoře kroužily kluzáky, které čekaly až se něco uvolní, a dole postupně přistávaly kluzáky.
Některé kluzáky při přistání narazily do stromu, které lemovaly přistávací zónu. Již během chvíle to na zemi vypadalo tak, že na "parkovišti" byly vedle nepoškozených kluzáků již mnohé s uraženými křídly. Zápisy v nahoře uvedených historických zdrojích říkají, že například v jednom z kluzáků, který narazil na strom, se uvolnila houfnice 75 mm a zabila celou osádku. Další kluzák Hamilcar se v měkké půdě zabořil a kluzák se převrátil. Poblíž havaroval další Hamilcar. A právě ztráta těchto dvou Hamilcarů znamenala ztrátu dvou tolik potřebných 75 mm kanónů, včetně ztráty třítunového nákladního automobilu a muničního přívěsu. I když některé ztráty byly velice citelné, hodnotilo velení celkové přistání kluzáků jako úspěšné, neboť ze 16ti houfnic ráže 75 mm 1. vzdušně-výsadkového lehkého dělostřeleckého pluku (Airlanding Light Regiment, Royal Artilery) jich například bylo 15 v pořádku.
Prvé minuty a hodiny na přistávacích plochách u Arnhemu se nesly ve znamení vykládání děl, džípů, muničních přívěsů, munice a zásob. Jak se jevilo jako snadné vykládání z nepoškozených kluzáků, bylo o to těžší vykládání z poškozených, či jen naražených kluzáků. Obsah z havarovaných kluzáků musely někdy obsluhy vysekávat sekyrami, příčky řezat pilami, či někdy jen narovnat zkřížené konstrukce.
Ani ne za půl hodiny, tedy v 13 hodin 53 minut se nebe u Wolfheze zaplnilo na 15 minut padáky. To seskakovala britská 1. parašutistická brigáda brigádního generála G. W. Lathburyho, DSO, MBE.
Celý seskok parašutistů začínal shozem 650 kontejnerů, ve kterých byly pušky, kulomety, munice, potřebný materiál a dokonce i několik skládacích motocyklů. Poté vyskočili britští parašutisté, kteří byli vlastně soumary, neboť mimo své výzbroje měli ještě na laně pověšené velké vaky s výstrojí a výzbrojí. Při seskoku se hned na počátku některé vaky utrhly a spadly volně - většinou rozbité zničené - do přistávací zóny. Bohužel právě v těchto vacích, které se utrhly, bylo mnoho tolik potřebných radiostanic a součástí do nich. Také přistání parašutistů hodnotilo velení britské 1. vzdušně-výsadkové divize generála Urquharta jako poměrně úspěšné( předpokládaly se totiž, při takto prováděné bojové operaci, 30ti až 40ti procentní ztráty jak na lidech tak na materiálu, a to hned v době přistávání....).
Samotný generál Urquhart, velitel divize, přistával v prvé vlně kluzáků a hodnotil přistání 5 191 mužů jako úspěšné. Jak si později detailněji řekneme, byl generál spokojen s tím, co viděl po přistání. Viděl jak Skotové 7. praporu pluku králových vlastních skotských hraničářů (King's Own Scottish Borderes) se začali pro obranu zakopávat u Reires Campu a ostatní pěší jednotky z 1. vzdušně-výsadkové brigády brigádního generála Hickse budovaly obranná postavení kolem přistávacích a seskokových zón, kde potom připravovaly podmínky pro výsadek posil druhé etapy, druhého dne - 18. září 1944. V té samé době již vyrážela 1. parašutistická brigáda generála Lathburyho do Arnhemu.
