Mnohokrát musely pluky "Křičících orlů", po 19. září 1944, znovu otevírat "koridor", na který
ze všech stran - zleva, zprava, směřovali Němci své protiútoky - viz text.
Boj 101. vzdušně-výsadkové divize a britského 30. as od 23. do 27. září 1944.
Již bylo v předchozích článcích řečeno, že prakticky od 19. září 1944 se pokoušeli Němci přetnout koridor obsazený " Křičícími orli" a od 19. a 20. září i britským 30. as. Útočili na Spojence zleva i zprava v kořeni koridoru, tedy od východu - z Třetí říše, jakož i od západu odkud útočila německá 15. A a kde již byla rozdělená německá 1. parašutistická armáda generála Studenta ( Obraz o bojové situaci není úplný. Těžké boje probíhaly stejně, ve stejné době, také proti 82. v oblasti Nijmegenu a v Arnhemu a okolí proti britské 1. vzdušně- výsadkové divizi - o tom všem budeme hovořit později u těchto divizí detailněji).
Postupně na americké parašutisty 101. vzdušně-výsadkové divize a britské oddíly z 30. as útočila 107. tanková a 280. úderná brigáda, jakož i 59. a 347. pěší divize obě z 1. parašutistické armády generála Studenta. Do boje proti nim byly nasazeny z americké 101. vzdušně-výsadkové divize, parašutisté 501., 502. a 506. parašutistického pluku a 327. pluku kluzákové pěchoty s podporou kanónů 57 mm z 81. výsadkového protiletadlového praporu. Od 20. září do 27. září Němci útočili prakticky každý den v denních i nočních hodinách a dařilo se jim několikrát na třech různých místech přerušit koridor na dobu od několika hodin až po skoro celou noc a dopoledne. Dokonce se jim dařilo do 23. září obsadit i most přes řeku Dommel v Erdu.
O bojích do 22. září jsme hovořili již v předchozích článcích.
Nyní tedy něco bližšího z bojů od 23. září rána, viz mapa.
Ten den od rána byla silnice přes městečko Son - koridor - opět přecpána britskými týlovými jednotkami, které chtěly a musely zásobovat své přední jednotky. Němci zase někde museli zřejmě přerušit koridor...
Prapory z 506. parašutistického pluku ze 101. se opět daly do pohybu směrem na sever otevřít koridor. Všichni byli připraveni bojovat, neboť měli zprávy, že Němci v posledních dvou, nebo třech dnech, útočily jednotkami v síle až praporu, někde i s podporou tanků, mezi městy St. Oedenrode a Veghelem, Udenem a Erdem a dokonce se tam na delší dobu zmocnily mostu přes řeku Dommel v Erdu. Parašutisté jeli na náklaďácích, náklaďáky musely mezi sebou dodržovat rozestupy 100 metrů. Vždy přední náklaďák ujel 100 metrů, parašutisté prozkoumali okolí a popojely dalších 100 metrů. To popojetí znamenalo, že se do pohybu dal následující náklaďák s parašutisty a další atd. Nikde nesmělo dojít k shluku vozidel. Takto pokračoval konvoj s 1. praporem po hlavní silnici na sever ze Sonu až k St. Oedenrode.
Nejen v ulicích Sonu, ale ani dál nebylo vidět moc Holanďanů.
Podle zápisů byla protiletecká situace 101. tak dobrá, že si ani kolony parašutistů nebraly sebou žádná protiletadlová děla, měly jen na několika automobilech namontovány kulomety 0,5 palce ( 12,7 mm) na kruhové konstrukci v kabině náklaďáků. Britové i američtí parašutisté si byli tak jistí situací, že ovládají nebe nad sebou. Konvoj britských náklaďáků s americkými parašutisty projel městem St. Oedenrode, odbočil doprava na hlavní silnici vedoucí k severovýchodu, ujel ještě asi 2, nebo 3 km. Konvoj nakonec zastavil západně od města Zondveldu a američtí parašutisté v bojových formacích, pěšky, začali pročesávat město. Jedna z hlídek na kolech, které utvořilo Holandské hnutí odporu, hlásila, že v městě jsou Němci. Parašutisté prozkoumávali město dům od domu systémem kryjící se hlídka přískoky vpřed a do stran, prozkoumat a teprve pokračovala rojnice.
Němci se museli již stáhnout, neboť do noci nebyl v Zondveldu objeven ani jeden. Po zabezpečení hlídkami na okrajích města se parašutisté 1. praporu uložili ke spánku.
Ráno 24. září se postupně vraceli zpět na hlavní silnici a pokračovali ještě dál na sever směrem k Veghelu. Když překročili most přes Vilémův kanál, vstoupili do města Veghel a ve středu města byl vydán rozkaz zastavit. Parašutisté v bojových formacích pročesávali město Veghel, ale do 23. září večer již byli Němci vytlačeni z celé oblasti a některé německé jednotky se jen nacházely ještě na severozápadě od Veghelu, kde se snažily bránit silniční zátaras.
Severní konec Veghelu obsadili již 23. září američtí parašutisté 2. a 3. praporu z 506. pluku, kteří čistili oblast předtím jižně od Udenu a útočili 24. září právě na německé jednotky v severní oblasti, které se snažily bránit zátaras.
Viz zde pro připomenutí celou trasa koridoru do Arnhemu
.
Bylo 24. září 1944, když v 15 hodin zahájili američtí parašutisté útok severním směrem proti bránícím se německým jednotkám. Po slabém odporu Němce vytlačili a asi po 1,5 km cesty došlo k setkání s britskými gardovými granátníky, kteří útočili od severu směrem na jih, se stejným úkolem. Silnice na Arnhem - koridor - byl znovu uvolněn pro dopravu směrem na sever. Americké prapory parašutistů pak pokračovali až do Udenu, kde zaujaly své pozice.
V pozdním odpoledni se americký 1. prapor ocitl na severním předměstí Veghelu, kde se dostal do těžké palby Němců.
Němci zde byli opět.
Američtí parašutisté 1. praporu opět čistili město, koho z Němců nezabili, toho zajali. Když město vyčistili, opět pokračovali na sever a vstoupili do Udenu, kde se parašutisté jihovýchodně od města zakopali a utvořili kruhovou obranu.
Bylo 3 hodiny 30 minut ráno dne 25. září, když přišla zpráva, že Němci znovu zahájili útok mezi Veghelem a St. Oedenrode na jihu a opět tam přerušili silnici.
Jak jsme již řekli, Němci to prováděli každý den s různým úspěchem. Zaměstnávali, jak se ukazovalo, nejen celou 101. vzdušně-výsadkovou divizi, ale i 1,5 divize britského 30. as. Všechny tyto spojenecké jednotky "běhaly" vlastně z jednoho místa na druhé. Když severněji otevřely koridor, jižněji jim ho Němci zase přerušili. Kvůli této bitvě a situaci na hrotu měl britský 30. as zpoždění, neboť popisované akce měly již dávno provádět jen britské jednotky druhých sledů.
( Informace pro Č 49, 50 a 51 jsem čerpal z - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett, ale podobné a stejné informace jsem čerpal také z Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, když další popis a informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek a také z historické literatury jako je: John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM. Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků)
V popisované době - dopoledne 25. září - přišla ke "Křičícím orlům" radiová depeše, že anglické jednotky, které byly jižně od města Veghelu padly do německé léčky a byly pobity. Cestu znovu museli uvolňovat američtí parašutisté - tzv. "Hasičská brigáda" - z 506. parašutistického pluku, která, jak si slangově zvykli parašutisté říkat - musela znovu otevírat autostrádu - "pekelnou silnici".
Znovu procházeli Veghelem, znovu překročili řeku Aa a Vilémův kanál a pak pokračovali na jih ke Koeveringu (viz mapa - Protiútok 1. a 3. praporu z 506. parašutistického pluku do Koeveringu). Parašutisté z 3. praporu kryli levou stranu autostrády - "pekelné silnice" - a parašutisté z 1. praporu jí kryli na pravé straně. Při postupu na jih do Koeveringu u města spatřili skutečnou spoušť. Z hořících britských náklaďáků stoupal kouř k nebi. Bylo pozdní odpoledne dne 25. září. Anglický konvoj byl Němci napaden při postupu na sever a zasažená britská vozidla byla většinou na východní straně silnice.
Postup amerických parašutistů z 3. praporu se stočil na západ přímo proti Němcům. Parašutisté utvořili rojnice a zaútočili na německé jednotky. Střílely všechny automatické zbraně a parašutisté do toho přidali své minomety 60 mm. Rychle likvidovali jednotlivá hnízda Němců a většinu jich zabili. Když se vraceli, ještě před soumrakem, k rozbitým britským náklaďákům, mnohá vozidla ještě hořela. Kronika divize hovoří o tom, že velká část nákladu byla rozházena po okolí. To, co parašutisté viděli svědčilo o tom, že Němci měli čas drancovat náklad a olupovat mrtvé. Těla Britů byla naskládána na sebe u nákladních i obrněných automobilů. Parašutisté napočítali 300 mrtvých anglických vojáků. Hrůzné na situaci bylo, že Britové z týlových jednotek nic netušili, neboť se v klidu rozložili na odpolední čaj po obědě, o čemž svědčily dvacetilitrové nádoby s čajem a konvice uvařeného jídla rozházené po celé délce konvoje. Mnozí Britové umřeli, aniž dokončili oběd a ani nevypili svůj odpolední čaj.
Dlouho však ani američtí parašutisté neprohlíželi situaci, neboť Němci znovu zaútočili. Na americké parašutisty znovu dopadala střelba z německých kulometů a pušek za doprovodu nábojů z děl malé ráže. Parašutisté se otočili a začali na Němce útočit. Začalo se stmívat a byly vidět světelné střely.
Američanům se útok na koridor podařilo odrazit, ale nemělo cenu v noci, která již padla, pokračovat dál, neboť mohli narazit na německou léčku. Vytvořili proto obranný obvod a zakopali se na noc. Večer se ještě událo několik přestřelek, když některé německé skupinky se snažily infiltrovat obranné pozice parašutistů. Celá noc byla vyplněna přestřelkami s bojem chtivými Němci. Noc také využili němečtí dělostřelci, kteří ostřelovali britské dělostřelecké pozice. Minometnou a dělostřeleckou palbu opětovali i parašutisté. Palba Němců prakticky ustala až když se blížil rozbřesk.
Ráno dostali parašutisté rozkaz, aby oblast západně od Koeveringu vyčistili od Němců. Jednotlivé prapory se zformovaly do rojnic a začaly útočit směrem kde byli Němci. Tam narazily dokonce na tank Sherman, který měl na boku namalovaný hákový kříž a byl v rukou Němců, ale Němci na vyzvání tank opustili a vzdali se parašutistům. Palba parašutistických praporů v noci a jejich doprovodných zbraní, rozbila německou hlavní obrannou linii. V otevřeném terénu a i v okopech bylo plno mrtvých Němců. Noční palba Spojenců zasáhla obranu Němců a obránci byli pobiti právě v době ústupu. Se zbytkem Němců si parašutisté poradili.
A tak byl zase uvolněn koridor!
Parašutisté z 1. praporu 506. parašutistického pluku byli vystřídáni dne 27. září v 15 hodin. Znovu se přesunuli po hlavní silnici zpět přes Veghel k Udenu, kde se ubytovali.
Vydrželi tam poměrně v poklidu až do 2. října, kdy se přesouvali do zalesněné oblasti kolem Groesbeeku, těsně na jih od Nijmegenu, kde se v říjnu nejprve rozložili k obraně.
