Místa kudy ustupoval 1. prapor 506. parašutistického pluku z prostoru Opheusden a
následná "Bitva v jabloňovém sadu", která je popisovana v Č 57. a Č 58,59.
Tlak útočící německé 363. divize lidových granátníků, posílené praporem ženistů, dělostřeleckým plukem a pluky německé tankové divize na americké výsadkáře ze 101. vzdušně-výsadkové divize, v prostoru zvaném Ostrov, začal neúměrně narůstat. Muselo přijít to, co přijít muselo.
Přišel ústup!
Nové rozkazy proto říkaly, že rota A z 1. praporu 506. parašutistického pluku se má odsunout doprava, kde měla zaujmout nové obranné postavení, aby mohla zadržet Němce. V tu dobu se měla připravovat evakuace raněných z větrného mlýna a okolních budov, které sloužily jako obvaziště. Všichni kdo nebyli potřební na kratší obranné linii, jednotlivý výsadkáři, byli staženi z obranných pozic prvé linie a měli pomáhat ošetřovat a odnášet raněné (nezapomínat, že takřka každý výsadkář byl vycvičen i jako zdravotník pro první nezbytnou pomoc raněnému), kteří budou odvezeni po silnici na severní hrázi, až nastane čas.
Americký 1. prapor byl tedy přemístěn z města Opheusden do tabákového pole, kde zalehl. Jak nás seznamuje výsadkář, který se tehdy( v říjnu 1944) boje v okolí Opheusdenu, na území zvaném Ostrov, účastnil, zaujali výsadkáři pozice i v hlubokých stopách, v rozmoklé půdě, které vytlačila dvojitá kola německých náklaďáků, která v rozestupech projela tabákovým polem. Až teprve když německá dělostřelecká palba trochu polevila, mohli si výsadkáři vyhloubit okopy. Zatím Němci neútočili, jen nějaký horlivec, který byl v robustním domku, v domku se silnými zdmi, střílel na výsadkáře. Jak se ho zbavili popisuje sám Burgett takto, cituji:
"Opětovali jsme střelbu, ale domek měl robustní zdi a kulky nepůsobily žádnou větší škodu. Vždycky jsem s sebou v přední levé kapse nábojového pásu nosil zásobník se svítícími střelami a zásobník se zápalnicemi ve vedlejší kapse. Řekl jsem Phillipsovi, aby se připravil a dával pozor, a pak jsem nabil zásobník zápalnými střelami. Zamířil jsem na střechu a třikrát jsem vypálil. Za chvilku začal ze střechy stoupat kouř. Vypálil jsem dvě další zápalné střely a za několik minut se oheň začal šířit. Nabil jsem znovu, ale protipancéřovou municí a čekal. Brzy byla celá střecha v plameni a plameny se šířily dolů do místnosti. O chviličku později vyběhl z levé zadní části domku Němec a utíkal šikmo přes pole. Phillips a já jsme společně rychle několikrát vystřelili a Němec padl tvrdě k zemi a ani se nepohnul. Domek byl v tomto okamžiku již celý v plamenech. Dokončili jsme hloubení okopů."
(Všechny informace pro Č 55, 56 a 57 jsem čerpal z - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett, podobné a stejné informace jsem čerpal také z Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, když další informace pro popis jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek a také z historické literatury jako je: John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM. Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Do večera 6. října Němci již nezaútočili, výsadkáři si mezitím hloubili okopy a na noc byl vyslán specialista Red Knight, aby obhlédl situaci před výsadkáři praporů, a pokud možno přivedl nějakého Němce. Pozdě v noci se pak vrátil s několika zajatci, které však zřejmě řádně neprohlédl. Jeden ze zajatců si ponechal granát, který pak hodil v pozicích mezi výsadkáře. Výsadkáři, ač raněni, postříleli většinu zajatců. Dva těžce zranění výsadkáři byli odneseni do větrného mlýna k evakuaci.
Ráno 7. října zachytili výsadkáři před sebou (po neuskutečněné snídani, již druhý den k nim nedorazily zásoby) nějaký pohyb. Po silnici se velice pomalu něco pohybovalo a tom Burgett zapsal následující věty, pro autentičnost doby a místa cituji:
" 'Podívejte se, jak se všechny ty keře pohybují', řekl jsem. stále mi nedocházelo, co vlastně vidím.
Phillips nezúčastněně pohlédl doleva, zkoumal chvíli pozorně silnici a řekl: 'Hovno keře, to jsou tanky!' A rychle po kolenou a rukou odcupital ke svému okopu.
Tanky byly dobře maskovány listnatými keři a větvemi stromů. První byl obrovský Tiger a za ním jelo několik Pantherů. Postupovaly pochodovou rychlostí. Když se dostaly na úroveň rovnoběžnou s námi, zastavily se. Tankisté věděli, že jsme blízko, ale rostliny tabáku nás před nimi skrývaly. Věže se otáčely, až velké kanóny mířily směrem k nám. A pak jsme uviděli vojáky. Za tanky postupoval nejméně prapor německé pěchoty a pátral po nás.
'Zavolej velitelské stanoviště rádiem a požádej o povolení, abychom se mohli odtud stáhnout.' Zavolal Brininstool na Bensona.
Benson to zkoušel, ale nemohl dostat spojení s velitelstvím roty ani praporu, ale ani s nikým jiným v Opheusdenu. Jeho přenosná vysílačka opět nefungovala."
Výsadkáři si museli pomoci jinak a jeden z nich dostal rozkaz (a byl to Benson, radista), aby se plazil zpět do města a přinesl rozkaz k ústupu.
Zajímavě líčí následující minuty opět zdroj informací, ze kterého jsem čerpal, cituji:
"Čekali jsme a pozorovali Němce, kteří hlídali pole a čekali až uděláme nějakou osudnou chybu. Minuty se vlekly. Několik mladších nepřátelských vojáků vystoupilo zpoza tanků do stran, koukali směrem na nás a šklebili se. Jaký cíl! Byli od nás ani ne devadesát metrů. Dokázal bych vystřelit všem jedno oko po druhém. Avšak ne tady, kde je jich tak mnoho a mají tolik tanků."
Benson poslaný do Opheusdenu na velitelství se vrátil (jak za chvíli uvidíme, až později si někteří vzpomněli, že se vrátil nějak příliš rychle - tak rychle se nemohl do Opheusdenu a zpět dostat - z toho větší části plazením a v bahně...!!!) s tím, že jejich nadřízení vydali rozkaz, aby roty ustoupily zpátky do města k větrnému mlýnu, kde měly vybudovat obranu.
Byl vydán rozkaz po malých skupinkách se stahovat zpět - každý na vlastní pěst!
Nebylo to jednoduché, a asi se přece jenom nějaké stvoly tabáku musely pohnout. Totiž německé tankové kulomety začaly střílet a k nim se přidali i němečtí pěšáci ze svých ručních zbraní. Všichni stříleli na pohybující se rostliny tabáku a po chvíli do všech směrů. Dva výsadkáři to nevydrželi, šli do posedu a chtěli utíkat - okamžitě je zkosila palba! Ostatní se opatrně, vějířovitě, plazili zpět až nakonec tabákového pole, kde se dostali do jabloňového sadu( Pozor zde se jedná o jabloňový sad ještě před Opheusdenem, západně od města, viz situaci na mapě v Č 52, kde není označen - pozdější "Bitva v jabloňovém sadu" je o jabloňovém sadu, na mapě je jako "sad" - východně za Opheusdenem - viz zde horní mapu, když bylo město Opheusden za ústupu vyklizeno). Tam je v dalekohledech uviděli velitelé z tanků a do jabloňového sadu rychle dopadaly vysokorychlostní střely s plochou dráhou letu, ráže 75 mm a 88 mm, které štípaly jabloně a rvaly stromy z kořenů.
Mnoho výsadkářů bylo zasaženo. Raněné v běhu výsadkáři sbírali a utíkali s nimi.
Pak se přece jenom většině výsadkářů z rot a praporů podařilo dostat na cestu do Opheusdenu, kde se přece jenom mohli bránit proti tankům i pěchotě. Ještě než opustili jabloňový sad, narazili na hluboký a široký příkop, který vedl před Opheusdenem rovnoběžně se silnicí. Příkop byl plný bahna, které páchlo na dálku( odpad z Opheusdenu). Většina výsadkářů, ve směru ustupujících, musela i se svými zbraněmi a tlumoky, včetně kulometů, které vážily 20 kg, do bahna. Střelba je totiž neustále vyprovázela, což znamenalo, že jim tanky byly v patách.
Byl to závod o život.
Většině výsadkářů se podařilo přes silnici pokračovat až k větrnému mlýnu.
Větrný mlýn byl vidět zdaleka a výsadkáři jej použili jako orientační bod, ke kterému spěchaly všechny roty. Větrný mlýn se stal shromaždištěm všech výsadkářů ustupujících z polí západně od Opheusdenu.
Burgett, který se dostal dovnitř, popisuje jak to vypadalo v samotném větrném mlýnu dopoledne, dne 7. října 1944, takto, cituji:
"Uvnitř to připomínalo jatka.
Místnost byla plná raněných, mrtvých a umírajících. Jeden z lékařů stál ve dveřním otvoru, když poblíž dopadl granát. Velká střepina zasáhla lékaře do břicha a vykuchala ho. Zdravotníci ho položili k ostatním raněným a začali přikrývat jeho rány mokrou gázou. Nevím jestli se z toho dostal. Přišel téměř o 6 metrů střeva. Několik pomocných zdravotníků ustavičně procházelo mezi raněnými ležícími na zemi a všechny, které považovali za mrtvé, vynášeli ven na stále rostoucí hromadu mrtvol.
Mnozí ranění byli příslušníky britské lehké pěchoty vévody z Cornwallu, praporu odvážných hrdinů, kteří útočili vedle nás nechráněným terénem. Zůstalo jich přesně třicet ze tří set, kteří zahájili útok. Nikdo nemůže nikdy pochybovat o jejich odvaze ani je těmto mužům upírat. Byli to praví vojáci. Jejich majora mnozí slyšeli, jak říká:
'Byla to zatraceně pěkná podívaná, dokud to trvalo.' Ten hajzl měl být venku v první linii a své vojáky vést."
K větrnému mlýnu dorazili i ostatní výsadkáři pokryti stejnou špínou jako ti první. Museli také projít příkopem. Tehdy něco Burgettovi "docvaklo", když uviděl Bensona, a on píše, cituji.
"Byl tu Benson a další známí. Byl pokryt až do pasu stejnou špínou jako všichni ostatní. Když jsem tam stál a díval se na něho, došlo mi najednou, že když odešel získat povolení k ústupu, nebyl pryč dostatečně dlouho, aby mohl dorazit do mlýna a vrátit se. A nepřišel zpět pokrytý bahnem, které měl na sobě teď. Benson nešel cestou zpátky do mlýna. Nesetkal se s poručíkem Sweenym, velitelem roty. Vzal to na sebe a sdělil Brinistoolovi, že poručík vydal rozkaz abychom ustoupili. Benson odhadl situaci a vzal na sebe odpovědnost, vytáhl nás z nebezpečí a pravděpodobně zachránil naši rotu A před vyhlazením. To bylo mé tajemství. Dokonce jsem ani Bensonovi nedal vědět, že vím, co se přihodilo."
Výsadkáři potom začali zaujímat obranu po celé délce fronty na kraji Opheusdenu. Sotva obranu zaujali, začali Němci útočit.
