Bojové operace 508. parašutistického pluku v den D - 17. září ve směru Groesbeek - Nijmegen
- je mapa, kde lze nalézt v textu jmenovaná místa bojů.
Při boji v pomyslném trojúhelníku Berg en Dal - Ďáblův pahorek( nebo Ďábelský pahorek) - Beek -, měla, jako součást všeobecného útoku k silnici Wyler - Nijmegen, četa z roty G z 2. praporu 508. parašutistického pluku úkol zabezpečit lesnatý kopcovitý terén Duivelsbergu (pomyslný trojúhelník hledej na mapě s názvem - Bojové operace 508. parašutistického pluku v den D - 17. září ve směru Groesbeek - Nijmegen - je více vpravo, směrem od prostředku). Terén v Duivelsbergu, což byl nejvyšší bod na úzkém hřebeni pahorku, měl výhodné pozice pro sledování veškeré okolní krajiny. Zároveň šlo odsud postřelovat přibližujícího se nepřítele na všech směrech a cestách. Tento tzv. Ďáblův pahorek (viz mapa), v historické literatuře také nazývaný Ďábelský pahorek, podle toho jak si jej Američané přejmenovali, byl vlastně útes, který byl přibližně 200 metrů dlouhý a 30 metrů široký.
Když se tedy bojová četa z roty G přiblížila k Ďáblovu pahorku, byla napadena těžkou německou minometnou a kulometnou palbou a musela se stáhnout zpět na svou výchozí pozici. Totiž Ďáblův pahorek bránila jednotka složená z německých parašutistů, kteří i zde měli v obraně velké množství automatických zbraní (kulometů, samopalů). Navíc byli němečtí obránci ve výhodě, neboť útočník, američtí výsadkáři, svůj útok prováděli vzhůru proti příkrému skalnatému svahu. Četa z roty G, posílena ještě jedním družstvem (asi deseti muži z obrany silničního zátarasu), tenhle útok do kopce znovu zopakovala, ale němečtí parašutisté je znovu odrazili.
Američané však Ďáblův pahorek nutně potřebovali a tak byla útokem na něj pověřena rota A, které velel poručík Foley. Ten dostal pod své velení i rotu G, všem společně pak vydal rozkaz, že Ďáblův pahorek musí být dobyt za každou cenu. Neútočil z již očekávaného směru, ale spustil svůj útok z jihu. Když se jeho útočná družstva, vyčleněná z obou rot přemisťovala do východiště útoku na jihu, kam je vedl méně známou cestou příslušník Holandského hnutí odporu, zpozorovali Němce, kteří jako posila přicházeli od Wyleru. Jedno z družstev zalehlo a připravilo pro německé posily past, ze které pak palbou Němce zahnalo se ztrátami zpět.
Američtí výsadkáři však neměli čas, aby přesně určili HBL (HBL - Hlavní Bojová Linie) fronty německých výsadkářů. Navíc v lese je těžké určit jaký tvar a kde jsou v bojové linii přesně maskovaná bojová postavení nepřítele. Tak se stalo, že když se americký průzkum přibližoval k HBL, byli dva američtí výsadkáři s bazookami zabiti z jednoho velmi dobře maskovaného německého kulometného hnízda. Američtí výsadkáři reagovali podobně. Dva skvělí střelci, kulometčíci, se nepozorovaně mezi stromy a terénními překážkami dostali do výhodného postavení, ze kterého dobře viděli tyhle německé kulometčíky a jejich obranu a celý obranný uzel Němců ze svého kulometu zlikvidovali. Zároveň tím ale zalarmovali střelbou německou hlídku, která byla jižně od německé hlavní pozice. Hlídka se přemístila a tak mohla do německé HBL vyrazit na levém křídle rota A. Jenže se tak dostala do přestřelky s dalším družstvem německých parašutistů, kteří jí zde na křídle zahnaly. Jak tak američtí parašutisté utíkali ze svých pozic, vnikla některá družstva na jiném místě do HBL Němců a dostala se do obklíčení německých družstev parašutistů. Němci dvě družstva odřízli od zbytků roty A. Na celou tehdejší situaci (nahoru, dolu a další manévry) si vzpomněl jeden z amerických parašutistů, vojín Angel Romero, který vše popsal takto, cituji:
"Střelecký souboj nás zavedl vzhůru na pahorek, byli jsme zahnáni dolů po druhé straně kopce a skončili jsme v úzké průrvě. Nemohli jsme se nijak krýt a zdálo se nám, že Němci mají palebnou přesilu deset ku jedné, a tak se seržant Piper zeptal, jestli se máme pokusit o průlom, nebo se vzdát. Russel Ludeman mluvil plynně německy a hovořil s Němci asi dvě minuty. Uklidňovalo nás to, ale vtom začali Němci střílet. Piper držel samopal Thompson a okamžitě jejich střelbu opětoval.
Někdo řekl: 'Zkusme to dostat se ven, stejně jsme vyřízeni!'
Byl jsem vzadu a nejblíže k nejvýhodnějšímu východu ze soutěsky. Vyběhl jsem ven směrem k vrcholu kopce. Byl jsem velice dobrý běžec, a toho dne bych porazil všechny současné běžecké primadony - a bez dopingu."
(Informace a citace pro Č 82, 83 a 84 byly použity z Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné a stejné informace jsem čerpal také z Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, když další informace pro popis jsem čerpal z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Určitým paradoxem tohoto boje bylo, že američtí výsadkáři v útoku na Ďáblův pahorek měli náhle v obklíčení izolována svá útočná družstva na Hlavním směru útoku, ale zároveň to znamenalo, že tam Němci museli převést z obrany více svých jednotek. A tak zbytek americké roty A postupoval nyní rychleji v rojnicích vzhůru po pahorku proti menší německé palbě. O útoku vypověděl pro historiky vojín John Britskely, který hovořil o tom, jak se k Němcům přibližovali, cituji:
"Seržant nám řekl, abychom ječeli jako indiáni a útočili vzhůru do kopce. Udělali jsme to. Joe Favela z plukovního velitelství zjistil, že je chtě nechtě stržen útokem, protože je, 'v nesprávné době na nesprávném místě'.
Když jsme se dostali na vrchol, všichni jsme začali střílet.
Němci vyskákali ze svých okopů a my jsme šli po nich. Seržant Bob White ze 3. čety... útočil v běhu přes vrchol pahorku a pak dolů po severovýchodním svahu. Z Němců jsme na této straně pahorku viděli jen jejich zadky. Ti, které jsme nestihli zabít, utekli dolů z kopce do lesa."
Ale opět zde byla úplně běžná reakce zkušených, mnoho let bojujících, německých jednotek a zde především jejich velitelů. Jakmile se ustupující Němci dostali k sebemenší nerovnosti, nebo krytu, okamžitě na pronásledující americké výsadkáře stříleli a také jich mnoho zranili. Navíc, kdo dobře čte, cítí, že nejen samotní výsadkáři, ale i jejich velitelé družstev, čet a rot museli být při neustálém měnění míst, při neustálém pohybu, velice zranitelní. Tak se stalo, že byl zabit jeden z velitelů čet a několik velitelů družstev utrpělo vážná zranění. Rychle je nahrazovali jejich zástupci, a protože americká 82. bojovala již od Normandie, znali američtí parašutisté okamžitá chování Němců. Dobře věděli, že když je vyhnali z jejich obranných postavení, bude rychle následovat německý protiútok. Také proto pronásledování provádělo jen pár amerických parašutistů, z nichž ti, kteří nebyli zraněni, nebo zabiti, se rychle vraceli na svah. Na svahu a těsně pod ním mezitím připravovaly zbytky roty A a přicházející posily obranu. Když pak Němci přešli do protiútoku proti "Novým vládcům Ďáblova pahorku" - americkým parašutistům, narazili na prudkou automatickou palbu, která k večeru Němce odrazila.
Ale Němci to nevzdali, ještě pod rouškou tmy se uchýlili ke lsti. Plazením se ve tmě přibližovali k pozicím amerických výsadkářů, kteří však byli připraveni. Nebylo to na celé délce americké obrany stejné, někde se Němci dostali velice blízko a tak je i zaznamenán v zápise výkřik jednoho amerického výsadkáře vojína Falvara, který zařval: "Plazí se k nám!" A jednoho z německých parašutistů dokonce ze svého samopalu zastřelil ze svého okopu ze vzdálenosti tří metrů. Rozpoutala se divoká palba z automatických zbraní po celé délce americké obrany, a američtí obránci tuhle německou lest zlikvidovali.
Na noc z 19. na 20. září 1944 vzpomínal tehdy devatenáctiletý vojín, americký výsadkář John Schulz, který na Ďábelském pahorku byl a pro vojenského historika Saunderse vypověděl co se v noci dělo, včetně svých osobních pocitů v tehdejší době, v těchto místech, cituji:
"Byli jsme inervováni (inervováni - znervózňováni, dle slovníku cizích slov) každičkým zašustěním v podrostu. Věděli jsme, že máme šetřit munici, ale nepřetržitá palba trvala celou noc a nikdo se neodvažoval riskovat, aby nepřítel pod pláštěm tmy znovu obsadil výšinu."
Tak takhle byl dobyt, obsazen a vyztužen obranou, pro Američany velice důležitý Ďáblův pahorek, odpoledne a v noci z 19. na 20. září 1944, jako další důležitý bod - v onom, již řečeném, trojúhelníku - Berg en Dal - Ďáblův pahorek( nebo Ďábelský pahorek) - Beek.
