Mapa postupu a útočných operací jednotlivých praporů britské 1. vzdušně-výsadkové divize
dne 18. září. Mapa ukazuje i obranu Němců, která se před útočícími Brity začala stále více, s přibývajícím časem, vylepšovat, s příchodem dalších a dalších jednotek a techniky, zvláště tanků, SHD a taženého dělostřelectva.
Jednou z těch špatných zpráv, které od dopoledne chodily na velitelství divize, jako ta, že špatně, nebo vůbec, nefunguje spojení, byla v brzkém odpoledni 18. září, další špatná zpráva - "pokusy o proražení k Frostovi na most se praporu ´South Straffords´ - 2. prapor jižněstaffordshirského pluku - také nepodařily!" Brigádní generál Hicks, zastupující velitele britské 1. vzdušně-výsadkové divize se proto rozhodl, že jakmile odpoledne přistane zbytek tohoto praporu a celá 4. parašutistická brigáda brigádního generála Hacketta, zopakuje útok nejen celý prapor South Straffords, ale měl být vyčleněn z Hackettovy brigády 11. parašutistický prapor podplukovníka Smytha, které budou odeslány do Arnhemu prorazit k Frostovi. Problém byl, že tohle rozhodnutí - vyčlenit prapor z Hackettovy 4. parašutistické brigády - mělo vážně narušit plán velitele brigády daný "Operací MARKET GARDEN" - úkol zněl - vyměnit jednotky Lathburyho brigády a posunout obranu ještě severněji a tak odclonit Němce od Arnhemu od severu. Jenomže nová situace, jak se vyvinula 18. září 1944, prostě nové rozhodnutí vyžadovala. Hackett tudíž měl upravit svůj plán - postupovat směrem na sever. Vysvětlit nově vzniklou situaci generálu Hackettovi odjeli k seskokovým a přistávacím zónám pro II. vlnu, náčelník štábu podplukovník Mackenzie a jeden z divizních štábních důstojníků Grieve.
Na přistávací zóny u Wolfheze - zóny "Y" a "S"( viz mapu z 18. září, kde jsou vidět místa, kde přistály jednotlivé prapory Hackettovy 4. parašutistické brigády. Na této mapě je vidět i hotel Hartenstein, západně u Oosterbeeku, kam se ten den přemístilo velitelství britské 1. vzdušně-výsadkové divize - bude o tom hovořeno v dalších článcích), tedy ke Ginkel Heide a Reijers Camp, obě zóny seskoku a přistání, měly onoho 18. září po 15,00 odpoledne (oproti 10,00 dopoledne) přistávat jednotky II. vlny - již vzpomínané zbytky 1. parašutistické brigády, ale především 4. parašutistická brigáda generála Hacketta. Když se tak krátce po 15té hodině stalo, přilétala II. vlna do palby. Jak si vzpomínali účastníci II. vlny, mysleli si ti, kteří viděli na zem, že "se něco zvrtlo". Tak například - na seskokové zóně jižně od silnice Ede-Arnhem ( nad zónou "Y") viděli, že je dole vřesoviště v plamenech a po celé seskokové zóně vybuchují granáty a miny. Jedna z Dakot dostala přímý zásah.
Co se to dělo na seskokových a přistávacích zónách "Y" a "S"?
Víme, že Němci měli plány, které získali již dvě hodiny po přistání té I. vlny 17. září z jednoho s kluzáků. Věděli o seskokových zónách, věděli o přistání II. vlny. Proto začali již 18. září dopoledne narušovat trasy vedoucí k seskokovým zónám na celé velké oblasti vřesovišť severně od silnice Arnhem - Ede. Celé dopoledne je skvělým způsobem odrážel 7. prapor králových vlastních skotských hraničářů - KOSB podplukovníka R. Payton-Reida. Jak říká Urquhart ve své knize, již 17. září odpoledne jim k boji zahrály skotské dudy píseň "Blue Bonnets" a skotští hraničáři se do Němců 18. září vrhli skvěle. Na silnici Ede - Arnhem pak zastavovali palbou všechna německá OT i OA, která vnikala do oblasti. Ničení přijíždějících Němců se skotským hraničářům dařilo celé dopoledne a zóny "Y" i "S" byly dobře chráněny, jenomže odpoledne Němci začali mnohem víc dotírat. Podplukovník Payton-Reid tak musel přeskupit svůj prapor South Straffords a vyslat do lesů další úderná družstva. Od severu však Němci dotírali neustále.
A nyní něco o Němcích.
Generál Bittrich, velitel 2. ts SS očekával, dle ukořistěných plánů, již od dopoledne 18. září spojeneckou II. vlnu. Zabezpečil své očekávání dokonce tak, že měl radiové spojení s přístavem na pobřeží La Manche, který ještě zůstal Němcům v obklíčení. Odtud měla přijít prvá zpráva po vysílačce o dalších vlnách, které budou Spojenci přes kanál La Manche vysílat. A proto již tři čtvrtě hodiny před 15 hodinou, odpoledne 18. září, Němci věděli, že do oblasti přilétala spojenecká II. vlna. Do všech oblastí přistání proto spěchaly všechny mobilní rezervy SS, které měl Bittrich k dispozici a které byly právě pro tento případ vyčleněny. Dokonce v některých místech na chvíli utichaly ve městech, jako v Arnhemu, některé těžší zbraně, jako byly 20 mm protiletadlové kanóny. Stejně tak byly z některých pozic odvezeny i univerzální 88 mm kanóny. Všichni měli zabránit příletu II. vlny a případnému zásobování I. vlny. Jak víme, povzbudit morálku přilétly i stíhačky Luftwaffe, které udeřily na místa přistání. Přes toto vše se později z německých zápisů Urquhart dozvěděl, cituji:
"Jakmile se však začalo nebe plnit kluzáky a padáky a pravidelný řetěz letadel byl zdánlivě nekonečný, našli se i v jednotkách SS muži, kteří, jak mi později řekl jeden německý důstojník - 'strachy zkolabovali'."
Ale pojďme na zem, k podplukovníku Payton-Reidovi, veliteli 2. praporu jižněstaffordshirského pluku (South Straffords), jehož hraničáře, ještě před příletem čekala skutečně těžká bojová situace. Krátce před příletem II. vlny totiž mnoho Němců infiltrovalo až moc blízko přistávacích a seskokových zón. Podplukovníku nezbylo nic jiného, když se to nedařilo jen střelbou - dát povel - "Na bodák!" Mnoho Němců nervově nevydrželo a uteklo. Mnozí však zůstávali v polích, lesích a narychlo vybudovaných zákopech a připravovali se pálit na kluzáky a parašutisty. Jak již bylo řečeno, palba těžkých zbraní rozpárala trup Dakoty, ve které letěl zástupce velitele 11. parašutistického praporu, někteří parašutisté byli raněni do nohou. Další letadlo se 16ti parašutisty na palubě bylo zasaženo, vzplanulo, ale všichni stačili vyskočit. Americká obsluha letadla, včetně kapitána, však zahynula v troskách letadla. Úplně rozbit na vršcích stromů zůstal i jeden kluzák s rozpáraným břichem, z kterého vyhřezl džíp a protitankové dělo. Vřesoviště, jak již bylo řečeno, bylo v plamenech. Ze vzduchu to skutečně vypadalo tragicky, neboť vítr plameny rozdmýchával a někteří parašutisté byli se svými padáky odneseni dost daleko směrem do lesa.
O přistání celé II. vlny pro "Operaci MARKET GARDEN" již bylo řečeno zde v Č 45:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=137&t=5851
Lze konstatovat, dle knihy Arnhem od Jaroslava Hrbka, stejně jako od Urquharta, že seskok II. vlny byl vcelku úspěšný, cituji:
"neboť ze 2 119 mužů britské 4. parašutistické brigády brigádního generála Hacketta, jich 90 % (1908 mužů) úspěšně přistálo na správném místě živých a zdravých. U Arnhemu však větší ztráty utrpělo dopravní letectvo. Také řada výsadkářů se ocitla na dosti vzdálených místech od místa určení - od cíle. Osádka jedné hořící Dakoty, ze které vyskočili všichni, včetně velitele kapitána Franka G. Kinga se na zem nedostala v plném počtu . Čtyři její výsadkáři chyběli. Jednoho výsadkáře ve dveřích letadla zasáhla kulometná dávka ze země, druhému začal hořet padák. Objevil se po chvíli jen jeden ze čtveřice. Ten čtvrtý, dle historických pramenů, nejprve zůstal v hořícím letadle, které nouzově přistálo a pak odešel s piloty neznámo kam.
Některé kluzáky určené pro Arnhem přistály daleko od cíle, když 2 z nich dokonce na jižním břehu Rýna. Jeden kluzák dosedl nedaleko vesnice Driel, výsadkáři se z něho dostali i s protitankovým dělem. Podařilo se jim sehnat loď a převézt dělo přívozem do Heveadorpu.
Přistání neměl jednoduché ani brigádní generál Hackett, který seskočil necelých 300 metrů od místa, kde chtěl přistát a zřídit si své první velitelské stanoviště. Než tam došel, zajal 2 překvapené Němce.
Ale vůbec nejhorší situace pro Arnhem vznikla při shozu zásob. Totiž celkem 35 bombardérů typu Sterling nejen že nerespektovalo kouřové signály ze země( nebylo radiové spojení s Anglií, Belgií, s letectvem a vůbec s nikým - má poznámka), ale ještě navíc byly tak nepřesní, že balíky potravin, munice a dalšího materiálu rozesely na ohromné ploše.
Výsledek shozu zásob pro Arnhem tak 18. září 1944 z II. vlny zněl - z 87 shozených tun se jich jen 12 tun dostalo k výsadkářům a zbytek byl rozházený směrem k jihozápadu, 'což prý Němci vřele uvítali'....!!!"
(Informace pro Č 124., 125. a 126., byly použity z Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, dále také Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné i stejné informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
U Urquharta se dozvídáme o seskoku velitele 4. parašutistické brigády brigádního generála Hacketta něco bližšího, něco víc i o jeho individualitě, o jeho ne zcela běžných lidských vlastnostech( určitě byl svérázný), cituji:
"Když se síly dostaly nad zónu výsadku, Hackett, který byl první ve svém shozu, zaznamenal při rozsvícení světla, že jsou nějakých tisíc yardů (900 m) od přesného místa seskoku. Stál ve dveřích a v povznesené náladě se kochal pohledem, protože snadno rozpoznával topografické znaky, na nichž založil své přípravy místa srazu. Viděl barevný kouř udávající místo setkání, křižovatku zákopu a podrostu a restauraci za hlavní silnicí. To vše si prohlížel během několika vteřin, které si dopřál - jedna, dvě, tři, čtyři pět. Pak vyskočil.
Když se jeho padák otevřel, škublo to a on upustil svou hůl. Viděl, jak se snášejí další parašutisté ačkoli se stále střílelo. Na zemi s radostí konstatoval, že přistál méně než tři sta yardů (270 m) od místa, které si zvolil jako velitelství své brigády. Začal se probírat vřesovištěm, aby našel hůl. Troufám si říci, že kdybych byl u toho, určitě bych si neodpustil komentář ohledně jeho zájmu o vycházkové hole. Když jsem nedávno navštívil jeho brigádu v Rutlandu, začal si činit nárok na mou vlastní vycházkovou hůl. (Páni generálové se takto špičkovali a hecovali i po skončení MARKET GARDEN, - moje poznámka)
'Je pozoruhodně podobná té, kterou jsem měl, když jsem byl naposledy na velitelství divize', poznamenal.
Ujistil jsem ho, že hůl je moje.
'Koupil jsem si ji v Oakhamu, kde bydlím,' trval na svém, 'a byla to jasanová hůl, přesně taková jako tahle.'
Ukázal jsem mu na holi vyryté 'U', 'podívejte se' vyzval jsem ho 'teď již nemůžete mít žádné pochybnosti'.
Hackett mě navzdory tomu očividně podezříval, že jsem mu jeho hůl zcizil a že 'U' je pouze zločinný pokus, jak tento čin zakrýt. Byl rozmrzelý, zatímco já jsem to považoval jen za směšnou historku."
