Mapa celého průběhu Operace MARKET GARDEN, od 17. září do 26. září 1944, i s
protiútoky Němců na oblasti ovládané Spojenci v době trvání operace.
Generál Urquhart ve své autobiografii Arnhem, napsal, podle divizních zápisů, z bojů a života v oblasti Arnhemu - od 17. do noci z 25. na 26. září 1944 - spoustu historických faktů, která pak používali většinou všichni vojenští historici ve svých dílech. Je pochopitelné, že v jeho autobiografii, jak je u autobiografií běžné, je i spousta emocí, které historik používající fakta pak vynechá. Také moje psaní již po mnoho článků doprovází právě fakta Urquharta, běžně uznávaná a napsaná historiky, občas však citací proložená i generálovými emocemi. Vidím tedy i jako povinnost, než budeme provádět "Hodnocení Operace MARKET GARDEN", napsat, co se dělo dál s generálem Urquhartem, když v brzkém ránu 26. září, opustil jižní břeh řeky Dolní Rýn a spěchal za generálem Browningem, velitelem 1. vzdušně-výsadkového sboru, aby mu podal hlášení.
Je nutno říci, že mu tu noc, či již ráno, prakticky zůstal po boku skutečně jen jeho pobočník kapitán G. C. Roberts, neboť jeho osobní sluha Hancock prostě zmizel. Generál Urquhart ve své autobiografii osud svého sluhy Hancocka vylíčil tak, že prožil skutečně náročné hodiny té noci. Přelezl nějakou zeď a regulovčíci jej nasměrovali přes nějaké pole, které ve světle signálních světlic a výbuchů dělostřeleckých granátů sluha špatně viděl. Myslel si, že vidí vyasfaltovanou silnici, ale ve skutečnosti to byl příkop plný vody a to, co se lesklo jako asfalt, byla ve skutečnosti vodní hladina. Velitelův sluha Hancock tam spadl a musel přeplavat a když se dostal na druhou stranu, vykročil ještě s několika vojáky, kteří se také spletli, - směr Nijmegen. Doufal, že až se dostane do Nijmegenu, doptá se a nalezne karavan generála Urquharta, který tam musel být v koloně vozidel britské 1. vzdušně-výsadkové divize, která byla přivezena do Nijmegenu z Anglie přes moře a pak po ose přes Belgii.
V době této anabáze Hancocka, kráčel po silnici, se svým pobočníkem divize kapitánem Robertsem, unaven a psychicky zdeptán generálmajor Urquhart. Nejprve šli směrem k přední brigádě 43. pěší (Wessex) divize, aby tamější důstojníci odtud předali zprávu velení, že je generál v pořádku. Celou další anabázi nechám, - od přední brigády 43. pěší (Wessex) divize - popsat raději samotného generála i s jeho duševními a tělesnými stavy (jedná se o mimořádné prožitky, které určitě přináleží popsat samotnému generálu. U většiny historiků je vždy nejméně několik vět z tohoto nevšedního zážitku pana generála uvedeno napřímo, nebo nějak vytrženo z kontextu, zde tedy budou všechny jeho prvotní prožitky v celku - v prvé osobě.), cituji:
"Po silnici směrem na Driel jsme s Robertsem došli k taktickému velitelství generála Thomase. Poslal jsem Robertse dovnitř, aby zařídil transport na naše velitelství sboru, protože jsem se chtěl, co nejdříve dostat zpátky a podat zprávu generálu Browningovi (generála Thomase, velitele 43. pěší /Wessex/ divize nechtěl Urquhart 'ani vidět', neboť jej v tuto dobu, jak říká na jiném místě, vinil z toho, že nejenže nechápal stav britské 1. vzdušně-výsadkové divize v Oosterbeeku, ale že jí vůbec nepomohl dostatečně účinně - má poznámka). Sám jsem raději zůstal venku. Když se Roberts objevil ve sklepní místnosti, kterou velitelství obsadilo, bylo to pro štábní důstojníky překvapení. Roberts měl několikadenní strniště, polní uniformu roztrhanou a potřísněnou krví a jako všichni ostatní byl samozřejmě neumytý a páchl. Nebyl přijat s žádným nadšením.
Nečekali jsme dlouho, brzy se objevil Browningův pobočník Harry Cator v džípu a v hustém dešti nás odvezl. Když jsme dorazili na Browningovo velitelství, cítil jsem se velice unavený a byl jsem zcela promočený. Byl jsem příliš unavený i na to, abych si sedl, když nás Cator uvedl do útulné místnosti, kde na jedné stěně visela zarámovaná fotografie německého generála. Visela mírně šikmo a sklo bylo rozbité. Cator vysvětlil, že Browning po ní hodil kalamář, což vyjadřovalo jeho rozpoložení.
Browning přišel za malou chvilku, jako obvykle dokonale upravený. Vypadal, jako kdyby přišel z přehlídky a ne vstal z postele uprostřed bitvy. Snažil jsem se projevit ještě určitou aktivitu a ohlásil jsem: 'Divize je nyní již téměř venku. Bohužel jsme nebyli schopni provést to, čím jsme byli pověřeni.'
Browning mi nabídl drink a ujistil mě, že pro divizi se koná vše.
'Udělali jste, co jste mohli,' řekl. 'Nyní byste si měli odpočinout.'
Průběh setkání byl naprosto neadekvátní, můj mozek však již vypovídal poslušnost a každá myšlenka vyžadovala sílu vůle. Protože jsem byl stále promočený, sehnal Cator náhradní polní uniformy a dal je do místnosti, jež mi byla přidělena v budově sousedící s domem, který obsadil Browning. Vojenský sluha mi přinesl šálek čaje. Odstrojil jsem se a lehl jsem si do neobyčejně pohodlné postele. Neusínalo se mi však lehce. Hlavou mi vířily obrazy ze změti vzpomínek, myšlenek a plánů. Za nimi vyvstávaly jako temné pozadí všechny důležité otázky. Mohli jsme na začátku vyrazit z místa přistání rychleji? Co se stalo s Frostem? Co se stalo s naší podporou stíhaček? Co zdrželo 30. as (XXX. as)? Kolik důstojníků a mužů z divize se dostalo ven? Otázky byly dostatečně logické, přesto však jakoby nějakým zvláštním způsobem patřily životu někoho jiného. Zůstávaly nadále viset ve vzduchu.
Když jsem se probral, zjistil jsem, že mi někdo sebral břitvu z malé soupravy, kterou jsem nechal v koupelně. To mi připadalo jako poslední kapka!
Jel jsem na sraz u Drielu, kde 43. pěší (Wessex) divize předtím sbírala ty, kteří to vše přežili, a rozdávala jim čaj, teplé jídlo, deky a cigarety. Mnoho z nich čekalo stále ještě před přijímací budovou. Charles Mackenzie si byl vědom, že jsou na mušce Němcům, kteří obsadili výšiny severně od řeky, a rychle se postaral, aby se odtud dostali rychle pryč. Zavedl je na silnici směrem na Nijmegen.
Většinu z nich odvezli, někteří unaveně kráčeli dál.
K žádné tragédii na poslední chvíli nedošlo."
Tolik tedy o prvních hodinách generála Urquharta v brzkém dopoledni 26. září, když se trochu prospal a zkontroloval shromaždiště.
(Informace pro Č 175., 176. a 177., byly použity z Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné i stejné informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Pojďme se ještě na chvíli podívat na časné ranní hodiny dne 26. září 1944, do prostoru, co ještě večer předtím byl britský obranný koridor Oosterbeek - Němci nazývaný "Kotel".
Od rána, jak se rozednělo, prohledával hlavní lékař divize - Náčelník lékařské služby divize - Dr. plukovník Warrack a jeho lékaři prostor Oosterbeek a hledali raněné. To, co viděli bylo strašné - hotel Hartenstein prázdný, všude jen houfy živých Němců. V oblasti "Kotle" bylo ticho, občasně přerušované výstřely z ručních zbraní - to když se někteří opozdilí britští vojáci odmítali v obklíčení vzdát. Plukovník Warrack později do hlášení uvedl, že u jednoho z domů našli skupinku mrtvých britských vojáků, které zabil přímý výbuch dělostřeleckého granátu. Mezi nimi našli jednoho vojáka, který ještě žil a měl zlomené obě nohy. V některých domech našli další raněné. Dávalo se morfium, obvazovalo se a přikládaly se dlahy. Jednalo se skutečně již jen o jednotlivce, neboť většinu britských raněných nalezli již Němci a odvedli, nebo odvezli je na shromaždiště. Pro sbírání raněných a jejich odvoz Němci použili 36 bílých sanitek označených velkým červeným křížem.
Poměrně podrobně kniha Arnhem ukazuje paní Ter Horstovou a její nezištnou pomoc britským parašutistům (je zachycena i ve filmu - Příliš vzdálený most). I proto nás Urquhart seznamuje ze zápisu s jejím dalším osudem. Budu citovat osud paní Ter Horstové i další popis generála Urquharta o ztrátách Oosterbeeku. Začátek je tedy o paní Ter Horstové a jejím dalším osudu, cituji:
"Před domem vedle kostela v Oosterbeeku nakládala paní Ter Horstová ruční vozík, který nějakým zázrakem zůstal nepoškozen. Když ji doprovodili na německé velitelské stanoviště přes silnici, dostala od přítomného vyššího důstojníka rozkaz tuto oblast opustit.
Její působení v náš prospěch nezůstalo Němci nepovšimnuto. Uložila na vozík své děti a tři zavazadla a vydala se s přítelkyní do míst, o nichž neměla ještě docela jasno. Na jedné farmě na severu měla přátele, možná by našla azyl právě u nich. Cesta mohla trvat celé dny. Když vyjela a tlačila svůj malý vozík, britští ranění, kteří mohli chodit, byli právě shromažďováni u vesnické koncertní síně.
Když je míjela, sotva jejich směrem pohlédla.
Toho rána dne 26. září 1944 důstojníci na obou stranách Dolního Rýna počítali.
Kromě velkého počtu mužů na obvazištích a ošetřovnách se uvnitř perimetru napočítalo zhruba 300 raněných spolu se 200 dorsetshirskými. Němci, jak se otevřeně uvádělo, ztratili v bojích o Arnhem 7 000 mužů. V domech a chatách, příkopech i v lese stejně jako v přeplněných nemocničních pokojích spřádali muži 1. vzdušně-výsadkové divize plány na útěk. Přibližně 200 uprchlíků bylo na svobodě. Skrývali se, nebo je ukrývali stateční civilisté, kteří velmi dobře věděli, co by je v případě jejich objevení čekalo.
Jižně od řeky se počítali živí. Poskytlo to přesný obraz situace.
Z 8 905 důstojníků a vojáků, kteří zde byli vysazeni a 1 100 pilotů kluzáků se nás vrátilo zpět 2 163 - spolu se 160ti Poláky a 75ti dorsetshirskými. Z Arnhemu a Oosterbeeku se již nikdy nemělo vrátit více než 1 200 důstojníků a vojáků britské 1. vzdušně-výsadkové divize a pluku pilotů kluzáků.
To však stále nebyl konec."
