V pravém dolním rohu mapy je vesnička či městečko Losheim a okolo je právě Losheimská
průrva, o které je v textu řeč, v období 16. až 19. prosince 1944.
Kdo se vojenstvím zabývá tak ví, že rozhraní jednotek příslušející k nějaké jiné vyšší jednotce, a to bylo v Losheimské průrvě rozhraní dvou sborů( americký 5. as a 8. as), bývá vždy to nejslabší místo obrany. Čím více velitelství je rozhraní nadřízeno tím horší. V druhé světové válce, tahle takřka poučka, bezezbytku platila jak na Východní tak na Západní frontě.
A Losheimská proláklina byla Američany v prosinci ještě vylepšena o jejich mentalitě odpovídající specifika... Obrana severní částí průrvy v podání Američanů znamenala, že tudy projížděly každou hodinu 2 vojáci v džípu...
Německý průzkum pracoval dobře a tak byly všechny zprávy o Losheimské průrvě pečlivě zapracovány hned do prvních úderů dne 16. prosince a pak i do 17., 18. a 19. prosince 1944.
Wacht am Rhein počítal s tím, že hranice mezi německou 6. TA SS a 5. TA bude probíhat až jižní částí Losheimské průrvy. To aby německá 1. td SS měla volnou cestu na Západ - viz "Bojová skupina Peiper" na Stavelot a Staumont s koncem v La Gleize.... A zároveň ono rozhraní umožňovalo dostatek operačního prostoru jednotkám 5. TA generála Manteuffela, aby hned po prvním dni obkličovaly 2 pluky americké 106. pěší divize, které byly vysunuty na Schnee Eifelu ( Sněžný Eifel).
V prostoru před německou 1. td SS z 1. ts SS z 6. TA SS, jak již bylo řečeno, tedy i v severní části Losheimské prolákliny otevírala cestu německým tankům 3. výsadková divize. Ta však narazila velice rychle, a to již ráno 16. prosince 1944, na nečekaně tuhý odpor amerických obránců, kteří se velmi rychle vzpamatovali po dělostřelecké přípravě. Němečtí výsadkáři byli posíleni i o samohybná děla, ale také proti nim stálo několik amerických čet a rot SHD, která se bránila velice urputně v hnízdech odporu, vytvářejíc boční a křížovou palbu. Výsadkáři sice k večeru prorazili, ale utrpěli v bojích dosti těžké ztráty.
A v té jižní části Losheimské průrvy útočily dva pluky Manteuffelovy 18. VGD, které byly, bez dělostřelecké přípravy, podporovány 40ti SHD. Německé pluky grenadýrů se v jižní části průrvy doslova vloupaly do amerických obranných pozic a po střelbě zblízka rozprášily (místy však došlo k tuhým bojům) několik čet ze 14. jízdní skupiny. Již během dopoledne se grenadýrům z 18. VGD, podporovaných SHD, podařilo obklíčit, nebo obsadit, prakticky všechny farmy, jakož i vesnice v Losheimské průrvě.
V celé americké 14. jízdní skupině došlo již v poledne a odpoledne 16. prosince, k velkým zmatkům, o kterých většina historiků říká - vznikl chaos. Zálohy, které měly posílit hnízda odporu 14. jízdní, nevěděly kam mají jít a hromadně začaly utíkat. Nejhorší na celé situaci bylo, že útěk začal s vědomím velitele americké 14. jízdní skupiny plukovníka Marka A. Devina. Prý mu selhaly nervy a bez jakéhokoliv rozkazu nadřízených opustil své velitelské stanoviště. Když jej konečně nalezli, a to ve změti a chaosu různých vozidel na ústupové silnici, začal vysvětlovat, že jede do týlu pro střelivo... Ve 14. jízdní byl neuvěřitelný chaos. Úkoly neplnil nikdo! Jeden z příkladů, že tomu tak bylo, uvedu z Grynera, cituji:
"Stal se takový případ, že jedna z rot napadená německou pěchotou a SHD, ztratila po první salvě 3 muže, ohlásila tento fakt rádiem na velitelství, a zbývajících 87 mužů se okamžitě vzdalo. Za soumraku se situace ještě zhoršila. Rozprášené a dezorientované jednotky podlehly celkové panice a hromadně opouštěly své pozice. Když se za úsvitu 17. prosince objevily německé tanky, zbytky obránců se vzdaly a otevřely tak cestu k obklíčení dvou amerických pluků ze 106. pěší divize na Sněžném Eifelu (Schnee Eifel).
Losheimská proláklina se tak vlastně stala jediným místem, kde se Němcům podařilo prolomit obranu tak, jak to určoval plán Wacht am Rhein.
Na Schnee Eifelu se tím schylovalo k dramatu, jehož výsledkem byla největší americká porážka na Západní frontě ve 2. světové válce. Nezkušené jednotky 106. americké divize netušily, že slabá clona německých jednotek, sporadicky útočících na dobře připravené pozice, nevěstí nic dobrého. Skutečné nebezpečí hrozilo na křídlech a velitel divize americký generál Jones, si to plně uvědomoval. Ze svého velitelství v St. Vith konzultoval tuto situaci, která vznikla zhroucením obrany 14. obrněné skupiny, s velitelem sboru generálem Middletonem. Navrhoval ústup za Sněžný Eifel. Dodnes (Gryner 1994) není úplně jasné, co mu Middleton odpověděl. Po válce přiznal, že měl strach, aby ústup jednotek 106. pěší divize nezpůsobil paniku v řadách obránců a je i pochopitelné, že sám se nechtěl ukvapit, protože zprávy z předních linií byly kusé a neúplné. Faktem je, že Jones porozuměl jeho rozkazu tak, že má bránit současné pozice. Ani Jones se ovšem nechtěl unáhlit - vždyť po letech služby v armádě bylo toto jeho první bojové velení (do 19. prosince 1944 se v Losheimské průrvě vzdalo do rukou německého útočníka, - levé rameno kleští tvořil německý pluk grenadýrů z 18. VGD, - celkem 8 000 Američanů ze dvou pluků 106. pěší divize...!!! Některé historické prameny říkají, že těch, kteří se vzdali bylo jen 7 000, více historických pramenů, ale hovoří o čísle 8 000 amerických vojáků a důstojníků - má poznámka)."
Od Zalogy se potom dozvíme, že se obklíčením dvou amerických pluků ze 106. pěší divize utvořila v americké obraně velká díra, neboť americká 28. pěší divize, která byla v tomto místě Losheimské prolákliny také rozmístěna, nejprve moc nepomáhala. Totiž americká 28. pěší divize byla v Ardenách, či Eifelu, proto, že se měla vzpamatovat z těžkých listopadových bojů v Hürtgenském lese. Tím, že byly takto obklíčeny ony dva americké pluky, musela 28. pěší bojovat proti neobyčejné přesile. Pluky americké 28. pěší divize, když se však poměrně rychle vzpamatovaly, podporované americkým 707. tankovým praporem, vytvářely před Němci palebnou clonu a hodiny a hodiny kladly tuhý odpor. Podobně bojovaly i další americké tankové prapory v ardenské oblasti. Cituji ze Zalogy:
"Během čtyřech dnů (16., 17., 18. a 19. prosince 1944 - má poznámka) vybojovala americká 28. pěší divize, spolu se 707. tankovým praporem celou sérii tvrdých bojů a postupně se stahovala do městečka Bastogne. Dvě německé armádní tankové divize začaly rozšiřovat průlomy v americké obraně.
- 116. td směrem na Houfallize.
- 2. td směrem na Bastogne.
Obě německé tankové divize ( z 5. TA) nasadily na čele svého postupu divizní průzkumné prapory následované rotami tanků Panther.
Obětování americké 28. pěší divize umožnilo generálu Hodgesovi, veliteli americké 1. A, přesunout do tohoto sektoru posily. Jako první dorazila Bojová velitelství dvou obrněných divizí vyslaných na pomoc 106. pěší divizi. Bojové velitelství 'B' 9. obrněné divize se skládalo z obvyklé směsice jednoho tankového praporu, jednoho praporu mechanizované pěchoty a konečně jednoho praporu SHD. 14. tankový prapor, spadající pod toto Bojové velitelství, byl prvním útvarem vyzbrojeným tanky Sherman M4A3 (76 mm), který prošel v Ardenách delšími boji, Americká 7. obrněná divize se začala do oblasti přesouvat z Nizozemska a její Bojové velitelství bylo umístěno v St. Vith. Tyto útvary, spolu se zbytky 28. a 106. pěší divize držely(do) 23. prosince výběžek u St. Vith, jako 'Palec tlačící na německý krk'. Pro německé síly představoval tento úsek mezi 5. TA a 6. TA SS zásadní překážku, nedovolující koordinované využití průlomů v americké obranné linii.
Většina střetnutí v této oblasti se odehrála mezi americkými tankovými prapory a německou pěchotou, kterou občas podporovalo několik tanků, nebo SHD."
(Pro Č 37., 38. a 39. - Bitva o Ardeny, byly použity především mé dlouholeté poznámky za desítky let shromážděné, dále ověřená historická fakta z knih - Hitlerova armáda. Vývoj a struktura německých ozbrojených sil v letech 1933 - 1945 - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command - Philippe Masson - Historie německé armády 1939-1945, - James Lucas - Poslední rok Německé armády, Horst Scheilbert - Německé obrněné jednotky, Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, Peter H. Gryner - Ardeny 1944, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak - Ocelová lavina, Leo Kessler - Ardeny: Operace Lítice, Otto Skorzeny - Mé velitelské operace, Janusz Piekalkiewicz - Tanková válka 1939 - 1945, Letecká válka 1939 - 1945, Steven J. Zaloga - Panther vs. Sherman a další historické prameny z: Použité podklady na konci článků. Použity byly také některé termíny i z dalších pramenů, jako ověřená fakta, která jsem našel pod heslem Ardeny na internetu.).
Je čas opustit boje Losheimské průrvě, kde probíhala hranice, nebo rozhraní mezi německou 6. TA SS generála Dietla a mezi Manteuffelovou 5. TA a věnovat se naplno bojům nejúspěšnější německé armádě v Bitvě o Ardeny - 5. TA.
Německá 5. TA generála Manteuffela, útoky přes řeku Our - 16. až 18. prosince 1944.
Mapa útoku německé 5. TA generála Manteuffela, dle plánu Wacht am Rhein, nám ukazuje (
řeka Our je podél německé hranice na této mapě), že bojové operace měly její sbory provádět 37 km jižně od Elsenbornského hřebene. Když se podíváme na mapu oblasti útoku 5. TA vidíme, že ve velké šíři nástupního prostoru byla vodní překážka - řeka Our...
Již několikrát bylo řečeno, že Manteuffel si u Hitlera vymínil, že ranní dělostřelecká příprava dne 16. prosince ráno bude zkrácena aby američtí obránci měli co nejmenší čas se vzpamatovat a místo v 10,00 dopoledne zaútočili němečtí vojáci úderných oddílů zaútočili již za úsvitu. K útoku byly využity světlomety, jejichž světlo se odráželo od husté oblačnosti v okolí řeky Our. Bojiště před útočícími údernými družstvy pěchoty tak vypadalo jako ve dne.
