Němečtí parašutisté z 2. parašutistické divize v ulicích „ Věčného města“ – Říma – září 1943.
Německá 2. parašutistická divize měla velké zásluhy v „Operaci Achse“ („Operace OSA“) na rychlém pádu hlavního města Itálie Říma do rukou Wehrmachtu.
Ano, byla to 2. parašutistická divize generála Ramckeho (ten byl v září 1943 nemocen a tak divizi velel podplukovník Meder-Eggebrecht), která bivakovala pod stany v Pontinských bažinách, jihozápadně od Říma od 26. července 1943. Poplašná zpráva o tom, že „italský druh ve zbrani“ přešel na stranu Spojenců, dorazila do tábora v Pontinských bažinách již ve 20 hodin večer dne 8. září 1943, když zprávu generál Eisenhower odvysílal, v Radio Alžír, v 18 hodin 30 minut.
Prvně v Itálii zprávu zachytil major Mors, velitel nového parašutistického instrukčního praporu, který celé odpoledne se svými operátory odposlouchával americká vysílání a tedy i vysílač v Palermu. Proto se jako první dozvěděl o kapitulaci a okamžitě předal zprávu svému nadřízenému generálu Studentovi, veliteli 11. parašutistického sboru. Generál Student ještě „za tepla“ zprávu odnesl polnímu maršálu Kesselringovi, který ihned vydal rozkazy k „Operaci Achse“, ve kterém měl 11. parašutistický sbor nezastupitelnou úlohu.
Tady si musíme říci, že italská armáda od července 1943 postupně obklopila německou 2. parašutistickou divizi celkem sedmi svými pěšími divizemi. Italové zřejmě neměli ponětí o tom, co „zelení ďáblové“, němečtí parašutisté, umí. Samozřejmě, že němečtí parašutisté přesně věděli kde jsou slabá místa v obraně italských divizí.
Němečtí parašutisté proto hned prvním útokem prolomili kruh italské obrany a rozjeli se od jihu na Řím.
Na Řím dne 9. září ráno spěchala ze severu také německá 3. divize pancéřových granátníků pod velením generála Gräsera.
Všechny italské jednotky, které byly soustředěny v oblasti Pontinských bažin, byly za den 9. září 1943 odzbrojeny a již časně ráno dne 10. září převzal major von der Heydte jednu bojovou skupinu z 2. parašutistické divize, divize, které velel za nemocného generála Ramckeho podplukovník Meder-Eggebrecht.
Nebyla to žádná malá bojová síla, která vyrazila na Řím pod velením majora von der Heydte, bylo to celkem 6 praporů parašutistů s 2. parašutistickým dělostřeleckým plukem. Úkol této silné bojové skupiny z 2. parašutistické divize zněl jasně, cituji:
„Vytáhnout od moře na Řím. Zlomit odpor italské obrany.“
A parašutisté se rozjeli.
Když bojová skupina Heydte dorazila na jihozápadní předměstí Říma, přivítala je tam palba italské sardinské granátnické divize. Parašutisté museli útok zastavit a k umlčení silného nepřítele poslat kupředu 2. parašutistický dělostřelecký pluk.
Německý III. prapor z 6. parašutistického pluku pod velením majora Pelze se zastavil před budovou, která vypadala jako zámek. Major Pelz si pozval kapitána Milcha, velitele 4. baterie 2. parašutistického dělostřeleckého pluku, aby s ním projednal dělostřeleckou podporu při útoku. V tu samou chvíli tam přijel i velitel bojové skupiny major von der Heydte a po poradě začala dvě parašutistická lehká děla ráže 105 mm budovu připomínající zámek ze vzdálenosti 200 metrů systematicky ostřelovat. V čele útoku parašutistů jel průzkumný vůz, na jehož střeše byl sám major von der Heydte, který muže popoháněl. Když se parašutisté zastavili u římského vysílače, rozhodl major von der Heydte, že Milch a jeho baterie nemůže otálet a musí pokračovat směrem na Řím. Kapitán Milch upozorňoval na specifiku městských bojů a chtěl počkat na dojíždějící jednotky. Major von der Heydte však rozhodl, že se musí dál do Říma a on že za podpory dělostřelectva kapitána Milcha pojede ve svém obrněném voze s přítomnými jednotkami dál.
V koloně pak jel vepředu průzkumný obrněný vůz a za ním jel kapitán pozemního vojska, který se k nim přidal a jel s nimi také, ve vypůjčeném pásovém motocyklu i velitel 4. baterie 2. parašutistického dělostřeleckého pluku kapitán Milch, na vypůjčeném pásovém motocyklu. Později kapitán Milch o jízdě do Říma sepsal hlášení, které znělo takto, cituji:
„Čelo vjelo pokojně do Říma. Na jednom tržišti major von der Heydte zastavil a koupil hrozny vína. Hned jsme je snědli. Jeli jsme dál a stále jsme před sebou viděli italské motospojky, které se vzájemně střídaly, ale udržovaly si od nás určitý odstup ( připomenu, že od února 1943 byl Řím vyhlášen – „Otevřeným městem“). Pak jsme dojeli k protitankovému zátarasu. Vzhledem k tomu, že můj motocykl byl nejpohyblivější, obrátili jsme pořadí: já jsem jel vpředu, za mnou následovalo kapitánovo osobní auto a za ním průzkumný vůz s velitelem bojové skupiny. Když jsme dojeli skoro až ke slavnému obelisku na Via Ostiense nedaleko Colossea, uviděl jsem v boční ulici tanky, jejichž hlavně se otáčely naším směrem.
Padli jsme do léčky.
Abych varoval další obě vozidla, vypálil jsem po nejbližším tanku. Odpovědí byl výstřel z jeho děla. Tanky se rozjely, pronásledovaly chvíli průzkumný vůz, kterému se však podařilo ujet a pak najely na moji baterii. Ta za námi jela podle rozkazu hodně pomalu, a varována mým výstřelem, dokázala až do odpoledne všechny útoky nepřátelských tanků odrážet.“
Veliteli bojové skupiny majoru von der Heydtemu se dařilo s jeho vojsky odolávat italským jednotkám až do 11. září 1943, kdy v Římě italská armáda složila zbraně. Jen závěr této operace se majoru von der Heydtemu nezdařil, neboť právě v závěru „Operace Achse“ v Římě, se při průzkumném letu poblíž Říma zřítil s letounem Storch a s těžkým zraněním byl dopraven do vojenského lazaretu.
Již v minulých článcích jsme si řekli, že 12. září 1943 osvobodili parašutisté z III. praporu 1. parašutistického pluku (1. parašutistická divize), tentokrát pod velením Otto Skorzenyho z Gran Sasso Mussoliniho.
„Operace Achse“ byla provedena také na ostrově Elba, kde zasahoval III. prapor 7. parašutistického pluku dne 17. září 1943. Ten den totiž obdržel rozkaz, aby obsadil přístav v Portoferraio na ostrově Elba a zároveň měl vyčistit celou severozápadní část ostrova od italských vojsk. Hned poté se měl v přístavu Potroferraio vylodit prapor německé pěchoty a pak obě jednotky společně měly přinutit ke kapitulaci celou italskou posádku.
Velení Skupiny Jih polního maršála Kesselringa považovalo tuto akci za nezbytnou, neboť se očekávaly spojenecké výsadky na Korsice a Sardinii. Bylo to již v době, kdy Spojenci bojovali na italské pevnině.
A tak dne 17. září 1943 v časných ranních hodinách odstartoval III. prapor 7. parašutistického pluku pod velením majora Friedricha Hübnera z letiště Compino u Říma a dle připraveného plánu seskočil nad jihozápadní částí zálivu u Portoferraia. Tady se žádné moc velké boje nekonaly, neboť před útokem provedly nálet letouny Ju 87 Stuka. Útok Stuk byl tak přesvědčivý, tak děsivý, že otřásl morálkou celé italské posádky. Jen pár italských vojáků vystřelilo, ale italský velitel ostrova Elba rychle přispěchal s kapitulací. Prapor německé pěchoty, který sem přijel na prámech, už nemusel vůbec zasahovat, neboť parašutisté z III. praporu 7. parašutistického pluku už Portoferraio sami obsadili.
Do zajetí se zde dostalo 10 000 italských vojáků.
To, že Italové podepsali bezpodmínečnou kapitulaci do rukou Spojenců, dalo Spojencům příležitost získat některé italské opěrné body na Balkáně a na řeckých a italských ostrovech.
Že se Spojencům nepodařila obsadit Korsika, tak o to se zasloužil okamžitý zásah parašutistů ze 7. pluku podplukovníka Pietzonky.
Spojenci však využívali příznivou situaci bezpodmínečné kapitulace k rychlým akcím, při kterých například přistáli na ostrovech Kos, Leros a Samos v Egejském moři.
Protiútok německých jednotek se zaměřil nejprve na ostrov Kos, který Wehrmacht získal zpět dne 3. října 1943.
Dne 12. listopadu 1943 provedl Wehrmacht útok na ostrov Leros v kombinované námořní a letecké operaci, když na ostrov Leros zaútočily německé torpédovky a pak připluly transportní lodě. Spojenci zde kladli odpor, který ukončil až seskok německých parašutistů z I. praporu 2. parašutistického pluku. Němečtí parašutisté, pod velením majora Kühneho, přistáli přímo uprostřed spojeneckých obranných pozic. V boji muže proti muži obránce ostrova Leros porazili a ostrov Leros byl rychle dobyt.
Z ostrova Samos se spojenecké jednotky bez podpory stáhly sami.
Egejské moře tak zase patřilo německým okupantům. Převzetím těchto ostrovů do německé správy tak vlastně skončila „Operace Achse“.
O bojích německých parašutistů v Itálii, na pevninské části, budeme hovořit až u jednotlivých operací.
