XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 7.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6842
Registrován: 28/10/2005, 13:43

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 7.

Němečtí parašutisté z 2. parašutistické divize v ulicích „ Věčného města“ – Říma – září 1943.

Obrázek

Německá 2. parašutistická divize měla velké zásluhy v „Operaci Achse“ („Operace OSA“) na rychlém pádu hlavního města Itálie Říma do rukou Wehrmachtu.
Ano, byla to 2. parašutistická divize generála Ramckeho (ten byl v září 1943 nemocen a tak divizi velel podplukovník Meder-Eggebrecht), která bivakovala pod stany v Pontinských bažinách, jihozápadně od Říma od 26. července 1943. Poplašná zpráva o tom, že „italský druh ve zbrani“ přešel na stranu Spojenců, dorazila do tábora v Pontinských bažinách již ve 20 hodin večer dne 8. září 1943, když zprávu generál Eisenhower odvysílal, v Radio Alžír, v 18 hodin 30 minut.
Prvně v Itálii zprávu zachytil major Mors, velitel nového parašutistického instrukčního praporu, který celé odpoledne se svými operátory odposlouchával americká vysílání a tedy i vysílač v Palermu. Proto se jako první dozvěděl o kapitulaci a okamžitě předal zprávu svému nadřízenému generálu Studentovi, veliteli 11. parašutistického sboru. Generál Student ještě „za tepla“ zprávu odnesl polnímu maršálu Kesselringovi, který ihned vydal rozkazy k „Operaci Achse“, ve kterém měl 11. parašutistický sbor nezastupitelnou úlohu.
Tady si musíme říci, že italská armáda od července 1943 postupně obklopila německou 2. parašutistickou divizi celkem sedmi svými pěšími divizemi. Italové zřejmě neměli ponětí o tom, co „zelení ďáblové“, němečtí parašutisté, umí. Samozřejmě, že němečtí parašutisté přesně věděli kde jsou slabá místa v obraně italských divizí.
Němečtí parašutisté proto hned prvním útokem prolomili kruh italské obrany a rozjeli se od jihu na Řím.
Na Řím dne 9. září ráno spěchala ze severu také německá 3. divize pancéřových granátníků pod velením generála Gräsera.
Všechny italské jednotky, které byly soustředěny v oblasti Pontinských bažin, byly za den 9. září 1943 odzbrojeny a již časně ráno dne 10. září převzal major von der Heydte jednu bojovou skupinu z 2. parašutistické divize, divize, které velel za nemocného generála Ramckeho podplukovník Meder-Eggebrecht.
Nebyla to žádná malá bojová síla, která vyrazila na Řím pod velením majora von der Heydte, bylo to celkem 6 praporů parašutistů s 2. parašutistickým dělostřeleckým plukem. Úkol této silné bojové skupiny z 2. parašutistické divize zněl jasně, cituji:

„Vytáhnout od moře na Řím. Zlomit odpor italské obrany.“

A parašutisté se rozjeli.
Když bojová skupina Heydte dorazila na jihozápadní předměstí Říma, přivítala je tam palba italské sardinské granátnické divize. Parašutisté museli útok zastavit a k umlčení silného nepřítele poslat kupředu 2. parašutistický dělostřelecký pluk.
Německý III. prapor z 6. parašutistického pluku pod velením majora Pelze se zastavil před budovou, která vypadala jako zámek. Major Pelz si pozval kapitána Milcha, velitele 4. baterie 2. parašutistického dělostřeleckého pluku, aby s ním projednal dělostřeleckou podporu při útoku. V tu samou chvíli tam přijel i velitel bojové skupiny major von der Heydte a po poradě začala dvě parašutistická lehká děla ráže 105 mm budovu připomínající zámek ze vzdálenosti 200 metrů systematicky ostřelovat. V čele útoku parašutistů jel průzkumný vůz, na jehož střeše byl sám major von der Heydte, který muže popoháněl. Když se parašutisté zastavili u římského vysílače, rozhodl major von der Heydte, že Milch a jeho baterie nemůže otálet a musí pokračovat směrem na Řím. Kapitán Milch upozorňoval na specifiku městských bojů a chtěl počkat na dojíždějící jednotky. Major von der Heydte však rozhodl, že se musí dál do Říma a on že za podpory dělostřelectva kapitána Milcha pojede ve svém obrněném voze s přítomnými jednotkami dál.
V koloně pak jel vepředu průzkumný obrněný vůz a za ním jel kapitán pozemního vojska, který se k nim přidal a jel s nimi také, ve vypůjčeném pásovém motocyklu i velitel 4. baterie 2. parašutistického dělostřeleckého pluku kapitán Milch, na vypůjčeném pásovém motocyklu. Později kapitán Milch o jízdě do Říma sepsal hlášení, které znělo takto, cituji:

„Čelo vjelo pokojně do Říma. Na jednom tržišti major von der Heydte zastavil a koupil hrozny vína. Hned jsme je snědli. Jeli jsme dál a stále jsme před sebou viděli italské motospojky, které se vzájemně střídaly, ale udržovaly si od nás určitý odstup ( připomenu, že od února 1943 byl Řím vyhlášen – „Otevřeným městem“). Pak jsme dojeli k protitankovému zátarasu. Vzhledem k tomu, že můj motocykl byl nejpohyblivější, obrátili jsme pořadí: já jsem jel vpředu, za mnou následovalo kapitánovo osobní auto a za ním průzkumný vůz s velitelem bojové skupiny. Když jsme dojeli skoro až ke slavnému obelisku na Via Ostiense nedaleko Colossea, uviděl jsem v boční ulici tanky, jejichž hlavně se otáčely naším směrem.
Padli jsme do léčky.
Abych varoval další obě vozidla, vypálil jsem po nejbližším tanku. Odpovědí byl výstřel z jeho děla. Tanky se rozjely, pronásledovaly chvíli průzkumný vůz, kterému se však podařilo ujet a pak najely na moji baterii. Ta za námi jela podle rozkazu hodně pomalu, a varována mým výstřelem, dokázala až do odpoledne všechny útoky nepřátelských tanků odrážet.“

Obrázek

Veliteli bojové skupiny majoru von der Heydtemu se dařilo s jeho vojsky odolávat italským jednotkám až do 11. září 1943, kdy v Římě italská armáda složila zbraně. Jen závěr této operace se majoru von der Heydtemu nezdařil, neboť právě v závěru „Operace Achse“ v Římě, se při průzkumném letu poblíž Říma zřítil s letounem Storch a s těžkým zraněním byl dopraven do vojenského lazaretu.

Již v minulých článcích jsme si řekli, že 12. září 1943 osvobodili parašutisté z III. praporu 1. parašutistického pluku (1. parašutistická divize), tentokrát pod velením Otto Skorzenyho z Gran Sasso Mussoliniho.

„Operace Achse“ byla provedena také na ostrově Elba, kde zasahoval III. prapor 7. parašutistického pluku dne 17. září 1943. Ten den totiž obdržel rozkaz, aby obsadil přístav v Portoferraio na ostrově Elba a zároveň měl vyčistit celou severozápadní část ostrova od italských vojsk. Hned poté se měl v přístavu Potroferraio vylodit prapor německé pěchoty a pak obě jednotky společně měly přinutit ke kapitulaci celou italskou posádku.
Velení Skupiny Jih polního maršála Kesselringa považovalo tuto akci za nezbytnou, neboť se očekávaly spojenecké výsadky na Korsice a Sardinii. Bylo to již v době, kdy Spojenci bojovali na italské pevnině.
A tak dne 17. září 1943 v časných ranních hodinách odstartoval III. prapor 7. parašutistického pluku pod velením majora Friedricha Hübnera z letiště Compino u Říma a dle připraveného plánu seskočil nad jihozápadní částí zálivu u Portoferraia. Tady se žádné moc velké boje nekonaly, neboť před útokem provedly nálet letouny Ju 87 Stuka. Útok Stuk byl tak přesvědčivý, tak děsivý, že otřásl morálkou celé italské posádky. Jen pár italských vojáků vystřelilo, ale italský velitel ostrova Elba rychle přispěchal s kapitulací. Prapor německé pěchoty, který sem přijel na prámech, už nemusel vůbec zasahovat, neboť parašutisté z III. praporu 7. parašutistického pluku už Portoferraio sami obsadili.
Do zajetí se zde dostalo 10 000 italských vojáků.

To, že Italové podepsali bezpodmínečnou kapitulaci do rukou Spojenců, dalo Spojencům příležitost získat některé italské opěrné body na Balkáně a na řeckých a italských ostrovech.
Že se Spojencům nepodařila obsadit Korsika, tak o to se zasloužil okamžitý zásah parašutistů ze 7. pluku podplukovníka Pietzonky.

Spojenci však využívali příznivou situaci bezpodmínečné kapitulace k rychlým akcím, při kterých například přistáli na ostrovech Kos, Leros a Samos v Egejském moři.
Protiútok německých jednotek se zaměřil nejprve na ostrov Kos, který Wehrmacht získal zpět dne 3. října 1943.
Dne 12. listopadu 1943 provedl Wehrmacht útok na ostrov Leros v kombinované námořní a letecké operaci, když na ostrov Leros zaútočily německé torpédovky a pak připluly transportní lodě. Spojenci zde kladli odpor, který ukončil až seskok německých parašutistů z I. praporu 2. parašutistického pluku. Němečtí parašutisté, pod velením majora Kühneho, přistáli přímo uprostřed spojeneckých obranných pozic. V boji muže proti muži obránce ostrova Leros porazili a ostrov Leros byl rychle dobyt.
Z ostrova Samos se spojenecké jednotky bez podpory stáhly sami.
Egejské moře tak zase patřilo německým okupantům. Převzetím těchto ostrovů do německé správy tak vlastně skončila „Operace Achse“.
O bojích německých parašutistů v Itálii, na pevninské části, budeme hovořit až u jednotlivých operací.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6842
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 8.

„Operace BAYTOWN“ 3. září 1943.

Bylo ráno 3. září 1943 4 hodiny 30 minut, když mezi městy Reggio di Calabria

(Z plánovaných i neplánovaných operací se jako prvá uskutečnila „Operace BAYTOWN“

Obrázek

) a San Giovanni, ležícími v cípu italské „špičky“, začala prudká dělostřelecká palba a dopadaly celé koberce leteckých pum. Na západní břeh Mesinského průlivu dopadaly soustředěně stovky dělostřeleckých granátů z válečných lodí a asi tak 400 tun munice vypálené spojeneckým polním dělostřelectvem, které zaujalo své pozice na plážích severně od města Reggio di Calabria. Když se poněkud zvedly mračna vzniklá z výbuchů, vystupovali z výsadkových člunů příslušníci tří brigád kanadské a britské pěchoty, 1. kanadské pěší divize a 5. britské pěší divize z 13. britského sboru (v historické literatuře značený britský XIII. sbor), který patřil k 8. britské armádě generála Montgomeryho. Byly to tyto jmenované spojenecké jednotky, kterým připadla ta čest, že prakticky po třech rocích od Dunkerque stanuly na kontinentální půdě Evropy. Evropy, kterou plné 3 roky ovládala nacistická a fašistická moc.
Jak ukazuje přiložená mapa, měla se na ně vrhnout německá 29. divize pancéřových granátníků a 26. tanková divize.

Obrázek

Ale skutečnost byla taková, že tyto divize patřící k německému 76.( LXXVI). ts generála tankových vojsk T. Herra, 10. A generálplukovník H. von Vietinghoff-Scheele, která patřila do Skupiny armád Jih polního maršála Kesselringa ( patřila tam ještě 14. A na severu Itálie) byly již 2 dny, v souladu s rozkazy na ústupu do hornatého terénu Kalábrie. Němci tak přenechali obranu „špičky boty“ na svých spolubojovnících, Italech. No a jak to vypadalo s tím odporem Italů.
Proti vyloďujícím se jednotkám se z hlouby vnitrozemí ozvala palba několika dalekonosných italských děl, která velice rychle umlčela spojenecká letadla. No a italští vojáci?
Tak ti se hned ve svých pobřežních pevnostech velice pohotově vzdali a pak dokonce ochotně pomáhali spojeneckým jednotkám vykládat materiál z výsadkových člunů.

Na plážích u Reggio di Calabria je vykládán materiál všeho druhu včetně PHM.

Obrázek

Historický návrat spojeneckých vojsk na půdu kontinentální Evropy, po potupě u Dunkerque, nebyl tak triumfální, jak by to možná vyžadovala historie, ale co především – byl to návrat trvalý.
Jak hovořili nejen účastníci tohoto vylodění, ale i později historikové, vůbec nikdo nelitoval toho, že návrat do Evropy nebyl moc krvavý. Spojenečtí vojáci přece už krev prolévali v Africe a na Sicílii a tak jim ani velitelům nevadilo, že u Reggio de Calabria tomu bylo jinak, že prakticky na břeh vstoupili aniž by si ze svých ručních zbraní vystřelili. Kdo prý nelitoval určitě byl i velitel britské 8. A generál Montgomery, který byl vždy opatrný v prolévání britské krve. Protože generál Montgomery měl hodně málo zpráv co se ve „špičce boty“ a v okolí Reggio de Calabria děje, nechal spustit takovou kanonádu o které píši na začátku.
To jsme si již předtím řekli, že vlastně uběhl jen celý 1 týden ode dne, kdy se vzdala Sicílie (Sicílie se vzdala 18. srpna 1943) a kdy lodě Royal Navy prvně vpluly do Mesinské úžiny, tedy 25. srpna 1943 a od té doby prakticky válečné lodě Royal Navy ostřelovaly pevninskou část „špičky boty“. Bylo to nejen kvůli tomu, že se měla v „Operaci BAYTOWN“ vylodit britsko-kanadská vojska, ale bylo to také z toho důvodu, že Mesinskou úžinou měly proplout konvoje se spojeneckými jednotkami a materiálem k dalšímu vylodění – „Operace AVALANCHE“ – dne 9. září 1943 k vylodění v Salernském zálivu.
Ještě si řekněme, že generál Montgomery již dobře věděl, že se hroutí italská morálka a měl jen málo zpráv o tom, že Němci vyklízejí „špičku boty“.
Dne 27. srpna 1943 se z pevninské části Itálie vrátily hlídky „zvláštních průzkumných jednotek“ britské 8. A, které hlásily, že civilní část Italů se stahuje do hor a že italští vojáci houfně dezertují. Informace jim potvrdil ochotně i jeden místní informátor, italský železniční dělník, kterého hlídky přivedly sebou. Britský průzkum vyslal té noci, z 27. na 28. srpna 1943 dalších 5 hlídek, které měly rozkaz zjistit o jak rozsáhlé přesuny se jedná, co dělají Němci a o celém dění podat vysílačkou zprávy. Celé 2 dny neměli zpravodajci 8. A jedinou informaci. Již se zdálo, že Němci všech 5 hlídek chytili a to ještě dříve, než stačily něco odvysílat.
I tohle dění přispělo k tomu, že Montgomery rozhodl, aby se pokračovalo v přípravě na útok přes Mesinský průliv a následné vylodění, kterému bude předcházet dělostřelecká příprava a letecký útok.

No ale pojďme dál.
Jakmile se britské a kanadské jednotky ocitly na břehu, pokračovaly směrem do vnitrozemí, když při postupu došlo jen k několika menším srážkám a jednomu ostrému bojovému střetu. Ten jeden bojový střet se udál tak, že několik výsadkových plavidel bylo vysláno na krátkou vzdálenost vzhůru podél západního pobřeží, to aby odřízly nepříteli za jeho zády ústup.
Skutečný problém, skutečná bitva se odehrála jen mezi ženisty obou válčících stran. Spojenečtí ženisté totiž museli zabezpečit průjezd dvou mechanizovaných divizí přes soutěsky a skalní útesy kalábrijských hor. A tam právě způsobovali němečtí ženisté doslova paseku, ale s velkými dírami. Němečtí ženisté (z 29. divize pancéřových granátníků a 26. td) systematicky zdemolovali všechny cesty od jihu směrem na sever, ale i od pobřeží k pobřeží (od západu na východ). Každá z pobřežních silnic zaříznutá do horských úbočí byla vyhozena do povětří, v místě každé křižovatky byl vlastně jen kráter a každý most na cestě byl přerušen.
Po pěti dnech ženijních oprav, pronikly čelní jednotky spojeneckého 13. sboru jen o 160 km na sever od města Reggia di Calabria, když postupovaly po úzké pevninské šíji v místech, kde tzv. italská „špička boty“ přechází v „chodidlo“. No jo, ale spojenečtí ženisté již neměli žádný ženijní materiál a už vůbec žádný materiál na stavbu mostů. Bylo 8. září 1943, kdy generál Montgomery musel rozkázat: Zastavit!
Zásobovači museli zajistit díly na mosty, dovést materiál a ženisté museli spravit komunikační linie, aby postupující jednotky měly dostatečné zásoby potřebné k dalšímu postupu.
Bylo to v době, kdy se již k Salernskému zálivu, přes Mesinskou úžinu blížila velká spojenecká invazní flotila, která vezla velitelství a vojska americké 5. A v čele s generálem Markem Waynem Clarkem, což byl 6. americký sbor (VI. americký sbor) a 10. ( X.) britský sbor, které měly podniknout hlavní invazi na italskou pevninu jejímž cílem byl přístav Neapol – „Operace AVALANCHE“. Jak víme, tak večer 8. září 1943 zachytily spojenecké lodě vysílání „Radio Alžír“ z Palerma, kde generál Eisenhower oznámil „radostnou novinu“ (o nešťastné radostné novině jsme hovořili v předchozích článcích, připomínám „Operaci Achse“), že italská vláda si přeje příměří a již nehodlá pokračovat ve válce po boku Německa.
Spojenečtí vojáci na lodích tuto zprávu přivítali s jásotem. Bohužel krátce potom zažili hrozný šok, neboť na flotilu, která se blížila k Salernu, prudce zaútočily německé bombardéry a ještě horší šok zažili ráno dne 9. září 1943, kdy se v rámci „Operace AVELANCHE“ ve výsadkových člunech stali terčem těžké dělostřelecké palby z pobřeží. Palby, která pokračovala s neutuchající silou i během jejich postupu na břeh, načež následovaly útoky „stovek německých tanků“ (ty stovky tanků byly v hlavách vojáků, nikoliv ve skutečnosti – o samotném vylodění v „Operaci AVALANCHE“ si povíme v několika samostatných článcích).
Jak později uvidíme, u Salerna byli zděšeni nejen vojáci, ale i jejich velitelé. Přesto začali budovat předmostí.
Řekněme si ještě, že generál Alexander, velitel 15. Skupiny armád, kterému podléhali jak Clark se svou americkou 5. A, tak Montgomery se svou britskou 8. A, obdržel 10. září od Montgomeryho zprávu o zastavení postupu. Generál Alexander po úvodních dojmech u Salerna okamžitě naléhal na Mongomeryho, aby provedl veškerá organizační opatření a spěchal na pomoc americké 5. A k Salernu. Dne 12. září 1943 dokonce vyslal k Montgomerymu svého náčelníka štábu, aby mu poselství o zrychlení postupu 8. A k Salernu zopakoval a ještě více zdůraznil. Vše si ještě detailně rozebereme a objasníme, tohle nechť je jen všeobecné seznámení se situací.
Takto všeobecně si ještě řekněme, že německé vrchní velitelství Skupiny armád Jih polního maršála Alberta Kesselringa vyhodnotilo skutečně Salerno, jako místo vylodění Spojenců. Polní maršál Kesselring také dne 9. září 1943 nařídil, aby se všechny německé divize k tomuto dni stáhly z území Kalábrie, kde měly zanechat jen ty nejnutnější zajišťovací jednotky, které měly ve skutečnosti jen sledovat britskou 8. A. No a Kesselring pak u Salerna, jak později uvidíme, připravoval „Impozantní bitvu“ (ona tak impozantní, jak si později vysvětlíme, nebyla) mezi invazními vojsky Spojenců a německou 10. A, s cílem vrhnout Spojence zpět do klidných vod Salernského zálivu.

Povšechně si ještě řekněme, že Montgomery trochu trucoval, neboť to nebyl on komu připadla ta nejdůležitější role ve vylodění v Itálii. Trucoval také proto, že nechtěl (opět jako na Sicílii), aby se dvě spojenecká uskupení vylodila od sebe vzdálena přes 300 km a to ještě při ignoraci terénu – horského terénu (Kalábrie – Salerno).
Jak uvidíme, tak v jedné fázi bitvy o Salernské předmostí se dokonce generál Clark chystal nalodit americký 6. sbor zpět. Celou situaci zachránilo americké dělostřelectvo a lodní děla z „HMS Warspite“ a „HMS Valiant“, když se německé bojové skupiny nacházely již jen pár km od velitelství americké 5. A. Bylo to v době, kdy nad Salernským zálivem probíhala rozhodující letecká bitva o ovládnutí vzdušného prostoru, v níž Luftwaffe čelila spojeneckým stíhačům a protiletadlovým dělostřelcům z invazní spojenecké flotily kotvící nedaleko břehu.

Celé italské tažení, které si budeme popisovat, bylo bohaté na kritické situace, ať již to byla německá protiofenzíva u Anzia, události v pohoří Monti Aurunci, které se stalo dějištěm skvělé ofenzívy francouzského expedičního sboru vedeného francouzským generálem Alphonsem Juinem, který prolomil německou obrannou linii v údolí řeky Liri ( není to chyba – údolí je překládáno, jako údolí řeky Liri). Řekneme si o hrdinském úderu 12. pluku podolských hulánů, kteří vztyčili polskou a britskou vlajku nad ruinami opatství Monte Cassino.
Budeme hovořit o italském počasí, které bylo ošklivé, terén byl samé bláto s výjimkou žulového nebo vápencového podloží. Budeme hovořit o bojových liniích, které přerušovaly dravé řeky a horské hřebeny.
Válka v Itálii byla krvavá záležitost, trvající jeden a půl roku, když si boje vyžádaly 312 000 padlých, raněných a zajatých vojáků na straně Spojenců a zhruba 435 000 na straně Němců.
Těžce na všechny boje doplatilo italské civilní obyvatelstvo, na které dopadaly bomby obou stran. Probereme si zničení opatství v Monte Cassinu Spojenci a budeme hovořit o zničených městech a vesnicích, která za sebou zanechávaly ustupující Němci, nebo které rozbombardovalo spojenecké a německé letectvo, nebo rozstřílela jejich dělostřelectva.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6842
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 9.

„Operace AVALANCHE“ – Salerno 9. září 1943.

Ač většina lidí, včetně několika historiků, považuje italské bojiště za tzv. „vedlejší bojiště“, je na italském bojišti schováno velké množství zajímavých bitev a událostí. My si postupně všechny zajímavosti, včetně popisu bojů, řekneme.
A abychom porozuměli „Operaci AVALANCHE“, vylodění Spojenců v Salernském zálivu dne 9. září 1943 ráno, vezmeme to pěkně od začátku, od přípravy obrany Wehrmachtu v těchto místech, včetně popisu krajiny a popisu sil nasazených německých jednotek.

Nejprve tedy něco o německém obranném bojovém sektoru u Salerna.
Jak jsme si řekli, tak polní maršál Kesselring, velitel Skupiny armád Jih (Evropy) dobře odhadl místo (pro tentokrát, to později u Anzia neodhadl) vylodění Spojenců.
Proto vybral pro svou 10. armádu, jako místo soustředění, bojový sektor u Salernského zálivu.
Samotný bojový sektor německé 10. A, podíváme-li se na mapu, představuje takovou jakoby ohrazenou zahradu trojúhelníkového tvaru, která je svou základnou otevřena směrem k moři.

Obrázek

Zdi zahrady (si zde imaginárně představme jako horstva) jsou zborcené a vrcholy zahrad – vrcholy kopců se tyčí do velké výšky. V té zborcené zdi – mezi horami – je průchod čtyřmi branami (jsou to samozřejmě čtyři cesty mezi horstvem). Jedna z cest je v koutě na jihu mezi zdí a mořem, ta jedna na špici ústí do vnitrozemí směrem na východ a ty další dvě cesty pak jsou na severu (viz mapa).
„Ona pomyslná zahrada“ byla vlastně nízko položená pobřežní pláň, bohatě italskými rolníky protkaná políčky, příroda tam pak měla řeky a italský zemědělec si z řek přivedl zavlažovací příkopy. Nízké pahorky byly osázeny vinicemi, olivovými sady, tabákem a obilím. Z vojenského hlediska skrýš vedle skrýše. Každý z vojáků mě pochopí, když řeknu, že viditelnost přímého výstřelu byla tak někde maximálně 100 až 150 metrů a jinak vždy něco překáželo. Právě takovéhle místo se mělo stát dějištěm hlavního vylodění, jak jeden historik napsal: „Dějištěm smrtící hry na schovávanou mezi útočníky a obránci“.
V celé této pomyslné „zahradě“, v místě vylodění Spojenců, bylo několik klíčových bodů, které chtěl získat útočník a bránit je chtěl obránce za každou cenu. Klíčové taktické body byly
- letiště Montecorvino.
- početné vesnice, které byly situovány vždy na kopečku, či nízkém hřebeni a které dominovaly okolní pláni, nebo chcete-li pomyslné zahradě.
- Dalšími strategickými cíly samozřejmě byly průchody v horské krajině.

Je jasné, že tento bojový sektor prakticky nevyhovoval ani svou velikostí coby bojiště.
Ta přímořská strana trojúhelníku (já to nazval základna, kde se jednotky vylodily) měřila 50 km a ony 2 strany , nebo, jak jsme řekli, 2 zdi, ohraničující pomyslný trojúhelník byly dlouhé každá 30 km. To byl samozřejmě příliš velký prostor pro útočníka, zde Spojence, a příliš malý prostor pro manévrování již tehdy mechanizované armády. Také proto, že byl obehnán horami, jejichž vrcholky se zvedaly do výšky 1 000 a více metrů (jen s oněmi 4 silnicemi mezi horami).
Trochu výhod pro útočníka skýtal snadný přístup z moře, neztížený písečnými nánosy či mělčinami. Přístup z moře na pláže byl proto snadný, samotné pláže byly dobré a nabízely útočníkovi průnik do vnitrozemí terénem, který kryly písečné duny. Bylo to vše však zdánlivé, neboť s koncem pláží bylo málo prostoru jak se právě z pláží dostat do volného prostoru. Krajinu těsně za plážemi popisují ti lidé, kteří byli na místě, jako velice ošidnou a z taktického hlediska nevhodnou. Dokonce jsem narazil na takové názory historiků, že terén pro vylodění u Salerna byla ta nejtěžší možná volba pro útočníka a naopak, že si obránce nemohl vybrat přívětivější místo ke své obraně, než bylo za Salernskými plážemi.
Ač se prý zdá místo i oblast vylodění stísněná, pohltila ohromná kvanta obránců i útočníků a později (myšleno po vylodění) na všechny působila stísněným dojmem. Pluky obránců i útočníků, které se na plážích u Salerna v bojích setkaly, měly totiž za sebou boje v otevřených krajinách Afriky, nebo v ruských stepích (jako německá 16. td). A najednou přišly boje, kde, jak jsme si před chvilkou řekli, bylo palebné pole a výhledy mezi vinicemi a tabákovými poli maximálně 50, 100 nebo 150 metrů a nebo někde dokonce nulové. Podle všech účastníků, ale i historiků, to prý nebylo místo pro boj, ale bylo to prý místo pro „zvrácenou dětskou hru na schovávanou plnou smrti“.
Je jasné, že ta krajina poskytovala někdy výhodu útočníkovi, někdy obránci. Invazní vojska se musela bezpodmínečně dostat z pláží až do cest vedoucích přes úzké, mnohakilometrové průsmyky, nad nimiž se tyčily třísetmetrové skalnaté útesy. No jo, ale v první fázi invaze se bylo nutné napřed zkonsolidovat po vylodění, připravit výchozí sektor předmostí, který se samozřejmě bude snažit obránce rozdrtit dřív, než ho stačí útočník posílit z moře.
Je jasné, že pokud by útočník rychle „zabouchl brány“ oněch čtyř průchodů mezi horami, byl by obránce poražen ještě předtím, než by mu sem do této uzavřené zahrady přispěchaly zálohy.
Jak samotní velitelé, tak vojáci, později i historikové hovoří a píší o tom, že úplně zvláštní vliv na morálku vojáků u Salerna měly vysoké hory. Vojáci, kteří se vylodili se krčili strachem při představě, že je z hor pozoruje obránce (úplně hypnotický vliv na spojenecké velitele mělo ještě později Monte Cassino, které bylo útočníkovi ještě blíže). Ve skutečnosti však bylo mnohem nebezpečnější pro útočníka horské úpatí, neboť tam číhaly kulomety, tam číhala děla. Kulometčíkovi a dělostřeleckému pozorovateli totiž stačila vyvýšená pozice od 7 do 30 metrů a možnost přehlédnout palebné pole v úseku 800 metrů. A to tady obránce měl, pláně nebyly úplně ploché, ale byly mírně zvrásněné hřebeny a kopečky a nadmořská výška krajiny se stále zvedala se vzdáleností jak postupovala vyloděná vojska do vnitrozemí. Tam se pak na nižších svazích horských kopců nacházely malebné vesnice a městečka, která, jak za chvíli uvidíme, se stala místem nejčastějších krvavých střetů.
Silnice, které vidíme na mapě, byly v bojích důležité. Z Ogliastra k horským průsmykům severně od Salerna a odtud dále do Neapole vedla velice kvalitní silnice č. 18. Silnice č. 18 byla pro Němce jako obránce krajně důležitá a museli ji za každou cenu udržet pod kontrolou, zejména v úseku mezi vsí Battipaglií a městečkem Bellizzi. To proto, aby mohli své jednotky nejen zásobovat, ale i doplňovat zálohami v celé oblasti Salerna. No a samozřejmě útočník se musel zmocnit návrší kousek na severu od této cesty, aby získal přehled o oblasti a otevřel ji pro útok do vnitrozemí.
To vše na bojišti ještě komplikovala řeka Sele, která nešikovně protínala bojiště. Řeka Sele byla na Salernském bojišti příliš hluboká, a měla ještě pro boj nevhodný přítok Calore. Řeka Sele se dala překročit pouze po mostech.
Řeka Calore byla nevhodná proto, že tekla směrem od východu a vlévala se do řeky Sele v bodě 10 km od jejího ústí do moře. A právě kapsa mezi řekou Sele a Calore mohla buď posloužit ke zřízení palebných pozic orientovaných na plážích předmostí, nebo se stát pastí pro oddíly vyslané do protiútoku (a skutečně se tou pastí stala, neboť sem Američané umístili své dělostřelectvo, jehož palba, jakož i palba lodních děl bitevních lodí Spojence u Salerna zachránila, když rozbila německý útok, který mohl Spojence zahnat do moře).
Jakýkoliv tah obránce, či útočníka, jakýkoliv agresivní manévr mezi pravým a levým křídlem invazní armády proto závisel na tom, která strana udrží mosty na řece Sele. Prakticky tyto věty říkají jaká byla šachovnice připravená pro smrtelnou hru u Salerna.



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a debatu směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta 1939-1945“