XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 4.
Napsal: 11/7/2011, 06:43
XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 4.
„Operace Achse“, Němečtí parašutisté shromažďují odzbrojené italské vojáky.
Právě mezi 3. a 9. zářím 1943, se budoucí prezident USA, v popisované době velitel spojeneckých vojsk v Evropě, generál Eisenhower dopustil jednoho z mála přehmatů ve své kariéře. Protože se jednání mezi Spojenci a novou vládou italského maršála Badoglia stále prodlužovala, začal generál Eisenhower ze svého optimismu ve věci italských záměrů po podepsání bezpodmínečné kapitulace, sklouzávat až k nedůvěře. Eisenhower totiž začal pochybovat o Badogliově slibu, že se Italové, v souladu se sjednanou a podepsanou dohodou o bezpodmínečné kapitulaci ze dne 3. září 1943, vzdají a nebudou klást vyloďujícím se jednotkám Spojenců odpor. Rozhodl se proto vyvíjet na Italy tlak, a to dosti nedomyšleným krokem.
Generál Eisenhower totiž dne 8. září 1943, v 18 hodin 30 minut z Rádia Alžír osobně odvysílal zprávu o italské kapitulaci.
A byla to skutečná chyba.
Samozřejmě tuto zprávu zachytili Němci a ihned, od 20 hodin večer, svým jednotkám ještě večer odvysílali kódová slova „přivezte žeň“, což znamenalo, že byla spuštěna okamžitě „Operace Achse“. Operace byla namířena proti všem vojskům v Itálii, jižní Francii, na Sardinii a Korsice, kde měli Italové 42 divizí a 4 samostatné bojové skupiny, asi 2 000 letounů (mezi nimi bylo 600 cvičných letadel). K jejich odzbrojování Němci stáhli 17 svých divizí, 1 brigádu a část 2. letecké armády (6 divizí a téměř všechno letectvo bylo však postupně nasazeno k boji proti invazi Spojenců). Tady je nutno říci, že část italských posádek letadel přistála s asi 300 letouny na letištích Spojenců, kde se zapojila do boje proti Němcům. Většina osádek i pilotů však dál bojovala na straně Luftwaffe. Německé jednotky v celé oblasti jižní Evropy a Egejského moře odzbrojovaly italské vojáky (obsazen byl Řím, zbaveny moci byly italské motorizované sbory generála Garboniho, včetně pak vojsk v jižní Francii, Jugoslávii, Albánii a Řecku). Samozřejmě došlo i ke krveprolití – na řeckém ostrově Kefallénii bylo v průběhu příšerného masakru pobito v boji 1646 italských vojáků. Zbývajících 5 000 se 22. září 1943 vzdalo, avšak poté, co složili zbraně, byli přesto povražděni. Další 3 000 těch, který kdysi bývali „kamarádi ve zbrani“, poslali Němci do zajateckého tábora v Německu. Bohužel na loď zaútočila spojenecká letadla, která netušila koho lodě vezou a všichni italští vojáci se utopili. Když Itálie přešla na stranu Spojenců, odvezli Němci ze země 50 000 spojeneckých zajatců. Z Itálie mimo toho odvlekli do Německa celkem 268 000 italských vojáků, kteří pak skončili v pracovních táborech rozesetých po celém Německu. Britové tehdy zformovali speciální jednotku, které velel kapitán Christopher Soames, který dostal pokyn, aby se sítí pomocníků zachraňoval spojenecké vojáky. Tímto způsobem se Spojencům podařilo zachránit z rukou Němců celkem 1 000 spojeneckých vojáků, ještě v době přesunu do Německa. Několik dalších stovek se pak připojilo k místním italským partyzánům na severu země.
Z celé akce odzbrojení italské armády, německé „Operace Achse“ měla největší zisk jugoslávská osvobozenecká armáda generála Tita, která ukořistila téměř celou výzbroj a to i s příslušnou municí italské 2. armády umístěné v Dalmácii.
Bylo to právě vysílání této zprávy Eisenhowerem v 18 hodin 30 minut, které přivodilo ony následky, že vlastně Italové nemohli ve prospěch Spojenců provést takřka nic. A to ani kdyby chtěli. Dramaticky se také vyvíjelo odevzdání italského loďstva, o kterém si nyní řekneme.
Kapitulace válečného námořnictva Itálie.
Kapitulace Itálie, kterou za Itálii podepsal dne 3. září 1943 generál Castellano, náčelník oddělení pro plánování a operace italského vrchního velitelství a za Spojence náčelník štábu generála Eisenhowera generál W. Bedel Smith, obsahovala také ustanovení o kapitulaci italského loďstva.
V ustanovení o kapitulaci italského loďstva se v bodě 4 říkalo, že italské válečné loďstvo a letectvo bude bezodkladně přemístěno do míst, které stanoví spojenecký vrchní velitel s podmínkou jeho odzbrojení.
V dalším bodě, tedy v bodě 5, pak bylo stanoveno, že italské obchodní loďstvo může být Spojenci zrekvírováno pro jejich válečné potřeby.
Bod 7 pak předpokládal svobodné, bezodkladné využívání všech letišť a námořních základen na italském území Spojenci bez ohledu na tempo odchodu německých jednotek z tohoto území.
Všechny tyto podmínky kapitulace italského loďstva a jeho přemístění do spojeneckých přístavů nebyly vůbec konzultovány, z důvodu utajení, s vrchním velitelem spojeneckých námořních sil Velkoadmirálem Cunninghamem, který byl jen informován o tom, že je očekávána italská kapitulace.
Stejně tak, ze stejných důvodů utajení a možná ještě méně lidí, bylo informováno na italské straně.
Admirál de Courten, italský ministr italského námořnictva a šéf štábu námořnictva, ze svého titulu, byl informován až 3. září a teprve až po třech dnech směl být informován jeho zástupce admirál Sansonetti. Až když byl, po dalších třech dnech zbaven mlčenlivosti (7. září 1943), mohl několika admirálům v nejvyšších funkcích vydat rozkazy pro případ, že by na italské loďstvo zaútočili Němci. I když jsou obavy z prozrazení pochopitelné, z důvodu německé protiakce, musíme říci, že se italští velitelé velice špatně orientovali v dané situaci a nemohli proto v mnoha případech vydat patřičné rozkazy. A už vůbec ne připravit své jednotky na přechod ke Spojencům.
Sám admirál de Courten, italský ministr válečného námořnictva hrál před Němci divadlo až do poslední chvíle. Bylo to stejné jako to u italského generála Rooatty popisoval německý generál Westphal, viz Č 3 Úvod – na konci:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4742
Podobně tedy německý generál Westphal, náčelník štábu u generála Kesselringa, popisoval jednání italského ministra válečného námořnictva admirála de Courtena, který přišel na německou Skupinu Jih, aby den před oznámením kapitulace podal německému velení Jih zprávu o vyplutí italského válečného námořnictva, když napsal toto, cituji:
„7. září italský ministr námořnictva admirál hrabě de Courten navštívil polního maršála Kesselringa, aby mu sdělil, že 8. nebo 9. září vypluje italská flotila z La Spezie, aby se utkala s britskou Středomořskou flotilou. Italská flotila buďto zvítězí, nebo zahyne, řekl se slzami v očích. Pak mu detailně popsal plán zamýšlené bitvy.“
Již několik hodin po oznámení kapitulace ( 8. září 1943 v 18 hodin 30 minut), štáb italského válečného loďstva, který byl od vyhlášení Říma za otevřené město v únoru 1943 v městečku Santa Rosa, začal balit a přemístil se zpět do Říma. Z Říma pak Supermarina (štáb italského válečného loďstva) začala vydávat velitelům eskader a menších lodních uskupení rozkazy, aby neprodleně opustily své základny a odpluly na jih, na určená místa setkání se spojeneckými loděmi.
Místa byla předem určená Spojenci a byla to tato místa:
Italské válečné lodě ze západního pobřeží Itálie měly plout do alžírského přístavu Bone, válečné lodě z Tarenta a východního pobřeží na Maltu. Válečné lodě z Jónského a Egejského moře do Hajfy.
Všechny obchodní lodě pak měly plout do Gibraltaru, Alžíru, nebo Alexandrie.
Výkvět italského válečného loďstva, nejnovější válečné lodě Italů se pod velením admirála C. Bergaminiho nacházely v přístavu La Spezia. Admirál Bergamini byl o příměří a kapitulaci informován osobně zástupcem ministra válečného námořnictva admirálem Sansonettim, který jej také přesvědčil o nutnosti přechodu italského loďstva na stranu Spojenců. Admirál Sansonetti admirálu Bergaminimu zdůraznil, že kapitulace a předání válečného loďstva Spojencům je „v zájmu celého italského národa“.
A tak se válečné lodě z La Spezie vydaly na svou poslední pouť, v tomto případě plavbu, v noci z 8. na 9. září 1943, přesněji 9. září 1943 ve 03,00 hodiny ráno. Bylo to téměř ve stejném čase, kdy německá komanda, která sem byla vyslána na obsazení lodí a přístavu, vstupovala do města La Spezia (některé historické prameny říkají, že německá komanda viděla, „jestli obrazně, nebo skutečně“ odplouvat flotilu válečného loďstva z La Spezie).
Ke Spojencům vypluly 3 nejnovější italské bitevní lodě třídy „Vittorio Veneto“, když vepředu plula „Roma“, za ní pak „Vittorio Veneto“ a pak „Italia“ (původně se tato bitevní loď jmenovala „Littorio“, ale jelikož název byl spojený se znakem fašistického hnutí, byla loď po pádu Mussoliniho režimu přejmenována ). Na bitevní lodi „Roma“ vlajkové lodi válečného loďstva z La Spezie plul i admirál C. Bergamini se svým štábem.
Jako další v konvoji pluly 3 lehké křižníky, „Eugenio“, „di Savoia“, „Montecuccoli“ a „Atilo Regio“ a 8 torpédoborců. Velitel válečného loďstva v La Spezii, admirál Bergamini, nejdříve od ministra válečného námořnictva admirála de Courtena obdržel rozkaz, že má se svými válečnými loděmi, se svým konvojem, plout do přístavu Maddalena na Sardinii, kam měl v té samé době prchat i italský král a italská vláda. Při této plavbě konvoje na jih se k nim na úrovni Calvi na Korsice připojila menší eskadra z Janova složená ze tří lehkých křižníků, „Garibaldi“, „Duca d‘ Aosta“ a „Duca degli Abruzzi“ a dvou torpédoborců. Takto vzniklý nový celek válečných lodí pak pod velením admirála Bergaminiho zamířil podél západního pobřeží Korsiky na jih.
Když se konvoj dostal na úroveň úžiny Bonifacio mezi Korsikou a Sardinií a odbočily, aby dorazily do Maddaleny, dostal velící admirál Bergamini zprávu, že je již Maddalena obsazena Němci. Admirál Bergamini pak vydal rozkaz, aby konvoj provedl obrat o 180 stupňů. Bylo 15 hodin 52 minut dne 9. září 1943 a tento válečný konvoj plující západním kurzem míjel ostrůvek Asinara, když náhle zaútočilo celkem 11 německých bombardérů Do 217K-2
, které byly vyzbrojeny tehdy novými dálkově řízenými pumami Fritz X - SD1400X .
Puma Fritz X (SD1400X), tato nová tajná zbraň zkonstruovaná dr. M. Kramerem (Ruhrstahl AG) byla použita vůbec poprvé. Jednalo se o normální bombu padající volným pádem (1 400 kg) s velkou průraznou silou, bez vlastního pohonu. Dráhu pádu pumy bylo možno korigovat pomocí krátkovlnného vysílače (VKV), který ovládal na dálku její směrová křidélka.
Italové, útok nečekali. Nejprve se i hlídky domnívaly že jde o spojenecká letadla. Pak však začaly padat bomby. Jedna z těchto nových dálkově řízených pum vážně poškodila bitevní loď „Italia“ (bývalá „Littorio“), ale loď pokračovala dál. Vlajková loď admirála Bergaminiho, bitevní loď „Roma“ byla řízenými pumami SD1400X zasažena 2x. Italští námořníci bojovali se stále se rozšiřujícími požáry. Bohužel oheň dosáhl muničního skladiště, následovala silná exploze
, po níž se bitevní loď „Roma“ okamžitě potopila. Původně měla loď 1 850 členů posádky. Celkově zahynulo 86 důstojníků, včetně admirála Bergaminiho a šéfa jeho štábu kontraadmirála Caraciottiho a více než 1 300 námořníků.
Skoro ve stejném čase se k úžině Bonifacio přiblížily italské torpédoborce „Ugolino Vivaldi“ a „Antonio da Noli“, které předtím čekaly v Civitavecchi na krále a maršála Badoglia s jeho ministry, aby je dopravily na ostrov La Maddalena. Když torpédoborce obdržely zprávu, že se král a vláda odeberou jinam, vypluly na setkání s eskadrou admirála Bergaminiho, ale v Bonifácově úžině se dostaly do palby pobřežních baterií, které již obsadily Němci. Jeden z torpédoborců při úhybných manévrech najel na minu, druhý torpédoborec byl nejprve poškozen německou dělostřeleckou palbou a později leteckou bombou. Potopily se oba torpédoborce.
„Operace Achse“, Němečtí parašutisté shromažďují odzbrojené italské vojáky.
Právě mezi 3. a 9. zářím 1943, se budoucí prezident USA, v popisované době velitel spojeneckých vojsk v Evropě, generál Eisenhower dopustil jednoho z mála přehmatů ve své kariéře. Protože se jednání mezi Spojenci a novou vládou italského maršála Badoglia stále prodlužovala, začal generál Eisenhower ze svého optimismu ve věci italských záměrů po podepsání bezpodmínečné kapitulace, sklouzávat až k nedůvěře. Eisenhower totiž začal pochybovat o Badogliově slibu, že se Italové, v souladu se sjednanou a podepsanou dohodou o bezpodmínečné kapitulaci ze dne 3. září 1943, vzdají a nebudou klást vyloďujícím se jednotkám Spojenců odpor. Rozhodl se proto vyvíjet na Italy tlak, a to dosti nedomyšleným krokem.
Generál Eisenhower totiž dne 8. září 1943, v 18 hodin 30 minut z Rádia Alžír osobně odvysílal zprávu o italské kapitulaci.
A byla to skutečná chyba.
Samozřejmě tuto zprávu zachytili Němci a ihned, od 20 hodin večer, svým jednotkám ještě večer odvysílali kódová slova „přivezte žeň“, což znamenalo, že byla spuštěna okamžitě „Operace Achse“. Operace byla namířena proti všem vojskům v Itálii, jižní Francii, na Sardinii a Korsice, kde měli Italové 42 divizí a 4 samostatné bojové skupiny, asi 2 000 letounů (mezi nimi bylo 600 cvičných letadel). K jejich odzbrojování Němci stáhli 17 svých divizí, 1 brigádu a část 2. letecké armády (6 divizí a téměř všechno letectvo bylo však postupně nasazeno k boji proti invazi Spojenců). Tady je nutno říci, že část italských posádek letadel přistála s asi 300 letouny na letištích Spojenců, kde se zapojila do boje proti Němcům. Většina osádek i pilotů však dál bojovala na straně Luftwaffe. Německé jednotky v celé oblasti jižní Evropy a Egejského moře odzbrojovaly italské vojáky (obsazen byl Řím, zbaveny moci byly italské motorizované sbory generála Garboniho, včetně pak vojsk v jižní Francii, Jugoslávii, Albánii a Řecku). Samozřejmě došlo i ke krveprolití – na řeckém ostrově Kefallénii bylo v průběhu příšerného masakru pobito v boji 1646 italských vojáků. Zbývajících 5 000 se 22. září 1943 vzdalo, avšak poté, co složili zbraně, byli přesto povražděni. Další 3 000 těch, který kdysi bývali „kamarádi ve zbrani“, poslali Němci do zajateckého tábora v Německu. Bohužel na loď zaútočila spojenecká letadla, která netušila koho lodě vezou a všichni italští vojáci se utopili. Když Itálie přešla na stranu Spojenců, odvezli Němci ze země 50 000 spojeneckých zajatců. Z Itálie mimo toho odvlekli do Německa celkem 268 000 italských vojáků, kteří pak skončili v pracovních táborech rozesetých po celém Německu. Britové tehdy zformovali speciální jednotku, které velel kapitán Christopher Soames, který dostal pokyn, aby se sítí pomocníků zachraňoval spojenecké vojáky. Tímto způsobem se Spojencům podařilo zachránit z rukou Němců celkem 1 000 spojeneckých vojáků, ještě v době přesunu do Německa. Několik dalších stovek se pak připojilo k místním italským partyzánům na severu země.
Z celé akce odzbrojení italské armády, německé „Operace Achse“ měla největší zisk jugoslávská osvobozenecká armáda generála Tita, která ukořistila téměř celou výzbroj a to i s příslušnou municí italské 2. armády umístěné v Dalmácii.
Bylo to právě vysílání této zprávy Eisenhowerem v 18 hodin 30 minut, které přivodilo ony následky, že vlastně Italové nemohli ve prospěch Spojenců provést takřka nic. A to ani kdyby chtěli. Dramaticky se také vyvíjelo odevzdání italského loďstva, o kterém si nyní řekneme.
Kapitulace válečného námořnictva Itálie.
Kapitulace Itálie, kterou za Itálii podepsal dne 3. září 1943 generál Castellano, náčelník oddělení pro plánování a operace italského vrchního velitelství a za Spojence náčelník štábu generála Eisenhowera generál W. Bedel Smith, obsahovala také ustanovení o kapitulaci italského loďstva.
V ustanovení o kapitulaci italského loďstva se v bodě 4 říkalo, že italské válečné loďstvo a letectvo bude bezodkladně přemístěno do míst, které stanoví spojenecký vrchní velitel s podmínkou jeho odzbrojení.
V dalším bodě, tedy v bodě 5, pak bylo stanoveno, že italské obchodní loďstvo může být Spojenci zrekvírováno pro jejich válečné potřeby.
Bod 7 pak předpokládal svobodné, bezodkladné využívání všech letišť a námořních základen na italském území Spojenci bez ohledu na tempo odchodu německých jednotek z tohoto území.
Všechny tyto podmínky kapitulace italského loďstva a jeho přemístění do spojeneckých přístavů nebyly vůbec konzultovány, z důvodu utajení, s vrchním velitelem spojeneckých námořních sil Velkoadmirálem Cunninghamem, který byl jen informován o tom, že je očekávána italská kapitulace.
Stejně tak, ze stejných důvodů utajení a možná ještě méně lidí, bylo informováno na italské straně.
Admirál de Courten, italský ministr italského námořnictva a šéf štábu námořnictva, ze svého titulu, byl informován až 3. září a teprve až po třech dnech směl být informován jeho zástupce admirál Sansonetti. Až když byl, po dalších třech dnech zbaven mlčenlivosti (7. září 1943), mohl několika admirálům v nejvyšších funkcích vydat rozkazy pro případ, že by na italské loďstvo zaútočili Němci. I když jsou obavy z prozrazení pochopitelné, z důvodu německé protiakce, musíme říci, že se italští velitelé velice špatně orientovali v dané situaci a nemohli proto v mnoha případech vydat patřičné rozkazy. A už vůbec ne připravit své jednotky na přechod ke Spojencům.
Sám admirál de Courten, italský ministr válečného námořnictva hrál před Němci divadlo až do poslední chvíle. Bylo to stejné jako to u italského generála Rooatty popisoval německý generál Westphal, viz Č 3 Úvod – na konci:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4742
Podobně tedy německý generál Westphal, náčelník štábu u generála Kesselringa, popisoval jednání italského ministra válečného námořnictva admirála de Courtena, který přišel na německou Skupinu Jih, aby den před oznámením kapitulace podal německému velení Jih zprávu o vyplutí italského válečného námořnictva, když napsal toto, cituji:
„7. září italský ministr námořnictva admirál hrabě de Courten navštívil polního maršála Kesselringa, aby mu sdělil, že 8. nebo 9. září vypluje italská flotila z La Spezie, aby se utkala s britskou Středomořskou flotilou. Italská flotila buďto zvítězí, nebo zahyne, řekl se slzami v očích. Pak mu detailně popsal plán zamýšlené bitvy.“
Již několik hodin po oznámení kapitulace ( 8. září 1943 v 18 hodin 30 minut), štáb italského válečného loďstva, který byl od vyhlášení Říma za otevřené město v únoru 1943 v městečku Santa Rosa, začal balit a přemístil se zpět do Říma. Z Říma pak Supermarina (štáb italského válečného loďstva) začala vydávat velitelům eskader a menších lodních uskupení rozkazy, aby neprodleně opustily své základny a odpluly na jih, na určená místa setkání se spojeneckými loděmi.
Místa byla předem určená Spojenci a byla to tato místa:
Italské válečné lodě ze západního pobřeží Itálie měly plout do alžírského přístavu Bone, válečné lodě z Tarenta a východního pobřeží na Maltu. Válečné lodě z Jónského a Egejského moře do Hajfy.
Všechny obchodní lodě pak měly plout do Gibraltaru, Alžíru, nebo Alexandrie.
Výkvět italského válečného loďstva, nejnovější válečné lodě Italů se pod velením admirála C. Bergaminiho nacházely v přístavu La Spezia. Admirál Bergamini byl o příměří a kapitulaci informován osobně zástupcem ministra válečného námořnictva admirálem Sansonettim, který jej také přesvědčil o nutnosti přechodu italského loďstva na stranu Spojenců. Admirál Sansonetti admirálu Bergaminimu zdůraznil, že kapitulace a předání válečného loďstva Spojencům je „v zájmu celého italského národa“.
A tak se válečné lodě z La Spezie vydaly na svou poslední pouť, v tomto případě plavbu, v noci z 8. na 9. září 1943, přesněji 9. září 1943 ve 03,00 hodiny ráno. Bylo to téměř ve stejném čase, kdy německá komanda, která sem byla vyslána na obsazení lodí a přístavu, vstupovala do města La Spezia (některé historické prameny říkají, že německá komanda viděla, „jestli obrazně, nebo skutečně“ odplouvat flotilu válečného loďstva z La Spezie).
Ke Spojencům vypluly 3 nejnovější italské bitevní lodě třídy „Vittorio Veneto“, když vepředu plula „Roma“, za ní pak „Vittorio Veneto“ a pak „Italia“ (původně se tato bitevní loď jmenovala „Littorio“, ale jelikož název byl spojený se znakem fašistického hnutí, byla loď po pádu Mussoliniho režimu přejmenována ). Na bitevní lodi „Roma“ vlajkové lodi válečného loďstva z La Spezie plul i admirál C. Bergamini se svým štábem.
Jako další v konvoji pluly 3 lehké křižníky, „Eugenio“, „di Savoia“, „Montecuccoli“ a „Atilo Regio“ a 8 torpédoborců. Velitel válečného loďstva v La Spezii, admirál Bergamini, nejdříve od ministra válečného námořnictva admirála de Courtena obdržel rozkaz, že má se svými válečnými loděmi, se svým konvojem, plout do přístavu Maddalena na Sardinii, kam měl v té samé době prchat i italský král a italská vláda. Při této plavbě konvoje na jih se k nim na úrovni Calvi na Korsice připojila menší eskadra z Janova složená ze tří lehkých křižníků, „Garibaldi“, „Duca d‘ Aosta“ a „Duca degli Abruzzi“ a dvou torpédoborců. Takto vzniklý nový celek válečných lodí pak pod velením admirála Bergaminiho zamířil podél západního pobřeží Korsiky na jih.
Když se konvoj dostal na úroveň úžiny Bonifacio mezi Korsikou a Sardinií a odbočily, aby dorazily do Maddaleny, dostal velící admirál Bergamini zprávu, že je již Maddalena obsazena Němci. Admirál Bergamini pak vydal rozkaz, aby konvoj provedl obrat o 180 stupňů. Bylo 15 hodin 52 minut dne 9. září 1943 a tento válečný konvoj plující západním kurzem míjel ostrůvek Asinara, když náhle zaútočilo celkem 11 německých bombardérů Do 217K-2
, které byly vyzbrojeny tehdy novými dálkově řízenými pumami Fritz X - SD1400X .
Puma Fritz X (SD1400X), tato nová tajná zbraň zkonstruovaná dr. M. Kramerem (Ruhrstahl AG) byla použita vůbec poprvé. Jednalo se o normální bombu padající volným pádem (1 400 kg) s velkou průraznou silou, bez vlastního pohonu. Dráhu pádu pumy bylo možno korigovat pomocí krátkovlnného vysílače (VKV), který ovládal na dálku její směrová křidélka.
Italové, útok nečekali. Nejprve se i hlídky domnívaly že jde o spojenecká letadla. Pak však začaly padat bomby. Jedna z těchto nových dálkově řízených pum vážně poškodila bitevní loď „Italia“ (bývalá „Littorio“), ale loď pokračovala dál. Vlajková loď admirála Bergaminiho, bitevní loď „Roma“ byla řízenými pumami SD1400X zasažena 2x. Italští námořníci bojovali se stále se rozšiřujícími požáry. Bohužel oheň dosáhl muničního skladiště, následovala silná exploze
, po níž se bitevní loď „Roma“ okamžitě potopila. Původně měla loď 1 850 členů posádky. Celkově zahynulo 86 důstojníků, včetně admirála Bergaminiho a šéfa jeho štábu kontraadmirála Caraciottiho a více než 1 300 námořníků.
Skoro ve stejném čase se k úžině Bonifacio přiblížily italské torpédoborce „Ugolino Vivaldi“ a „Antonio da Noli“, které předtím čekaly v Civitavecchi na krále a maršála Badoglia s jeho ministry, aby je dopravily na ostrov La Maddalena. Když torpédoborce obdržely zprávu, že se král a vláda odeberou jinam, vypluly na setkání s eskadrou admirála Bergaminiho, ale v Bonifácově úžině se dostaly do palby pobřežních baterií, které již obsadily Němci. Jeden z torpédoborců při úhybných manévrech najel na minu, druhý torpédoborec byl nejprve poškozen německou dělostřeleckou palbou a později leteckou bombou. Potopily se oba torpédoborce.
