XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 10.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 10.

Sektory obrany, ve kterých byly rozmístěny německé sbory z 10. A ke dni 1. září 1943.



Německá obrana v Itálii září 1943.

„Usměvavý Albert“, jak se jednomu z nejlepších německých generálů a polních maršálů nacistické doby Albertu Kesselringovi říkalo ( pro jeho neustálý záhadný usměv v těžké i vítězné době), v popisovaném období veliteli Skupiny armád Jih (jih Evropy) velel dvěma pozemním armádám, 14. A a 10. A a veškerému letectvu a loďstvu na jihu Evropy dislokovaném.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=857
Pro vylodění na jihu Itálie a u Salerna nás bude zajímat 10. A, která byla k 1. září dislokována od špičky boty až po přirozenou obrannou bariéru vylepšenou ještě mnoha obrannými pevnůstkami – tzv. Gustavovu linii – viz úvodní mapu.
Jak je patrné z mapy německá 10. A byla k 1. září 1943 rozložena od špičky boty až ke Gustavově linii ve třech pásmech po svých sborech ( tři sbory, tři pásma):

1) Nejjižnější pásmo – špičku boty až nad Bari - bránil 76. ( LXXVI.) ts se svou 29. divizí pancéřových granátníků ( hovoříme o ní již na Sicílii v „Operaci Husky“ Č 7. tehdy pod 14. ts generál tankových vojsk Hube
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4484
, 26. td ( minule jsme si říkali, že tyto 2 německé divize se elasticky, po vylodění spojenců dne 3. září 1943 u Reggio in Calabria začali stahovat severovýchodně ze „ špičky boty“) a s částmi 1. parašutistické divize ( postupně si některé divize rozebereme a řekneme si i o jejich výzbroji).

2) Prostřední pásmo, kam patřilo i Salerno, Neapol a Foggia a dle mapy až pod Řím, bránil k 1. září 1943 německý 14. ( XIV.) ts, který měl 16. td , dále 15. divizi pancéřových granátníků ( již na Sicílii jsme se s ní seznámili u 14. ts) a již na Sicílii poznanou tankovou divizi „ Hermann Göring“ ( původně to byla divize Luftwaffe). Opět budou ještě některé divize blíže rozebrány. Jak jejich stavy, tak výzbroj.

3) Třetí a nejsevernější pásmo zahrnující i hlavní město Itálie Řím , a to až po Gustavovu linii bránil 11. letecký sbor, což byla, v Pontinských bažinách dislokovaná, německá 2. parašutistická divize ( Štáb 11. leteckého sboru generála Studenta, kam všeobecně patřila 1. i 2. parašutistická divize byl u Říma) a 3. divize pancéřových granátníků.

Takhle to vypadá hezky, ale ve skutečnosti mohl u Salerna, proti vyloděným Spojencům, použít Kesselring při mobilní operaci pouze 1,5 divize a to ještě k tomu bez těžkých tanků, nebo středního dělostřelectva a jen s omezeným počtem lehkých děl, která by se mu podařila při koncentrovaných leteckých útocích Spojenců shromáždit.
A Kesselring neměl ani pořádná velitelství. Jeho vlastní tzv. „Oberkommando Süd“ (Velitelství Jih) mělo svoji práci , tj. řešit strategické problémy OSY na jihu Evropy u všech tří ozbrojených složek – pozemní jednotky, námořnictvo a letectvo. No a samotný, čistě německý, Armee Oberkommando 10., čili „Vrchní velitelství 10. A“, pověřené řízením operací 14., ts a 76. ts vznikl až 22. srpna 1943 a v jeho čele byl generál tankových vojsk Heinrich von Vietinghoff-Scheele. Jeho štáb neměl k dispozici žádné logistické oddělení a neustále se potýkal s vážným nedostatkem radistů, jejich vybavení a nedostatkem členů šifrovacího štábu. Divize 10. A pak musely neustále řešit s velitelstvím 10. A všechny záležitosti ohledně přísunu zásob. Kesselring neměl v září 1943 prakticky nikdy jasný obraz o zásobovací situaci u Salerna po spojeneckém vylodění. Z těchto nedostatků a z mnoha dalších důvodů (které si ještě řekneme později) proto zvolil polní maršál Kesselring svou zvláštní strategii ještě před spojeneckým vyloděním:
Jižní Itálií se od ústí řeky Gargliano na Tyrhénském pobřeží, přes Cassino a podél řeky Sangro až k Jadranu táhla mohutná takřka nedobytná a již vzpomenutá přirozená obranná linie. Na této linii – Gustavově linii – se hodlal polní maršál Kesselring se svou 10. A postavit Spojencům a proto pověřil své ženisty jejím vyztužením – vybudováním obranných pevnůstek. Aby dopřál ženistům dost času, hodlal se vyloděným jednotkám Spojenců postavit v tzv. „Boji na ústupu“. Nechtěl se nechat příliš vázat v bojích na jihu, když by se Spojenci vylodili přesně tam, kde maršál předpokládal, totiž u Salerna. Již jsme sledovali reakci německého 76. tankového sboru, jeho 29. divizi pancéřových granátníků a 26. ts po Montgomeryho vylodění přes Mesinský průliv, když je Kesselring stáhnul přes Kalábrii a Apulii za zničené pásmo, které po 3. září 1943 němečtí ženisté vytvářeli na cestách.
Polnímu maršálu Kesselringovi tak zbývalo ještě se vypořádat se situací v Salernu po 9. září 1943, po vylodění Spojenců.
Dva jeho sbory – 14. ts generálporučíka Hermanna Balcka a 76. ts generála tankových vojsk Traugotta Herra - byly rozmístěny tak, aby pokrývaly všechny pravděpodobné invazní body, ale zároveň měly být schopné rychlého přesunu k Salernu. Přáním polního maršála Kesselringa bylo, aby generál tankových vojsk Heinrich von Vietinghoff-Scheele, velitel 10. A byl schopen zkoncentrovat oba sbory velice rychle, a to tak, aby byly schopny podniknout rozsáhlý protiútok proti vyloděným invazním jednotkám Spojenců. Pokud možno ještě dřív než Spojenci své jednotky posílí a vrhnout Spojence zpátky do moře. Pokud by mu tento záměr nevyšel a protiúder byl slabý, nechtěl dlouho obléhat předmostí a nechat se zezadu zaskočit určitě k Salernu spěchající britskou 8. A. Pokud by se tak stalo, měl generál Vietinghoff-Scheele za úkol přerušit bitvu, provést obrat podél pravého křídla, zformovat frontu napříč Itálií a pokračovat v ústupu do obranné linie – již vzpomínané Gustavovy linie.
Jestli se to všechno podaří a Němci zaženou spojeneckou invazi do moře o tom měly rozhodnout schopnosti generálmajora Rudolfa Sieckeniuse, který měl u Salerna hájit onu 50 km širokou frontu, kterou jsme si líčili v Č 9. ( Tady ještě mapa a panoramatický pohled na pláže, kde se 9. září spojenci vylodily,



panorama, kde jsou vidět pláže a krajina připomínající trojúhelník pod horami.




), a to do té doby, než mu Balck a Herr přispěchají na pomoc. Šance Sieckeniuse zas tak špatné nebyly, neboť velel v Itálii nejsilnějšímu bojovému svazku 16. td.
O německé 16. td si řekněme, že to byla divize, která utržila značné ztráty u Stalingradu, odkud byla stažena nejprve do Francie a potom, jak si říkali němečtí vojáci, „do příjemného zapadákova“ kdesi v jižní Itálii. Tady v jižní Itálii byla německá 16. td doplněna posilami, přezbrojena a prošla přeškolovacím výcvikem. K 1. září byla její celková síla 15 000 mužů (spojenecká rozvědka odhadovala skutečný stav 16. td na 17 000 mužů, což nebyla pravda) ještě bojem nevyzkoušených rekrutů. Jenomže v německé armádě, ve Wehrmachtu, byl za 5 let bojů zaveden pozoruhodný efekt výcviku nováčků, který prováděli přeživší poddůstojníci a důstojníci. A tak i když byl celý výcvik 16. td ztížen nedostatkem PHM, dokázali ostřílení důstojníci a poddůstojníci z tankového divizního kádru přetvořit nováčky v agresivní bojovníky doby, o čemž se Spojenci po vylodění přesvědčili.
V porovnání s ostatními německými divizemi, měla v Itálii 16. td kvalitní i výzbroj, i když stále postrádala prapor nových těžkých tanků PzKpfw V. : http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2326
A oddíl středních houfnic ráže 150 mm. Jinak však byla velmi silná. Generálmajor Sieckenius měl ve své 16. td k dispozici 100 tanků, z toho 87 PzKpfw IV s dlouhým 75 mm kanónem
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3213
a 55 útočných děl Stug III. http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 , které měly podporu 36 kusů houfnice 105 mm. U divize byla mezi pěší jednotky rozdělena rovnoměrně lehká protitanková děla a mimo toho 16. td obdržela 2 baterie (8 ks) protiletadlových, víceúčelových 88 mm kanónů: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=10
Pokud bylo PHM, byly 4 prapory pancéřových granátníků převáženy v obrněných polopásových vozidlech, kterých však ještě 16. td k 1. září neobdržela předepsaný počet. Přesto však měl generál Sieckenius vedle tanků k dispozici dalších 176 ks obrněných bojových vozidel (OT), včetně těch, které využíval divizní obrněný průzkumný pluk, často v německé armádě nasazovaný v úloze pěchoty.
Odborník jasně vidí, že 16. td k 1. září 1943 disponovala, jako velice mobilní divize, velikou palebnou silou ke svému počtu vojáků.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 11.

Dalšími dvěma německými divizemi ze 14. ts byly, nám již ze Sicílie známé, tanková divize Luftwaffe - letectva – „ Hermann Göring“ a 15. divize pancéřových granátníků u kterých v době před Salernem probíhala, po evakuaci ze Sicílie, reorganizace a přeškolovací výcvik. Do obou divizí přicházela spousta mladých a nezkušených rekrutů (nováčků), kteří neměli ani základní výcvik.
Hned na začátku si řekněme, že také probíhala „Operace Achse“ a tak bylo mnoho jednotek z těchto divizí nasazeno k eliminaci italské armády.
Další co je třeba vysvětlit je, proč se divize jmenovaly – „pancéřových granátníků“? Válečné zkušenosti z ruské fronty vedly Němce k reorganizaci a přezbrojení německých tankových divizí a k vytváření motorizovaných pěších divizí, když právě běžné pěší divize byly přejmenovány po doplnění OT (obrněných transportérů) a dodání stabilního množství SHD (samohybných děl). Takto přejmenovaní pěšáci z obrněných jednotek se nazývali „pancéřoví granátníci“, což byl názvem „granátníci“ návrat do dřívějších dob, kdy „granátníci“ byli vždy elitním pěším vojskem.
Tanková divize „Hermann Göring“ (původně formace Luftwaffe, což je vidět na názvu, který je dle velitele Luftwaffe „Říšského maršála Hermanna Göringa“), byla schopna u Salerna nasadit do boje pouze jeden pluk o síle 2 motorizovaných pěších praporů, jenom 20 tanků ze svého tankového praporu, dále baterii SHD a oddíl polních houfnic (což byly 3 baterie po 4 dělech) a 1 průzkumný a 1 ženijní prapor.
Také 15. divize pancéřových granátníků měla podobně menší stav, neboť musela v ostatních pobřežních sektorech zanechat zabezpečovací oddíly pro případ, že by se Spojenci rozhodli vylodit svá vojska na více místech. Právě proto a z důvodů „Operace Achse“ přivezla 15. divize pancéřových granátníků k Salernu jen 2 pěší prapory, dále svoji průzkumnou jednotku a ženijní prapor, který dostala od německé 3. divize pancéřových granátníků (jak víme, 3. divize pancéřových granátníků byla dislokována nad Římem a podílela se s parašutisty na obsazování Říma a odzbrojování italské armády).
Ještě si v tomto místě řekněme, že historici měli velký problém dopátrat se stavů německé armády. Totiž podklady z americké a anglické armády hovořily o tom, že zpravodajská služba generála Clarka, jeho 5. britsko-americké armády, která se vylodila u Salerna, sice hovořila o „slabých divizích“, ale samotný operační štáb této armády naopak předpokládal, že obě tyto divize se blíží plné síle.
Hlavu historikům motaly písemnosti a slovní poznámky generála Montgomeryho, podle kterých měly německé divize jižně od Říma značnou sílu, Montgomery dodal pro knihu historika Martina Blumensona – Salerno to Cassino (ze série „The US Army in World War II“), kde Ralph S. Mavrogordato napsal, že se například na konci srpna 1943 sestával německý 76. ts z 27 000 až 30 000 mužů, kteří byli v řadách 26. ts a 29. divize pancéřových granátníků a že 1. parašutistická divize měla ve svých řadách dokonce 17 000 mužů.
O německém 14. ts v oblasti mezi Salernem a Gaetou hovoří, že tam bylo 45 000 německých vojáků, včetně 16. td, která prý měla 17 000 vojáků (již jsme si řekli, že 16. td jich měla ve skutečnosti 15 000 a to byl v Itálii skoro jediný naplněný svazek).
Tady si ještě řekněme, že ani uváděný 76. ts pod velením generála tankových vojsk Tarugotta Herra, který byl dislokován v Apullii (Puglia) a Kalábrii (víme, že se z Kalábrie stahoval) nebyl na plných stavech a byl ošklivě zdecimovaný. Také německá 1. parašutistická divize (ve stavu 76. td) měla velký podstav, když mnoho jejích jednotek bylo odveleno, aby posílilo zabezpečovací oddíly v „Operaci Achse“ v oblasti Říma (v Římě samotném, jak víme, bylo 6 praporů, ale 2. parašutistické divize).
A tak ze dvou divizí německého 76. ts, které čelily britskému 13. sboru v Kalábrii, byla německá 26. td zredukována jen na dvě tankové roty, z nichž vlastně později k Salernu dorazila do boje, do ofenzívy, pouze jedna tanková rota. Dále v německé 29. divizi pancéřových granátníků (také známé ze Sicílie) bylo jen minimum tanků a nebyla zatím tanky doplňována, neboť německé velení zastávalo názor, že tanky tato divize ve skalnaté krajině Kalábrie a Apullie nepotřebuje, neboť tam není dostatek prostoru pro manévrování. Obě divize ze 76. ts tak měly především pancéřové granátníky, ale spíše opět pěšáky. Ke všemu ještě 26. td postrádala jeden svůj prapor a měla v září 1943 velmi slabé dělostřelectvo. V těch OT a SHD, které tyto dvě divize měly byl ještě ten problém, že byl citelný nedostatek PHM a maziv, takže bylo těžké vycvičit nováčky a pak byl velice těžký nejen boj, ale i přesuny do bojových operací. Totiž i ten zbytek mechanizace, OT a SHD právě v horském terénu spotřebovával 2x tolik nedostatkového paliva, než byl standardní příděl, než bylo obvyklé na požadované vzdálenosti.

Před tím než začneme samotné boje u Salerna, řekněme si ještě něco o běžném chování německých velitelů od začátku 2. světové války.
Totiž německé divize, na rozdíl od britských a amerických divizí, většinou normálně nebojovaly v samostatných plucích organizovaných podle druhu zbraně, ale při většině útočných, ale i obranných operacích bojovaly ve „smíšených bojových skupinách“ (myšlenka vznikla v1. světové válce tzv. „Stosstruppe“ – „úderné skupiny“ - viz Č 1:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3515
) – „Kampfgruppen“ – sestavených s ohledem na konkrétní úkoly. Takovéhle bojové formace se vždy jmenovaly podle velícího důstojníka, který mohl patřit k jakékoliv zbrani (v britské armádě trvalo řadu měsíců, ba roků, než se začaly vytvářet tzv. „brigádní skupiny“, když se pro úkoly posilovaly pěší brigády o tanky a naopak. Nutno ještě dodat, že britské dělostřelectvo neustále zůstávalo pod centrální kontrolou – netvořilo součást „brigádní skupiny“. Americká armáda již velice záhy po příchodu do Afriky a později v bojích formovala v rámci divizí tzv. „plukovní bojové týmy“ /regimental combat skupiny – RCT/ a v rámci obrněných divizí tzv. „Combat Commands“ /bojová velitelství/ a „Task Forces“ /operační svazy/ úplně přesně, jako se to dělalo u německých divizí od začátku II. světové války).
Byl to právě dlouhodobý výcvik a bojová praxe německé armády, armády která bojovala od 1. září 1939, co bylo zárukou, že němečtí důstojníci i vojáci znali a chápali uplatnění všech druhů zbraní, nejen těch svých (v rychlých bojích útočných skupin byly samozřejmě využívány i zbraně nepřítele), co umožňovalo německé armádě mimořádnou rychlost a pružnost v boji. Němci okamžitě formovali bojové skupiny (úderné skupiny) složené nejen z divizních jednotek zvyklých na vzájemnou kooperaci, ale dokonce v krajních případech dovedly shromáždit i samozřejmě druhy zbraní z jiných divizí (tady se po výpovědi německých důstojníků po válce hovořilo o tom, že takovéto odebírání zbraní a jednotek nebylo vždy dobré, neboť oslabená jednotka pak dostala bojový úkol, na který jí právě odebrané druhy zbraní a jednotek chyběly).

V Itálii uplatňovaná „Německá doktrína prodlužované defenzívy“, která byly vyvinuta na západní frontě již v 1. světové válce, vylepšila nacistická armáda o, v mobilní 2. světové válce používaná, tanková vojska a letectvo.
„Doktrína prodlužované defenzívy“ spočívala v oslabení fronty nepřítele, když Němci rozmisťovali své jednotky v obraně do hloubky a při útoku nepřítele používali okamžité protiútoky k získání ztraceného území.
Pokud měli Němci ideální stavy jednotek (my jsme si řekli, že u Salerna a v Itálii tomu tak nebylo), zabezpečovali první linie předsunuté hlídky, které byly obsazeny nevelkým počtem mužů, ale zato byly vydatně posíleny o kulomety a o protitanková děla. Ve značném odstupu za touto první linií, ale tak, aby byla v dosahu průzkumných hlídek a dělostřeleckých pozorovatelů na jejich stanovištích, byla druhá obranná bojová linie tzv. „HOBL“ – „Hlavní Obranná Bojová Linie“ (nebo jen HBL) a právě z této HBL (Hlavní Bojové Linie) se měly podnikat lokální protiúdery k zablokování průniku nepřítele v předsunuté linii (první bojové linii), zatímco přidružené záložní jednotky byly rozmístěny tak, aby mohly při soustředěných protiútocích zacelovat trhliny v HBL
Za těmito dvěma liniemi byla ještě třetí – neboli záložní linie – obsazená jednotkami, které měly za úkol připravit koordinovanou protiofenzívu, pokud by byla prolomena HBL.
Všechna tato teoreticky sepsaná pružná obrana měla vždy význam jedině tehdy, když byl k dispozici dostatek sil, zvláště mechanizovaných (každý určitě chápe, že vše je myšleno i s podporou letectva).

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 12.

A jak vypadala „Německá doktrína prodlužované defenzivy“ u Salerna?
Generál Sieckenius, velitel 16. td, neměl až do příchodu posilových jednotek ze 76. ts ( z Kalábrie a Apullie) vůbec žádnou třetí záložní linii. Aby vůbec mohl zabezpečit celou frontu u Salerna, mohl vyšetřit jen malé množství sil pro účely okamžitých protiútoků. Jednu nespornou výhodu však generál Sieckenius měl, že jeho 16. td byla plně mobilní, zatímco většina invazních jednotek Spojenců v prvé fázi vylodění byly pěší pochodové útvary. Již při promýšlení obrany tohle Sieckenius věděl, a proto onu první předsunutou linii vytvořil z osmi opěrných bodů. Každý z těchto osmi předsunutých opěrných bodů u Salerna tvořila jedna německá pěší četa posílená o protitanková děla a kulomety a všech osm opěrných bodů první linie jistila palba polních děl a každý z opěrných bodů měl minová pole podél dlouhého plážového úseku. Minová pole byla položena v nejpravděpodobnějších místech vylodění. Tady je nutno říci, že o osudu všech osmi německých opěrných bodů u Salerna, s výjimkou dvou opěrných bodů, toho historici mnoho nezjistili. Vytvořili ze známých faktů jen tvrzení, že 6 opěrných bodů u Salerna naprosto zničilo námořní ostřelování válečných lodí z moře a palba vyloďujících se jednotek. O dvou opěrných bodech a to o německém opěrném bodu „Moltke“ a „Lilienthal“ se ví, že se nacházely na plážích, kde se měl vylodit britský 10. sbor, a že byly také rozbity.
Za předsunutými prvními opěrnými body v odstupu 3 km nechal rozmístit generál Sieckenius 4 bojové skupiny, které byly dobře zamaskované a připravené vypořádat se s jakýmkoliv průnikem do vnitrozemí a to buď palbou všech hlavní, nebo protiútokem. Byly to tyto 4 bojové skupiny:

1) Bojová skupina „Dörnemann“ pod velením majora Dörnemanna, která byla sestavena z jeho 16. průzkumného praporu mínus jeden oddíl převelený k von Doeringovi, plus rota SHD (útočných samohybných děl) od von Holteye – pozice v oblasti Barinissi-Salerno.

2) Bojová skupina „Stempel“ pod velením plukovníka Hermanna Stempela, která byla sestavena z jeho 64. pluku pancéřových granátníků, 3. oddílu SHD od von Holteye, kromě jedné roty, jež byla poskytnuta Dörnemannovi – pozice v oblasti Pontecagnano-letiště Montecorvino-Battipaglia.

3) Bojová skupina „von Doering“ pod velením plukovníka Berndta von Doeringa, která byla sestavena z jeho 79. pluku pancéřových granátníků, dvou tankových rot od von Holteye, jednoho oddílu z 16. průzkumného praporu – pozice v oblasti Albanella-Paestum.

4) Bojová skupina „von Holtey“ pod velením plukovníka von Holteye, sestavená z jeho 2. tp (tankový pluk), kromě jednotek detašovaných k ostatním bojovým skupinám – záložní pozice byla v oblasti mezi Battipaglií a Eboli.

Historická literatura tady upozorňuje, že všechny uvedené lokality bojových skupin byly uzavřenými lokalitami, nebo přístavními oblastmi. Jakmile se některá z bojových skupin, a jim podřízených jednotek zapojila do boje, okamžitě praktikovala mobilní, agresivní obranu.

Podrobnosti plánu „Operace AVALANCHE“.

Při zkoumání podrobností spojeneckého plánu invazní „Operace AVALANCHE“ upozorňují historici na některé zvláštnosti. Jednou z nich je, že důstojníci 5. A, kteří „Operaci AVALANCHE“ plánovali tvrdili, že 5. A byla zredukována pod nezbytně nutnou mez. To prý z těch důvodů, že přepravní kapacita lodí u Salerna byla pro nedostatek výsadkových člunů omezena na 3,5 výrazně posílené divize vyslané v první útočné vlně. A jedním z důvodů proč prý se tak stalo, proč bylo málo výsadkových člunů, bylo to, že generál Eisenhower a jeho štáb prováděli 9. září 1943 vykládání materiálu pro již 3. září provedenou „Operaci BAYTOWN“ a 9. září narychlo prováděnou „Operaci SLAPSTICK“ (Kalábrie a Tarento), která právě měla podpořit BAYTOWN, a že se tak rozptýlily síly, místo aby se síly soustředily na jedno místo.
Dalším handicapem Spojenců mělo být to, že předtím probíhaly operace v Tunisku a na Sicílii a některé divize Spojenců byly oslabeny. Další divize byly odeslány do Anglie, nebo se připravovaly k odeslání do Anglie, to aby se připravovaly na „Operaci OVERLORD“, která měla původní termín květen 1944. Z těchto důvodů tak měl vlastně generál Eisenhower k dispozici mnohem méně sil, než prý bylo v „Operacích AVALANCHE“ a „SLAPSTICK“ potřeba. Tady mnozí další historici oponují, že když se připočtou ofenzivní kapacity spojeneckého letectva, bylo celkové množství sil, které měly být vyloděny v úvodní útočné fázi dostatečné. Vyloděné síly Spojenců měly být zárukou, že by mělo být udrženo předmostí do doby, než se u Salerna vylodí britská 7. obrněná divize (pouštní krysy známé z Afriky) a zbytek americké pěchoty. To měla být vlastně II. fáze vylodění Spojenců, která měla začít čtvrtého dne po zahájení invaze – 13. září 1943.
Praxe i diskuze pak vždy dospěly k bodu, že generál Clark, velitel britsko-americké 5. A měl skutečně dostatek vojáků a to v každé době. A nebyly to síly ledajaké, ale mnohdy to byly elitní jednotky obou spojeneckých států, Velké Británie a USA.
Vždyť v I. fázi vylodění tam patřily i elitní úderné brigády obou států – jedna složená z amerických Rangers (svaz Rangers /US Rangers Force/, 3 prapory pod velením podplukovníka Williama O. Darbyho a druhá byla britská brigáda zvláštní služby /Speciál Service Brigade/ , což byly 2 commanda /prapory/ pod velením brigádního generála Roberta Edwarda Laycocka), dále pak 27 pěších praporů posílených o 150 tanků a četná protitanková děla. Prapory měly podporu 144 britských polních děl ráže 87,6 mm, 24 samohybných houfnic ráže 105 mm a 44 středních děl ráže 140 mm z řad britského 10. sboru a 156 houfnic ráže 105 a 155 mm a velký počet amerických SHD M10 z řad amerického 6. sboru.
Tohle všechno se mělo vylodit během dne „D“ – 9. září 1943 od rána do večera toho dne. Vrchní velitelství Spojenců zastávalo názor, že takové množství zbraní a vojsk zlomí každého nepřítele, který se nachází na italské pevnině a neočekávalo žádnou silnější reakci ze strany nepřítele.
I když se mohly vyskytnout, a vyskytly se, vážné nedostatky pramenící z nezkušenosti a spěchu s jakou byla „Operace AVALANCHE“ plánována, přesto velení vědělo, že vytvoří předmostí, které zkonsoliduje a udrží.
Jedním z nedostatků plánování bylo, jak i později při samotných bojích uvidíme, že byla provedena 2 zcela samostatná vylodění – 2 zcela samostatné výsadky, mezi kterými byl odstup 15 km a ještě k tomu přírodní překážka v podobě řeky Sele (až budeme popisovat boje tak uvidíme, že právě do této mezery Němci zaútočili).
Americká 36. pěší divize pod velením generálmajora Freda L. Walkera (z 6. amerického sboru), mohutně posílená o tanky a protitanková děla měla za úkol zabezpečit pravé předmostí před případnými protiúdery vedenými podél pobřeží od jihu a z vnitrozemí od severovýchodu – viz mapa. Její levé křídlo spočívalo na řece Sele. Druhý den od zahájení invaze se k ní měla připojit část 45. divize generálmajora Troye. Šlo konkrétně o 2 plukovní bojové skupiny, jedna bojová skupina se třemi prapory a druhá plukovní bojová skupina měla prapory pouze 2, což byl právě důsledek omezené kapacity útočných výsadkových člunů.
Role britské 56. divize (z britského 6. sboru vlevo od Američanů viz mapa) pod velením generálmajora D. A. H. Grahama byla obranného charakteru. Nejprve se divize měla zmocnit letiště v Montecorvino a území severně odsud, aby zabezpečila přistávací plochu, kterou by spojenecké letectvo mohlo co nejdříve využít. Potom měla získat kontrolu nad důležitým silničním úsekem mezi Bellizzi a Battipaglií, prorazit přes silnici na sever, aby nepřítel nemohl tuto komunikaci ze svých stanovišť pozorovat. Potom měla britská 56. divize, což je ale nepravděpodobné, rozvinout, právě přes onu proluku směrem doprava (viz mapa), své síly a spojit se s americkou 36. pěší divizí na linii řeky Sele.
A to je právě ta proluka!!!
Kdyby se bývalo podařilo propojení mezi britskou 56. divizí a americkou 36. pěší divizí na řece Sele, vznikla by fronta o celkové šíři 25 km, na které by jednotky musely být roztaženy do velice „tenké kůrčičky“.
To prostě nešlo – byl to nemožný úkol!!!


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Diskuzi a případné doplnění směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743