Postavení všech sborů – spojeneckých i německých - k začátku „ Operace Diadém“, k 11. květnu 1944 ( 1. Kanadský sbor jako záloha zapojená do druhé fáze operace je pod britským 13. as).
2. Polský sbor.
Při přípravě na „Operaci DIADEM“ se musela spojenecká generalita vyrovnat i s nasazením 2. Polského sboru a 1. Kanadského sboru, když to byly vlastně vnitřní problémy britské 8. A. Problémy to byly - u každého z těchto dvou sboru - jiného druhu.
Divizní generál Wladyslaw Anders (*1892, +1970) měl jiné starosti, než generálporučík E. L. M. Burns, velitel 1. Kanadského sboru.
Začněme starostmi a problémy divizního generála Anderse, kterého při přípravě na „Operaci DIADEM“ omezoval již v počátku rozkaz v tom základním co jeho sbor potřeboval - v průzkumu pozic nepřítele. Ano, polští průzkumníci museli být velice opatrní při praktickém průzkumu německých pozic. Museli se zdržet především aktivního působení v blízkosti německých obranných pozic Heidrichových parašutistů, aby Němci v případě dopadení, nebo usmrcení některého z polských vojáků nezjistili přítomnost 2. Polského sboru před svými pozicemi. Znamenalo by to velké narušení momentu překvapení, s kterým „Operace DIADEM“ počítala. Jak i později uvidíme, a již jsem o tom mluvil – všechny cesty, které vedly přes řeku Rapido (Gari, Garigliano), směrem vzhůru k návrším nad klášterem Monte Cassino, měly Němci pod bedlivým dohledem. Jakýkoli sebemenší pohyb, provedený průzkumnými jednotkami polských uskupení, mohl okamžitě spustit přesně mířenou dělostřeleckou palbu.
Vojáci 2. Polského sboru přece nemohli, někde maskováni, „jenom tak zůstat ležet….“. Ne, ne, oni museli pod rouškou tmy dopravovat do svých horských pozic, odkud měli útočit, ohromné množství munice, potravin pohonných hmot a vody.
Zde polští dělostřelci dopravují své „ rozložené nádobíčko“ do pozic.
Celý tenhle proces dopravy nejdůležitějších komodit pro útok měl 4 etapy. V té první etapě dovezly nákladní automobily veškerý potřebný materiál na určené místo pod horami. V druhé etapě byl materiál převezen lehkými vozidly, vozíky, ještě blíže pod hory, odkud jej ve třetí etapě na hřbetech mezků odvezli vojáci pod bojová stanoviště. Do bojových stanovišť družstev, čet a rot se nakonec materiál stejně dostal jen na zádech jednotlivých vojáků. Jak později generál Anders
napsal ve své zprávě, cituji:
„Jen co se setmělo, propukla na frontě horečná aktivita, jakoby na nějakém obřím mraveništi pracovali přesčas.“
Tady v okolí M. Cairo, kde měl zezadu útočit 2. Polský sbor směrem na návrší Monte Cassina, to měli polští vojáci o to těžší, že generál Anders rozhodl provádět útok „Operace DIADEM“ i s pomocí tanků. Polští ženisté tak museli pracovat dnem i nocí, aby přeměnili „kozí stezky“ vedoucí horským úbočím v takové cesty, které unesou tanky, pásová vozidla a zásobovací nákladní auta. Ženisté si museli vypomoci tak, že nekryté úseky na trase útoku ukryli za konstrukcemi ověšenými maskovacími sítěmi.
Kamenem úrazu byly u 2. Polského sboru ztráty, které si Poláci nemohli dovolit, a které vznikaly již při přípravě pozic pro útok. Když se podíváme na složení polských divizí, zjistíme, že oproti britským divizím měly jen 2 pěší brigády namísto tří. To proto, že polské jednotky byly od své rodné země, jak víme, odříznuty válkou již od září 1939. Generál Anders tedy neměl žádné zálohy, z kterých by mohl doplňovat své stavy.
Typický je zde rozhovor generála Anderse s velitelem všech Spojeneckých vojsk ve Středomoří generálem Maitlandem Wilsonem, kterému polský generál řekl, že může tak jedině doufat v „pořádný úlovek německých zajatců, v jejichž řadách by mohl najít nuceně naverbované Poláky“. Generál Anders věděl před ofenzivou „Operace DIADEM“, že 2. Polskému sboru velitel 8. A generál Leesy přidělil čestné místo v boji (dle mapy viz. dobytí kóty s opatstvím Monte Cassino a okolí). V boji, který bude velice krvavý a který mohl zároveň znamenat, že 2. Polský sbor může úplně zaniknout. Ale jak říkal generál Anders, polští vojáci byli odhodláni v úděsném a doslovném smyslu rčení, cituji:
„Buď zvítězit, nebo zemřít.“
Totiž každý voják z 2. Polského sboru, a nebyl to nedostatek racionálního myšlení, měl co Němcům odvádět - Němce proč nenávidět. Postoj každého Poláka pramenil z historie jejich nešťastné země. Polsko se do této doby, o které je nyní řeč (do roku 1944), dělilo jako stát celkem Čtyřikrát.
To "První dělení" bylo v roce 1772.
To "Druhé dělení bylo v roce 1793", viz. zde Č 2: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2771
Nově opraveno je to co je v Č 2 nyní již také správně( prosím omluvte technickou chybu vzniklou již v původním článku na Palbě. Chyba vznikla přenosem z mého původního článku, v mém počítači. Když jsem přenášel článek Č 2. od sebe, z mého skladu na Palbu, neobtisklo se mě ono " Třetí dělení", které jsem sem nyní dal celé. Byla tam jen mezera a já jí již řádně nezkontroloval. Když jsem nyní psal Itálii, soustředěn jen a jen na Itálii, jsem to psal tak jak to bylo s chybou. V současné době je již vše řádně opraveno. Děkuji za pochopení.....)- Zde tedy "Třetí dělení Polska":
A to „Třetí dělení“ uskutečňují 24. října 1795 Prusko, Rusko a Rakousko a je to až do roku 1939 poslední dělení. Zároveň se tyto země zavazují, že již nikdy nedopustí vznik Polska jako státu a jeho jméno má být vymazáno ze země po všechny časy.
"To Čtvrté dělení pak bylo provedeno mezi SSSR a Hitlerovské Německo v září 1939, když přípravu "Čtvrtého dělení Polska" provedly obě strany po 23. srpnu 1939, viz. zde:"
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2803
Po "Čtvrtém dělení Polska"( mapa toho "Čtvrtého dělení" je pak zde v Bilancování
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3001
)byl například generál Anders zavřen ve věznici Lubjanka, kde s ním Sověti nakládali jako s německým špionem. Když potom Hitler napadl SSSR, rozešli se po dlouhých a svízelných jednáních někteří Poláci, a generál Anders byl mezi nimi, s Rusy. Mnoho polských zajatců, včetně generála Anderse přesídlilo na Střední východ, kde byl s pomocí Britů založen a vycvičen 2. Polský sbor. Bojové odhodlání Poláků nepramenilo jen z touhy po pomstě, ale každý polský voják v té době chápal, že když pomůže získat spojencům vítězství - a teď napíši - „mohla, by se otevřít cesta k obnovení svobodného a nezávislého Polska“ (všichni víme, jak to nakonec dopadlo – určitě ne tak, jak si to přáli polští vojáci u Monte Cassina, ale to je jiná, samostatná a neradostná historie, kterou si každý snadno nalezne).
1. Kanadský sbor.
Když hovoříme o 1. Kanadském sboru pod velením generála E. L. M.- Eedson Louis Miliard Burnse ( * 17. červen 1897, + 13. září 1985) – (přezdívka „Tommy“)
, musíme si říci, že i přes svůj uvolněnější přístup k válce i životu, se Kanaďané vyrovnali ostatním národnostem v celém spojeneckém táboře. Přesto se museli Kanaďané v rámci 8. A vyrovnávat s určitou přezíravostí svých britských kolegů. Naproti tomu například Němci pokládali Kanaďany za velmi obávané protivníky.
Samotná Kanadská armáda, vznikající jako domobrana, byla složená z inteligentních přizpůsobivých vojáků na částečný úvazek, kterým velelo jádro pouhých 6 000 důstojníků z povolání (doma i v zahraničí). Pro Kanadskou armádu, jako celek, to byl příliš malý základní kádr, aby z něho mohlo vzejít dostatečně velké a kvalitní množství vyšších důstojníků, kteří by mohli obsadit velení armády, její štáby sborů a divizí. Takhle to viděli vyšší britští důstojníci, jako byl náčelník štábu generál Brooke, generál Montgomery, Alexander a Leese. A určité důvody k tomu měli.
Jenomže se dopustili základní chyby v tom, že nebrali vážně odhodlání samotné Kanadské vlády, která chtěla postavit svou armádu do boje pod velením jejich vlastních kanadských velitelů. Kanadská vláda totiž nechtěla připustit, aby se kanadské jednotky využívaly jednotlivě pod velením britských důstojníků a trvala na tom, jako politickém faktu, že to Britové musí zohlednit v organizaci velení. V rámci této skutečnosti působil nesmyslně britský argument, že kanadským velitelům nelze svěřovat operace na úrovni sborů a výše, neboť postrádají zkušenosti z boje.
Vedlo to k bezvýchodné situaci, neboť vyšší kanadští důstojníci právem poukazovali, že je Britové nechtějí k ničemu pustit, a že zkušenosti mohou nejlépe získat tak, že je osvědčí v boji.
Přesto to kanadští důstojníci neříkali Britům nijak neomaleně, přestože věděli, že i britská armáda v letech 1939 až 1944 šla metodou, osvědčil se lord, nebo nějaký důstojník, nebo neosvědčil. Když se neosvědčil musel pryč – „padni komu padni“.
Vždyť právě „britský bojový tým důstojníků roku 1944 byl výsledkem tvrdě zaplacených zkušeností a vyřazení neschopných důstojníků v drsné zkoušce války, kterou do té doby 2. světová válka byla.
