XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 91.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 91.

Plán útoku Francouzského expedičního sboru(CEF), který navrhl jeho velitel, generál Juin, v rámci „ Operace DIADEM“.




Francouzský expediční sbor (CEF) generála Juina.

Pozorný čtenář historických knih určitě zaznamenal, že v „Operaci DIADEM“ – „Čtvrté bitvě o Monte Cassino“ - většina historiků bez rozdílu země ze které pocházejí, nejvíce oceňuje útok Francouzského expedičního sboru vedeného generálem Alphonse Piere Juinem (*16. 12. 1888, + 27. 1. 1967). Byl to právě útok Francouzského expedičního sboru generála Juina, po 12. květnu 1944, v těžkém horském terénu a v místech kde je Němci nečekali, útok do týlových oblastí německé 10. A, který nejprve „rozpáčil – rozviklal – rozbil – destabilizoval „Gustavovu linii“ již 13. května 1944, čímž umožnil úspěšný boj i lehčí postup ostatním sborům. Zároveň historici přiznávají, že bojový výkon Francouzského expedičního sboru generála Juina přímo udivil jak Američany, tak Brity.
A právě proto si i my řekneme něco bližšího o Francouzském expedičním sboru generála Juina




(používat budu v textu také CEF generála Juina, nebo jen CEF, nebo také správný C.E.F.) v Itálii – v „Operaci DIADEM“.

Francouzský expediční sbor generála Juina, který se zúčastnil již „První bitvy o Monte Cassino“ – hovoříme o tom prvně v Č 48, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4935
, abychom pak více řekli v Č 49, 50 a 51, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4945
bojoval, jako součást smíšené americko-britské, později ( od dubna) americko-francouzské 5. A generála Clarka ( všeobecně se říkalo americká 5. A generála Clarka), když v bitvě vystřídal britský 10. as ( v době „ Operace DIADEM“). A právě úplně vystřídal britský 10. as do poloviny dubna 1944( britský 10. as přešel pod britskou 8. A generála Leesyho - nad Cassino, nad 2. Polský sbor generála Anderse), a to na řece Garigliano (na jih směrem k moři, nad americkým 2. as - Keysovým sborem -
- foto amerického generála Keyse:





, když pravého souseda mu dělal 1. Kanadský sbor a britský 13.as z britské 8. A).
Do poloviny dubna 1944 se tedy podařilo generálu Juinovi shromáždit celý Francouzský expediční sbor, který se pak u 5. A skládal ze čtyř pravidelných pěších divizí, z nichž se jedna divize zdržovala vzadu, v místech východně od řeky Garigliano, s velkým uskupením nepravidelných marockých jednotek. ( Boje C.E.F. od roku 1943 až do roku 1945 viz také zde:
http://www.cheminsdememoire.gouv.fr/pag ... Citoyen=35
). Francouzský expediční sbor generála Juina byl celý vyzbrojen zbraněmi USA. Také organizace sboru vycházela ze směrnic americké armády. I z těchto důvodů byl CEF generála Juina podřízen americké 5. A generála Clarka.
Francouzský expediční sbor generála Juina se skládal z jedné horské divize a 3 pěších divizí, když ta horská divize měla jako celek zkušenosti s vedením horské války ( bude o ní ještě podrobněji řeč) – také proto byl správně umístěn do hornatého regionu, kde předtím uvízl britský 10. as generála McGreeryho, který byl vlastně příliš mechanizovaný na terén, ve kterém bojoval.
Francouzský expediční sbor generála Juina měl celkem 4 divize - řekněme si jaké:

Bojová organizace Francouzského expedičního sboru – C.E.F.:

1. Francouzská pochodová pěší divize – velitel - divizní generál (obdoba amerického, či britského generálmajora) Diégo Charles Brosset.
Tato divize vznikla v únoru roku 1943 jako 1. divize svobodných Francouzů a v dubnu roku 1944 byla přejmenována na běžnou francouzskou „pochodovou“ divizi. Její pěchota byla složena z rozličných samostatných praporů, včetně jedné „polobrigády“ tvořené dvěma prapory cizinecké legie, severoafrického praporu a praporu námořní pěchoty seskupených do tří brigád (nikoliv „pluků“. Francouzi jsou v používání vojenských pojmů velmi přesní. Pluk je jednotka tvořená třemi prapory, s vlastní, jedinečnou identitou). Obrněný pluk vznikl po přetvoření 1. pluku námořních střelců a velel mu námořní „Capitane de frégate“ – fregatní kapitán, neboli plukovník. Bojový stav divize činil 15 500 vojáků všech hodností, z toho 9 000 tvořili Evropané, nebo etničtí Francouzi.

2. Marocká pěší divize – velitel – divizní generál André Dody.
Vznikla v květnu roku 1943 a byla v zásadě marockou formací; její pěchotu tehdy tvořily tři pluky marockých střelců (Tirrailleur Marocains), průzkumnou jednotku pluk marockých spahiů; děla obsluhoval africký dělostřelecký pluk. Bojový stav: 14 000 vojáků všech hodností („Tirrailleurs“, střelci, byli vlastně řadová pěchota. „Spahiové“ původně tvořili lehkou jízdu, ze které vznikly průzkumné jednotky).

3. Alžírská pěší divize – velitel - divizní generál Joseph de Goisalard de Monsabert.
Vznikla v květnu roku 1943. Pěchotu tvořily: alžírští a tuniští střelci; průzkum: 3. průzkumný pluk alžírských spahiů, děla obsluhoval africký dělostřelecký pluk. Bojový stav byl 13 000 vojáků všech hodností.

4. Marocká horská divize – velitel – brigádní generál Francois Sevez.
Vznikla v květnu roku 1943. Pěchotu tvořily: tři pluky marockých střelců. Divize měla rovněž jednu obrněnou formaci, u horské divize neobvyklou, 4. lehký pluk marockých spahiů. Dělostřelectvo se skládalo ze tří praporů vyzbrojených 75 mm lehkými horskými houfnicemi M116 amerického typu, které měly účinný dostřel 8 000 metrů. Horské houfnice se přepravovaly na mezcích; její první a druhá dopravní kolona byla sestavena rovněž z mezků. Bojový stav: 19 000 vojáků všech hodností.

Bojové síly Francouzského expedičního sboru generála Juina zároveň zahrnovaly střední a těžké dělostřelectvo, přičemž v rámci armády byla podniknuta logistická opatření, aby mohl Francouzský expediční sbor operovat v horské krajině, kde nebyly cesty. Byly mu dodány soumaři, včetně potřebné motorové dopravy (nákladní automobily, aby dopravily materiál i vojáky pod kopce, kde se překládalo na soumary). K CEF byly připojeny americké tankové prapory a protitankový pluk afrických myslivců (Chasseurs d’Afrique) vybavený protitankovými SHD M10.
V nemocnicích a ambulancích sloužilo velké množství francouzských žen z kolonií. Ještě v lednu 1944, když v rámci 8. A navštívil Francouzský expediční sbor generála Juina generál Lucas, sešel se tehdy s velitelem Marocké pěší divize generálem André Dodym, kterému řekl, že je znepokojen nasazením žen v předsunutých zónách, na což mu generál Dody řekl, že francouzské ženy jsou připraveny umírat pro svoji vlast stejně jako francouzští muži. Tehdy si generál Lucas do svého deníku zapsal, cituji:

„Francie je vskutku stále naživu!“

Zapsaným faktem v mnoha hlášeních z února, března, dubna 1944, u vyšších spojeneckých důstojníků v Itálii bylo, že Francouzskému expedičnímu sboru měla být přidělena jen skromná role v „Operaci DIADEM“ v rámci 5. A.
Vrchní velitelství spojeneckých armád v Itálii totiž nemělo vůbec ponětí o vysoké morálce a bojové výkonnosti Francouzů a nevědělo nic o schopnostech generála Alphonse Piere Juina.
Spojenečtí velitelé vítali Francouze jen jako posilu na frontě, neboť odjížděly z Itálie ostřílené americké a britské jednotky, které se v Anglii měly připravovat na „Operaci OVERLORD“ a ani generál Alexander a ani generál Clark si nijak Francouzů necenili, spíše si mysleli, že se chtějí jen zviditelnit politicky a vojensky.

Z minulosti, z doby před 2. světovou válkou, z doby před roky 1939-40, většina britských vyšších důstojníků francouzskou armádu přeceňovala ( v této souvislosti je vzpomínán i britský vojenský historik Liddel Hart). Když francouzská armáda v květnu a červnu roku 1940 utrpěla debakl, viz. zde VIII.díl. Francie 1940 Úvod a pak dál Č 1 až Č 93:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196
odepsali britští důstojníci francouzskou armádu jako zbytečnou (vždyť jí vládli Němci) a dál podléhali své navyklé frankofóbii (byl to částečně i nevděk, neboť „Dunkerqueský zázrak“ v červnu 1944 – zachránění více jak 300 000 britských a francouzských vojáků, mohl být jen díky sebeobětování a nasazení francouzských vojáků , viz. Č 89 zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3940 ). Ke konci roku 1943 se částečně pohled Britů i Američanů na Francouze změnil, když již od roku 1942 začali oceňovat obranu Francouzů u Bir Hakejmu – viz. DAK 1941 – 42 El – Almein I. Č 2.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1131
, jakož i později v lednu dubnu a květnu 1943 oceňovali bojový výkon špatně vyzbrojených francouzských divizí v Tunisku (měly nedostatek protitankových děl – nebyly ještě dovezeny z USA). V lednu 1943 viz zde
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1151
a pak v dubnu - Viz Kapitulace 1943. Č 2. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1159

(O některých britských vyšších důstojnících, kteří se chovali nejen přezíravě k Američanům, Francouzům a dalším Spojencům, jsme psali již několikrát. Sami britští historici říkají, že mnozí jejich vysocí důstojníci neměli vůbec přijít do styku s ostatními důstojníky z armády Spojenců z jiných národností. Panovala také antipatie Američanů k Britům, jakož i tehdy známá antipatie Američanů, kteří se dívali spatra na barevné vojáky).
Všeobecně postupně Američany a Francouze spojovala zášť k „Anglánům“ a „les Anglo-Saxes“ (Francouzi Britům nezapomněli ani neodpustili útoky u Mers El-Kebíru
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1756
, dále proti jednotkám v Sýrii a invazi na Madagaskar, i když Brity k tomu dohnala těžká válečná situace.
Všechny nevraživosti Spojenců motivovaly Francouze, kteří chtěli dokázat „jací jsou vojáci“, chtěli se osvědčit – a jak si nyní ukážeme – jejich bojový výkon v Itálii skutečně udivil jak Američany, tak Brity.

[michan]

XII. díl Itálie 1943 až 1945. Č 92.

Většina historické literatury věnující se CEF připomíná, že francouzské divize byly sestaveny z toho co vlastně zůstalo z veteránů nejen z Velké války končící roku 1918, ale i z těch, kteří zůstali po debaklu v květnu a červnu 1940 ( více jak 1 milion francouzských vojáků bylo v červnu 1940 Němci zajato). To co zůstalo z francouzské armády představovalo skalní jádro kdysi nejlepší armády Evropy. Vlastně ti změkčilci, kteří se do francouzské armády nahrnuli v meziválečných letech, z francouzské armády v květnu a červnu 1940 zmizeli při kapitulaci Francie. Francouzští vojáci, kteří se soustředili v 1. divizi svobodných Francouzů, buď uprchli z Francie, nebo je válka zrovna zastihla v severní Africe. Byli to také bojovníci, kteří se přihlásili pod francouzskou vlajku z nejvzdálenějších končin francouzského impéria, včetně žen.
Již před 2. světovou válkou byli v koloniálních jednotkách Francie velkým procentem rození Francouzi. Poměr v koloniálních jednotkách byl 2 domorodí vojáci na jednoho Francouze. Zvykem ve francouzské armádě bylo, že velitelská místa, a to až na úroveň čety, byla obsazena francouzskými důstojníky a poddůstojníky, po jejichž boku působilo relativně malé množství Maročanů, nebo Alžířanů. A tak i když byl CEF sestaven převážně z koloniálních divizí, byl v podstatě francouzským sborem. A to jak svým jádrem, velením, ale i svým smyšlením.
Velmi zajímavý, některými svými kapitolami, je životopis generála Alphonse Piere Juina, z něhož si řekněme některé základní údaje, které nám přiblíží nejen dobu, ale i skutečnosti z francouzské armády popsané před a do roku 1940 zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196

Pozdější generál Alphonse Piere Juin (8 mai 1952 à la dignité de maréchal de France – maršál Francie) byl synem policejního důstojníka z Vendée a matky Korsičanky, kteří se usadili v Constantine,což je nevelké městečko v Alžíru. Odmala se toulal v divočině, kde stopoval a později i lovil zvěř. Jednou, jak připomíná jeho životopis, se zbrkle postavil divokému kanci, po kterém střílel z brokovnice. Ve škole se pilně učil, za což obdržel stipendium na lyceu, kde získal středoškolské vzdělání. V té době to byla francouzská armáda, která nabízela široké uplatnění nadaným studentům. Juin tak nastoupil slavnou vojenskou akademii v Saint-Cyr. Akademii absolvoval s nejlepším prospěchem v ročníku, což ho opravňovalo, že mohl nastoupit k pluku, který si vybral. Mladý Juin zvolil domorodý pluk z Alžíru – alžírskou lehkou pěchotu – oficiální název zněl: Régiment de Tirailleurs Algériens (Pluk alžírských střelců). V dalších letech sloužil i s marockými vojsky, ke kterým také pojal vysoký obdiv. Ony severoafrické pluky, jako byli Spahiové, maročtí, tuniští a alžírští střelci, se v mnoha ohledech podobali plukům v britské indické armádě. Také zde trávili důstojníci veškerý čas, nebo přinejmenším velmi dlouhá období se svými vojáky. Tak se stalo to, že tito důstojníci se dokonale seznámili se způsoby, jazykem, zvyky a náboženským vyznáním svých domorodých vojáků, když se přitom francouzští profesionální důstojníci a poddůstojníci pokládali za elitu. Stejně jako indičtí vojáci, byli i koloniální francouzští vojáci nasazeni neustále v bojích – když občas to bylo i proti kmenům, ze kterých domorodí vojáci pocházeli. Afrika tak byla pro Juina velikánskou a prvotřídní školou taktiky. Pozdější generál Juin(a maršál Francie) si zde v Africe vypěstoval odpor k frontálním útokům proti opevněným pozicím nepřítele, pokud nebyly nezbytně nutné. Naučil se využívat moment překvapení, útok proti neočekávanému úseku obranné linie a také rychlé manévrování se svými jednotkami.
Ke svému pluku nastoupil Juin v roce 1911 a bojů se účastnil v Maroku již v roce 1912. Po začátku 1. světové války se v roce 1914 ocitl se svým plukem marockých střelců ve Francii, kde utržil ošklivé zranění pravé ruky, když vedl po několikáté do útoku své muže. Později sloužil ve štábu stejně skvěle jako v předních liniích. Důstojník Juin byl znám tím, že salutoval levou rukou, že se choval velmi přímočaře a že měl neustále zapálenou cigaretu.
V roce 1940 byl Juin chápán jako důstojník, který je schopen zastávat nejvyšší funkce a velel 15. francouzské motorizované divizi(15th Motorized Infantry Division.), která plně pocítila dopad bleskové války v provedení Wehrmachtu. Během dlouhého ústupu z Gembloux do Lille udržoval Juin svou divizi stále pohromadě, odrážel s ní opakované útoky Němců, kterým zasazoval těžké údery s velkými ztrátami pro německého útočníka. Vzdal se Němcům až poté, kdy jeho vyčerpaní vojáci vystříleli veškerou munici. Za boje v roce 1940 obdržel řád důstojníka Čestné legie. Následovaly nešťastné měsíce v zajetí. Pak byl Juin propuštěn ze zajetí a vyslán do severní Afriky, aby tam zorganizoval zbytkové kádry francouzských sil – úkol zněl pro obranu proti případné agresi odkudkoli! Juin to všechno pochopil jinak a začal připravovat své vojáky na vedení osvobozenecké války. Do roku 1942 se ve spletitém světě tehdejší francouzské politiky ( vláda ve Vichy) počínal poměrně úspěšně a když dorazili v „operaci TORCH“ Spojenci do Afriky, předal generálu Eisenhowerovi mnoho francouzských jednotek, které byly sice špatně vyzbrojeny - působily prý starobyle, ale chtěly bojovat proti Němcům, a to s velkým nadšením. Francouzské jednotky, jak jsme již říkali, se účastnily bojů v Tunisku a v konci roku 1943 se dostaly i do Itálie, kde generál Juin již shromáždil CEF – Francouzský expediční sbor, který se plně stavěl do služeb francouzského představitele té doby, bojujícího na straně Spojenců – generála Charlese de Gaulla.

Když se generál Juin, již při prvním nasazení v Tunisku a pak i v „První bitvě o Monte Cassino“, seznámil se způsobem, kterým vedly spojenecké štáby válku, nelíbilo se mu to. Ještě více se Juinovi nelíbilo pojetí operací mezi Cassinem a mořem v podání generála Clarka, velitele 5. A, neboť ten tvrdohlavě chtěl prolomit „Gustavovu linii“ právě v místě nejsilnější obranné pozice v Itálii – u Cassina a Monte Cassina. Generál Juin již v té době zastupoval v Itálii „Svobodnou Francii generála de Gaulla“ a nemínil se v žádném případě podrobovat ani zdvořilým názorům generála Clarka, nebo generála Alexandera. Byl odhodlán prosadit dvě věci:
a) Vést válku svým způsobem.
b) Francouzská armáda měla sehrát v Itálii takovou roli, které je francouzský voják hoden.
A generál Juin to jasně ukazoval již 12. dubna, kdy k němu generál Clark, velitel americké 5. A (smíšené americko-francouzské 5. A) vyslal svého „spolehlivého pomocníka“, kterým byl brigádní generál Donald W. Brann, šéf operační sekce štábu 5. A, který měl zasvětit Juinova náčelníka štábu CEF, generála Marcela Maurice Carpentiera do plánů, jak má být v „Operaci DIADEM“ využit Francouzský expediční sbor.
(Již tady byla urážka Francouzů v tom, že Clark na sbor neposlal svého náčelníka štábu Gruenthera, jak by se slušelo při jednání s velitelem v Juinově postavení, natož aby se tam vypravil dokonce sám Clark, jako velitel 5. A).
Sdělení, které přinášel Brann na CEF ve svém základu jenom říkalo, že výpad Francouzského expedičního sboru proběhne u Cassina, a že bude mít za cíl prolomení „Gustavovy linie“ ve směru na Řím. CEF měl za úkol otevřít horské trasy a získat důležitý průsmyk u Espérie. Pak měl Francouzský expediční sbor zaujmout obranu, přes jeho pozice měl projít Keysův americký sbor – americký 2. as – který operoval podél levého křídla 8. A. CEF se pak měl vrátit do armádní zálohy 5. A.
Americký generál Brann byl zvyklý na to, co se dělo v americké armádě běžně, kde se nepřipouštěly žádné diskuze a ani kritiky plánů, které připravilo vyšší velitelství. Od podřízených jednotek se čekalo poslušné plnění rozkazů.
Generál Brann byl velice zaskočen nepřátelskou reakcí náčelníka štábu CEF generála Carpentiera, když mu sdělil instrukce štábu 5. A.
Carpentier důrazně přednesl všechny námitky ke generálnímu plánu „Operace DIADEM“, který byl podle mínění Francouzů jen opakováním útoku v linii (byl to ten první návrh Operace DIADEM, který byl později přepracován), kde již jednou naprosto selhal. Navíc to byl útok proti nejsilnější části „Gustavovy linie“. Potom generál Carpentier vysvětlil Brannovi, jak si jeho velitel generál Juin představuje vhodné uplatnění Francouzského expedičního sboru v „Operaci DIADEM“ (a jak to také již generál Juin rozvedl v jedné orientační směrnici, určené jeho štábu CEF).
Generál Brann byl, jak říkají tehdejší zápisy, „ohromen“ a „otřesen“ smělostí navrhovaného manévru. Pak byl uveden Brann k Juinovi, který ho ještě více „zpražil“. Totiž generál Juin nepokrytě prohlásil, že je to jeho plán, a že se o něm nebude bavit s nikým jiným, než s generálem Clarkem, velitelem 5. A. Podkladem je zde: oficiální štábní zpráva ze 14. dubna 1944; zdroj: Hommage au Maréchal Juin, str. 29.

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 93.

Generál Juin při tzv. „hodnocení situace“ (zde je použit vojenský termín britský, zažitý později i v jiných armádách - jak upozorňuje historický podklad uvedený na konci článků) v Itálii před „Operací DIADEM“ postupoval velice důkladně a precizně rozvíjel jím navrženou operaci až k logickému závěru. Celou svou písemnou studii začínal nepříznivými terénními podmínkami na jemu svěřeném předmostí za řekou Garigliano. Z okna své kanceláře totiž viděl na hradbu v dubnu ještě zasněžených vrcholů, které zacloňovaly mohutný a spletitý masiv Monti Aurunci, který se rozprostíral na ploše více než 30 čtverečních km a jehož nadmořské výšky se pohybovaly v rozmezí 900 až 1 500 metrů. ( Tady jsou v textu jmenované hory před Francouzským expedičním sborem, na které měl útočit – mimo jiné Castelforte, M. Majo. Za horstvem, na obzoru, je pak z tohoto leteckého snímku vidět údolí řeky Liri.





) Navíc tudy nevedly žádné cesty, jen dvě nerovné stezky, které se stěží hodily pro mezky. Horská údolí zde byla úzká, sevřená kolmými útesy, která nabízela jen obtížně průjezdné a snadno zablokovatelné postupové trasy. Byl to terén v horách, ve kterém se mohli pohybovat jen ti lidé, vojáci, kteří si boj v horách již vyzkoušeli a byli pro takový terén cvičeni (jako byla 4. marocká horská divize generála Francoise Seveze). Napříč ona údolí protínaly dvě vcelku dobré příčné cesty. První příčná cesta vedla z Pontecorva na řece Liri do S. Olivy, přes průsmyk u Espérie a pak na jih přes Ausonii a údolí řeky Ausonte, které vede hned za „Gustavovou linií“, a pak se napojovala na silnici č. 7 – Viu Appiu – jednu z klasických a již starodávných cest do Říma. Druhá cesta, vzdálená přibližně 20 km západněji, propojovala, nám známou silnici, vedoucí i okolo Monte Cassina, Via Casilinu (silnice č. 6), což byla další spojnice, která vedla do Říma, se silnicí č. 7 (Via Appia) a vedla z Acre přes Pico a Itri. Zprávy ze všech průzkumů Spojenců (letecký, radiový i vizuální od průzkumných jednotek) potvrzovaly, že Němci při obraně tohoto sektoru spoléhají především na terénní překážky, protože musí šetřit svou bojovou sílu. Německé obranné pozice, které vedly severně a jihovýchodně od M. Maja, měly sice bytelně zbudované bunkry, ale ty byly většinou v řadě, postrádaly tedy hloubku nezbytnou pro obranu. Průzkumy také zjistily, že Němci neměli v těsné blízkosti, za zády obránců, žádné podpůrné, ani záložní jednotky. Ani na vzdálené straně údolí Ausente, jižně od průsmyku Espéria, kde cestu přehrazoval masiv vrcholů M. Revole-M. Fammera-M. Chiavica-M. Petrela neměli Němci žádné automatické zbraně ani děla a ani žádnou kompletní jednotku, jako zálohu. Navíc mohl být tento úzký terén obráncům, stejně jako překážka, tak i pomocníkem. Překážka pro bránící Němce by to byla, když by se útočníkům podařilo proniknout přes první horské pásmo za „Gustavovu linii“ a přerušit tak příčnou cestu Ausonia – Ausente. Útočící jednotky by tak těžily z konfigurace terénu, kdežto němečtí obránci by zjistili, že je pro ně obtížné ne-li přímo nemožné, přisunout sem do ohrožené oblasti zálohy.
V přípravě svého plánu chtěl generál Juin uskutečnit průlom, obsadit na postupu průsmyk u Espérie (tady byl první cíl stejný, jako ten, který mu předepisovala 5. A) a při útoku na co nejširší frontě, chtěl Juin získat kontrolu nad druhou příčnou cestou, silnicí č. 82 (to už bylo ryze Juinovo). Je však třeba pochopit, že i když to byl Juinův „bezprostřední cíl“ (průsmyk u Espérie), jako „konečný cíl“ si Juin nevytyčil obsazení části výhodného terénu, nýbrž, a to je důležité – zranitelný pravý týl německé 10. A. Ano, generál Juin hodlal „rozpáčit“ (destabilizovat) „Gustavovu linii“, a tím umožnit americkému 2. as (Keysův sbor), svému Francouzskému expedičnímu sboru a celkově také i britské 8. A, aby všechny tyto jednotky se mohly zformovat k celkovému průlomu a útoku na Řím.
Byla to velice smělá operační koncepce, a jak jsme poznali Clarka i Alexandera, pohlíželi na plán generála Juina s jistou nedůvěrou. Ani jeden z těchto nadřízených generála Juina totiž neměl ten strategický pohled, kterým se právě generál Juin (pozdější maršál Francie - 1952) odlišoval od „les bons chefs ordinaires – obyčejných dobrých velitelů“, přesto alespoň z důvodů, že Juin neodváděl žádné mimořádné bojové prostředky, ani síly shromážděné pro „Operaci DIADEM“, tak právě z těchto důvodů a z důvodů, že operace Juina dává smysl, mu její provedení, nadřízení povolili, neboť využíval jen svých francouzských divizí.
Juin měnil i postup Keysova amerického sboru, který tak měl „po novu“ prorazit vzhůru přes úzký pás mezi mořem a horami (chránit od moře levý bok Francouzského expedičního sboru), což neměl být a také nebyl, těžší a namáhavější postup, než ten, který mu postaru náležel - namáhavý postup po úzké a klikaté cestě z průsmyku u Espérie do nitra hor. Celý postup obou sborů americké 5. A byl Juinem naplánován tak, že i kdyby se postup Francouzského expedičního sboru zadrhl, neuškodilo by to křídelním postupům ostatních sborů, jen by CEF vázal německé jednotky. Celkově z těchto všech důvodů, tvrdohlavý generál Juin, velitel Francouzského expedičního sboru, prosadil svou a jeho plán byl schválen.
Konečný Juinův plán vypadal ve své finální formě následovně:
Francouzský expediční sbor zaútočí frontálně jednotkami, které umějí bojovat jak v nížinách, tak v horách do týlových cest německé 10. A, které tak „rozpáčí, destabilizuje obranu.

Tady si musíme ještě podrobněji rozebrat jednu divizi Francouzského expedičního sboru – 4. marockou horskou divizi generála Francoise Seveze:
V dobách, kdy Francouzi zřizovali v severní Africe své koloniální impérium zjistili, že vůbec nejvzpurnějším protivníkem jsou „horalé ze severního Maroka“. A v rámci starého přísloví – „Udělat z pytláka hajného“ použili právě horaly ze severního Maroka, ze všech výše položených vesnic, nejprve do svých nepravidelných místních oddílů, aby tam zajišťovali pod vedením francouzských důstojníků místní bezpečnost. Najímali do svých oddílů mladé vesnické muže, zvyklé od mládí bojovat nejen proti Francouzům, ale v rámci svých soukromých rozepří i mezi sebou navzájem. Mladí Marokánci nepotřebovali žádnou rozsáhlou drezůru, ani výcvik.
Základní jednotkou byl tzv. „goum“, který se vytvářel z jedné, nebo více vesnic, či několika rodů, kterým velel speciálně vybraný francouzský důstojník. Francouzský důstojník musel umět arabsky a musel se vyznat ve všech klanech a jejich zvycích.
Marocký střelec – „Goumier“ – mohl nosit svůj vlastní oděv – „djellabu“, což byl pruhovaný vlněný plášť (viz. foto) a kalhoty obepnuté pod kolena vlněnými kamašemi. Byl to jediný ústupek. Jinak byl „Goumier“ modernizován ocelovou helmou, kterou musel nosit v boji, místo malého turbanu. Jeho oděv – „djellaba“ – byl pruhovaný vlněný plášť z nebarvené domácí příze a špína zažraná do oděvu během tažení, poskytovala lepší maskování, než khaki blůzy a kalhoty polních uniforem. „Goumier“, jako bojovník, byl veden k tomu, aby bojoval ve stejném stylu, jako se naučil ve svých rodných horách, neboť „ Goumiers“uměli velmi dobře hlídkovat, provádět průzkum, infiltrovat do obrany nepřítele, nastražovat léčky a i celkově ovládali všechny možné bojové a taktické triky.
A právě když se generál Juin se svým Francouzským expedičním sborem zapojil do válečných operací v Itálii, pochopil, že právě tito „Goumiers“, vynalézavé polopartyzánské oddíly, naleznou právě zde v italských horách skvělé uplatnění a vyžádal si početný kontingent „Goumiers“, a to ne proto, aby působili v úloze tzv. „pomocných sil“, jak znělo jejich oficiální původní zařazení, nýbrž je chtěl Juin využít naplno, jako frontová horská vojska, jako pravidelné divize v italských horách. Jeho jednotky „Goumiers“ si zachovaly základní charakteristiky nepravidelných vojsk, dále si jezdily na ponících, nebo převážely náklady




na přepravních mezcích, ale jinak byly modernizovány. Dostaly těžké zbraně, včetně minometů. Dostaly džípy, dostaly kulomety,




vysílačky a zařadily se mezi horské jednotky se speciálními vlastnostmi.
Organizován byl „Goum“, což byla obdoba pěší roty, tak, že měl předepsaný počet 209 mužů, Francouzů a Maročanů. Tři „Goumy“ plus jedno velitelství disponující těžkými zbraněmi, spojaři a oddílem jízdních průzkumníků tvořily tzv. „Tabor“, a tři „Tabory“ tvořily tzv. „Groupement de Tabors Marocians“ – skupinu marockých táborů – GTM. Jednomu GTM velel francouzský plukovník. Celkem bylo ve Francouzském expedičním sboru 1., 2. a 4. GTM, které měly dohromady 7 883 mužů všech hodností (z toho bylo 170 francouzských důstojníků, 422 francouzských poddůstojníků a 53 francouzských vojáků) a pod velením důstojníka, který musel mít osobitý přístup k vojákům a velké zkušenosti. Tím důstojníkem byl brigádní generál Augustin Guillaum.

Hranice Francouzského expedičního sboru tvořil sektor, který na svém pravém křídle sousedil s britskou 8. A, vedl podél severního (levého) břehu řeky Liri. Nalevo od Francouzského expedičního sboru, byl již vzpomínaný americký 2. as (Keysův sbor), když hranice vedla územím hor na západ od Castelforte, podél jižních svahů vrcholů Castelly, Petrely a Revole k M. Calvu, za nímž se stáčela na severovýchod. Proti němu stál, na pravém křídle německé obrany, 14. ts, přičemž německá posádka „Gustavovy linie“ zde na frontě proti Francouzskému expedičnímu sboru měla 6 a půl praporu z německé 71. pěší divize. Němci zde měli k dispozici velký počet kulometů a minometů a byli uschováni většinou v betonových a skalních pevnůstkách, které odolávaly většině ráží do 140 mm (přesněji to byla váha náboje 45 kg, když Spojenci zde používali typ houfnic 139,7 mm), která teprve prorazila při přímém zásahu obranná opevnění Němců.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a dotazy prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40